Článek
Nicméně nejdřív vystudoval obchodní školu. Naplno se herectví věnoval od osmnácti let, a to díky Rudolfovi Hrušínském. Podle legendy se náhodně potkali na Masarykově nádraží, kde on jako brigádník zrovna skládal brambory.
Dali se spolu do řeči a jejím výsledkem bylo, že s ním odjel na angažmá do potulné herecké společnosti jeho babičky Anny Budínské - Červíčkové. Tam hrál až do konce války a zažil všechny radosti i strasti kočovných umělců.
Před válkou začal dostávat nejen divadelní, ale i filmové role ve studentských filmech - Cesta do hlubin študákovi duše a Škola základ života - ale naplno na sebe upozornil po boku Jaroslava Marvana v „ROH“ komediích Dovolená s Andělem a Anděl na horách.
Necítil se v nich nijak komfortně, komunistické ideály, které v nich byly všudypřítomné, se mu hnusily a nikdy se s tím netajil. Byl silně nábožensky zaměřený, měl své zásady a na nich nemínil nic měnit. Jeho odvaha se naplno ukázala, když mu - zřejmě nedopatřením - chtěly udělit titul Zasloužilý umělec.
Napsal na ÚV KSČ dopis tohoto znění: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, políbil a poděkoval.“ Za to, že byl i nadále obsazován do hlavních rolí, ať už v Národním divadle nebo ve filmu, vděčí i tomu, že zde prostě nebylo moc tak všestranných herců.
Uměl dokonale spojit různé tváře herectví - tragiku, rozpaky, suchý humor a milosrdný sarkasmus. Měl ale i jiné přednosti. Na ty poukázal Jiří Menzel u role dědy Komárka ve filmu Na samotě u lesa.
Když po něm stranické orgány chtěli, aby změnil obsazení, lišácky prohlásil: „Když mi seženete herce jeho věku, který umí hrát na violu, kosit trávu kosou a sít obilí, tak ho hned angažuji.“ Dobře věděl, že žádný takový u nás nebyl. Přál si ho i Zdeněk Svěrák, který byl spoluautor scénáře (s Ladislavem Smoljakem) a také ve filmu hrál.
Později na to vzpomínal. „Já si předtím naplno neuvědomoval, jak bude mé neherectví působit, to se projevilo až v kontrastu s jeho výkonem. I když musel vedle mě umělecky trpět, zvládl to s noblesou a nedával mi najevo, jaké jsem dřevo.“
S Josefem Kemrem měl problém i Jiří Sovák, když se dozvěděl, že bude jeho partnerem v legendárních Chalupářích, považoval ho za příliš vážného, charakterního herce, který se podle něj nehodí do komediálního seriálu. A možná měl i stejný pocit jako Zdeněk Svěrák, že mu nemusí stačit.
On se ale uměl dokonale naladit na své kolegy tak, aby je nepřevyšoval, a naopak nechával vyniknout, a to je velmi vzácné. V soukromém životě byl spíš plachý. Jeho první manželka, také herečka, Eva Foustková byla „kovanou“ komunistkou a hodně kolegů netušilo, jak spolu mohli ti dva vycházet.
Traduje se následující historka. „Když sháněl svou ženu, zavolal do divadla. Věděl, že vrátný je předseda stranické buňky a oslovil ji jako soudružku, což stejně jako své jméno jen tak zahuhlal, nešlo mu to přes ústa. Vrátný bacil sluchátkem a vletěl na jeviště s výkřikem: ,Soudružko Foustková, volá Kreml!'“
Po její smrti v roce 1977 zůstal na čas sám, než se zakoukal do sestry kolegy Svatopluka Skopala Mariky. Ta s ním byla až do konce jeho dní. Bohužel byla i aktérkou jeho rvačky se svým velkým přítelem, Rudolfem Hrušínským. Ten měl jeden zlozvyk, rád občas poplácal ženy po zadku.
Nebylo v tom nic sexuálního, spíš šlo o něco jako přátelské gesto a ony to tak braly, včetně Mariky, které to nevadilo. Hluboce věřící Josef to ale nevydýchal a dal mu facku, která byla opětována. Podle jiné verze se na něj ale jen naštval. V každém případě spolu nepromluvili ani slovo, snad se ale smířili před jeho smrtí, přežil ho jen o deset měsíců.
Josef Kemr působil ošuntěle, pletli si ho s bezdomovcem, na svůj zevnějšek prostě vůbec nedbal, místo nějakého drahého bouráku jezdil Trabantem. Dopravní předpisy ale neřešil, jezdil i v protisměru. Říkal, že jsou to blbosti a on nemá tolik času.
Měl názor, z kterého dopravní policisté omdlévali:„Pokud jezdím obezřetně, nemusím dodržovat pravidla silničního provozu. Jen nesmím nikoho zranit. Taky ničemu nevadí, když si dám před jízdou dvě skleničky vína, zbystří smysly.“
Svérázně řešil pokuty, házel je totiž do koše, ale i to, aby mu auto neukradli, odmontoval prostě volant a vzal si ho s sebou. I když vydělával dost, nechal si pro sebe jen velmi málo. Měl zvláštního koníčka, jezdil vlastnoručně opravovat a zachraňovat boží muka, kapličky či další poškozené křesťanské památky.
Při rekonstrukci Národního divadla roztavil čtvrt kilogramu zlata, z něho nechal udělat tři pozlacené šrouby a zlaté matky s podložkami a ty pak osobně zašrouboval do opravovaných krovů v 30metrové výšce. Jeden byl jeho, druhý manželky a třetí jeho přítele Bronislava Choroviče.
Na svou dobu to bylo jmění, poklad je tam dodnes a (snad) zůstane na věky. Velký šok zažil, když se k němu přihlásil dospělý syn, Vladimír. O něm nevěděl, stejně jako on nevěděl, že je jeho otcem, až na smrtelné posteli se mu s tím tajemstvím svěřila matka.
Na potvrzení paternity nepotřeboval testy DNA, jejich podoba je až neuvěřitelná. Jiné děti neměl. Naposledy se s ním setkal v roce 1994, tedy rok před smrtí.
„Povídali jsme si hlavně o lese, o přírodě, o tom, co mě baví. A o společných zájmech,“ Vzpomínal později na tuto chvilku pan Vladimír a dodal, že poslední slova, která od svého otce slyšel, byla: „Jsem rád, že jsi.“
Marika tomu příběhu ale nevěří, podle ní to neodpovídalo jeho naturelu, na druhou stranu i „svatí“ občas zakopnou.
Josef Kemr měl slabost pro kočky, jeden čas jich měl osm. Pracoval až do posledního dechu. Při natáčení filmu Malostranské humoresky byl hospitalizován a na natáčení ho museli vozit. 15. ledna 1995 rakovině. Bylo mu 72 let.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/936-josef-kemr/prehled/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/19832-josef-kemr.html
https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/2342
