Článek
Měl jsem tu čest ho osobně poznat. Vídali jsme se často po představení v divadelním baru Činoherního klubu. Herci, poté, co spadne opona, málokdy zamíří ihned domů, potřebují ze sebe setřást prach jeviště i emoce. Zatímco oni probírali kde co, on si vzal sklenku vína a hrál na klavír, mám pocit, že tam byl umístěn kvůli němu. Někdy zasáhl do debaty, ale většinou poslouchal. Jednou měl povídavou náladu a dali jsme se do řeči.
Mluvil klidně, potichu, občas se ironicky pousmál: „Já vyrůstal v prostředí, kde se dbalo o čest, naše rodina patřila od roku 1895, kdy předkové založili v Kunovicích na Slovácku cihelnu, k místní ‚honoraci‘. Mě utvářelo, že jsem vyrůstal mezi elitami, naši ve vile hostili hudebníky, výtvarníky, básníky, byli i mecenáši. Zároveň hráli ochotnické divadlo, zpívali slovácké písničky. Já s nimi vystupoval i v soutěži ve Zlíně.
Ale v pubertě mě oslovil jazz, tanec, vždy mě bavila hra na klavír, stejně jako tátu. Já vyrůstal se sestrami, Elenou a Boženou jako nejmladší potomek, bylo o mě náležitě pečováno, ale rozmazlován jsem nebyl, to se u nás nenosilo. Bohužel Elena zemřela v šestadvaceti na leukémii, hodně mě to zasáhlo. S Boženou máme skvělý vztah, je filmová historička, ale zahrála si i v komedii Nejistá sezóna.
Smoljak se Svěrákem ji tam obsadili do role nepříjemné referentky. Ale nebylo to z protekce, i když jsem v jejich filmech často hrál, mají zvláštní poetiku i humor, který je mi blízký. Občasné komediální role byly pro mě třešničkou na dortu, režiséři mě spíš obsazovali do postav záletníků, často pochybného charakteru.
Prý, že mám vizáž svůdce. Nevím. Je fakt, že si mě ženy docela všímaly, ale já nikdy nechápal, co na mě vidí. Nemám svaly jako Rambo, ani nejsem tak inteligentní jako fotbalisti. Pokud jde o můj obličej, myslím, že je naprosto tuctový a nudný. V každém případě mi jejich přehnaný zájem spíš vadil, než abych ho využíval, sex bez citu je jen soubor prostocviků.“
Zatím, co dětství měl Josef Abrhám šťastné, po maturitě na střední škole - i tam se dostal jen tak tak - měl jako buržoazní element zakázané všechny vysoké školy. Kvůli tomu uvažoval i o tom, že by se věnoval bohoslovectví, dědeček byl evangelický farář. Později tvrdil, že to je podobné, jako být hercem. Oba mají stejný úděl – komunikovat s lidmi. Nakonec pracoval jako zedník, než se přece jen propracoval ke studiu.
Přijali ho na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, ale i to se neobešlo bez komplikací. Dostal dopis, který mu jako synovi „vykořisťovatele“ nástup do školy zakázal. Naštěstí si ho prosadil přímo rektor, Andrej Bagár, byl národní umělec a jeho slovo mělo váhu. Řekl soudruhům, že oni do toho nemají co mluvit, když má talent. Po dvou letech přešel do Prahy na DAMU.
V ročníku s ním byli Petr Čepek, Jiří Kodet, Jiří Krampol, Ladislav Mrkvička, Jana Drbohlavová, Jaroslava Tvrzníková, Helga Čočková. Hrál i v Divadle na Vinohradech, Národním a Stavovském, vážil si toho, že je na stejném jevišti s legendami - Pivcem, Marvanem, Matulovou, Vejražkou. Ale velké scény jeho herectví moc nevyhovovaly, tak přešel v roce 1965 do nově založeného Činoherního klubu, kde strávil třicet let.
V roce 1961 se poprvé objevil před kamerou v absolventském filmu Věry Chytilové s názvem Strop, hlavní roli si zahrál v dramatu Jaromila Jireše Křik, ten získal Zvláštní uznání za dílo mladého režiséra na XVII. MFF v Cannes 1964. „Já byl na place jediný herec s diplomem. Všichni hráli autenticky, jen já to, co mě na DAMU naučili a vůbec se to tam nehodilo. Tak jsem si říkal, že jich je víc, takže se musím přizpůsobit.
Já jinak nikdy neměl touhu hrát ty velké, slavné role, že bych trpěl kvůli tomu, že mě nikdy neobsadili jako Hamleta, tak to ani náhodou, protože jsem měl štěstí na další, které nebyly sice tak efektní, ale umožňovaly mi v podstatě totéž. Takže mě tím trochu míjela i herecká rivalita" podotkl. Jak je u významných osobností časté, nepovažoval se za výjimečného, spíš naopak, pochyboval o sobě, zásadně nemluvil o svém soukromí ani o citech.
O Libuši Šafránkové, s kterou strávil v manželství 45 let, řekl jedinou větu, že to byla osudová láska, která člověka potká jenom jednou za život - pokud má štěstí. Skvěle se doplňovali, ani jeden neměl potřebu o svém láskyplném vztahu mluvit, a už vůbec ne do médií, když se ale objevily zákeřné pomluvy, postupovali nekompromisně a dali bulvár k soudu.
Josef Abrhám nebyl jen herec, nazpíval i několik písní. Jedna z nich, Když táta koupil piáno se objevila na albu Šel jsem světem skladatele Jiřího Zmožka a textaře Pavla Kopty.„Jak jsem o svém herectví neměl velké iluze, u zpěvu to platilo dvojnásobně, já v tom naštěstí nebyl sám, i další songy zpívali kolegové včetně Rudolfa Hrušínského, proto jsem s tím také souhlasil.“
Tím vzpomínka na Josefa Abrháma, skvělého herce a výjimečného člověka končí. Mám ho a navždy budu mít v paměti u piana v Činoherním klubu. A tam si ho chci také zachovat.
Zdroj: autorský rozhovor
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/17748-josef-abrham.html
https://www.irozhlas.cz/kultura/film/josef-abrham-zemrel-herec_2205170939_ako
