Článek
S Jiřím se známe dlouhá léta, tykáme si. To není pro rozhovor ideální, chybí odstup, ale taková je prostě situace. Začínám tím, že podle psychologů má sláva u dětí svou stinnou stránku, může vést k nafoukanosti, přebujelému pocitu vlastní důležitosti: „Je to možné, ale u mě to tak nebylo. Jako dítě jsem hrál asi v pěti filmech, ale že bych byl slavný, jako před mnou Tomáš Holý či Filip Renč, to ani náhodou. Já navíc o hraní nikdy neuvažoval, zaúřadoval osud, nevěřím na náhody. Režisérka Drahuše Králová hledala kluky do filmu Vyhrávat potichu. Chodila do škol a já ji, sám nevím proč, padl do oka.
Jednou mě na ulici poznal nějaký pán, když jsem se tím chlubil doma, táta mě vrátil na zem suchým komentářem: ‚Aby si se z toho nepodělal.‘ Od té doby jsem tak nějak přestal brát svoji ‚popularitu‘ vážně. Já původně chtěl být farářem, to mě napadlo proto, že naši jezdili za babičkou na venkov. Ta mě vodila do kostela, líbilo se mi to prostředí, varhany, rituály při mši mě přitahovaly mystikou.“
To bylo hodně neobvyklé, kluci spíš touží spíš být objeviteli, astronauty, sportovci. Navíc by tě zřejmě nečekalo nic moc dobrého, kdyby si se chtěl hlásit za bolševiků na bohosloveckou fakultu: „Počkej tak daleko moje uvažování nešlo, byl jsem dítě, ale asi by mě to spíš motivovalo než odrazovalo, snadné cíle nejsou obvykle žádné cíle. Já si vždy musel svoji cestičku ušlapat, nicméně bylo mnoho lidí, kteří mě ovlivnili a já od nich získal zkušenosti.
Mohl jsem se potkávat denně s legendami, ke kterým bych se nikdy nedostal, co byli na výši umělecky i lidsky, jako pan Hrušínský, paní Hlaváčová. Stali se pro mě, aniž bych to jako kluk vnímal, celoživotní inspirací. Navíc režisér po mně chtěl věci, které neodpovídají dětské mentalitě - dochvilnost, disciplínu, odpovědnost. Když zjistíš, že na tom, jak zvládneš roli, je závislá řada dalších lidí, pochopíš, že si před kamerou ani v životě nemůžeš dělat, co chceš.“
Ty si měl vlastně dva začátky. V dětství jako herec a v dospělosti jako režisér. První film, Klekání zvoníme, byl krátkometrážní, trval jen 30 minut, ale hráli v něm takové osobnosti jako Dagmar Havlová a Alois Švehlík. Tobě bylo jen 22 let, neměl si potíže s tím, aby v tomto věku přijímali tvoje pokyny?
„Ta otázka má dvě části. První je, proč jsem se vůbec rozhodl studovat režii na FAMU. Já začal mít po pubertě pocit, že k herectví nemám žádné vlohy. Dětské jim není, je jen o hravosti, přirozenosti, bezprostřednosti, roztomilosti. Když tě tyto vlastnosti opustí, až na vzácné výjimky končíš. Bod zlomu přišel u westernu Cesta na jihozápad, mohlo mi být patnáct. Já obdivoval režiséra Zdenka Sirového, jak umí pracovat se scénářem, prostředím, světly, herci, byl pro mě vzor.
Já si pak položil otázku, zda chci víc být slavný před kamerou, nebo neznámý za ní a rozhodl se pro druhou možnost. Pokud jde o věk, všichni na place byli při mé prvotině úžasní a hodně mi debut usnadnili. Pomohlo mi i to, že jsem měl vizi, to je pro herce důležité, aby věděli nejen co hrají, ale proč se jejich postava chová tak jak se chová. Pak na věku tolik nezáleží. Pochopitelně jsem ale cítil respekt ke slavným jménům.“
Nakonec si se ale stejně stal nakrátko znovu hercem, a to ve veleúspěšné pohádce Lotrando a Zubejda: „Karel Smyczek byl profesorem na FAMU v době, kdy jsem tam studoval. Nebyl jsem sice u něj v ročníku, ale byl pro mě něco jako filmový táta. Pak dlouho nemohl najít herce, který by odpovídal jeho představě a nakonec obsadil mě. Když se mi dostal do ruky scénář pohádky můj pocit byl, že Zdeněk Svěrák psal roli pro mě, nebo trochu podle mě, i když vůbec nevěděl o moji existenci. Něco podobného herci se přihodí obvykle jednou za život. Pánbůh byl tehdy se mnou. Stejně jako při Andělu Páně,“ zhodnotil Jiří svou roli.
Na dotaz, co mu film dal i vzal odpovídá hned, bez přemýšlení. „Filmařina je trochu droga, cítíš se v rauši, spoustu potíží nevnímáš. Znám herce, co odehráli své scény i s vážnou nemoci, aniž to na nich kdokoli poznal. Jak skončili šup a byli v sanitce. Navíc, když se vše povede, přijde třešnička na dortu, pochvalná reakce diváků při promítání. Ta ti zvedne náladu i adrenalin jako máloco. Ovšem natáčení je nápor na organismus. Jíš nepravidelně, máš rozhozený biorytmus z nočních scén, jsi ve stresu z toho, jak to dopadne, z počasí, tlačí tě termíny. Je to hodně hektické a když si vezmeš, že to trvá pár měsíců, je to docela záhul. Ale vybral jsem si to sám, tak nemůžu brečet…“
Zdroj:
Autorský rozhovor
https://www.csfd.cz/tvurce/4189-jiri-strach/prehled/
