Článek
I když nebyl původem Moravan, Baťovo město si brzy zamiloval a považoval se za velkého patriota. Navíc tu poznal svou životní lásku Zdeňku, ta pracovala jako rekvizitářka. S ní pak přivedl na svět syna a dceru. Hodně se milovali, lpěli na sobě, byli si velmi blízcí, a nejspíš by spolu byli na věky věků, kdyby jejich lásku předčasně neukončila smrt.
Zdeňka totiž onemocněla rakovinou, které podlehla. Tříska chtěl změnit prostředí, přijít na jiné myšlenky, tak se přestěhoval do Prahy, účinkoval v Činoherním klubu. Sice si hned pochvaloval, že na tak malé scéně se dá kromě dialogu hrát i zvednutím obočím, zatímco na divadle ve Zlíně se docela nadře, aby byl jeho výkon umocněn, ve velkoměstě se necítil dobře, stýskalo se mu.
Prázdnota v jeho životě byla obrovská, tak se po dvou letech vrátil zpět. „Nejhorší to bylo po představení. Všichni šli domů, za rodinou, já otevřel dveře, vešel do pokoje a tam na mě nikdo nečekal,“ svěřoval se. I když hrál často - a skvěle - komické postavy, např. Švejka, zamiloval si poezii, na hereckých dýcháncích s oblibou recitoval báseň Jana Zahradníčka Jaro.
„Mluvil ve verších naprosto přirozeným způsobem a o to, o co my jsme se urputně snažili, zvládl bravurně. A přitom nebyl vystudovaným hercem. Měl i jednu krásnou vlastnost. Mohl hrát sebevážnější postavu, ale když se otočil zády k hledišti, tak na nás zničehonic mrkl nebo udělal takový úšklebek, že jsme se museli držet, abychom nevyprskli smíchy,“ vzpomíná na něj herečka Zlínského souboru Milena Marcilisová.
Když Stanislav Tříska zrovna nenatáčel nějaký film či nehrál v divadle, věnoval se vaření, které ho moc bavilo a všem pozvaným vždy chutnalo, pověstná byla jeho „čína.“ Měl rád i sport, chodil na hokej a fotbal, hrál stolní tenis, nohejbal, v mládí si dopřával i dávku adrenalinu v podobě parašutismu. Určitě by měl radost z toho, že jeho vnuk Daniel Huf se stal hokejovým brankářem a chytá v „jeho“ městě. Toho bohužel nezažil, zemřel před jeho narozením.
Jeho zájmy byly ohromně všestranné. Uměl úžasně kreslit, zvlášť karikatury, hodně četl. Díky fotografické paměti dokázal citovat celé pasáže z knih, což mu pomáhalo také v tom, že se snadno učil role. Tu životní dostal ve filmu Slunce, seno, jahody a jeho pokračováních. „V podstatě jsem měl o celém obsazení jasno, chyběl jen Škopek. Radil jsem se s Helenkou Růžičkovou, přece jen bude to její „manžel.“Nejdřív navrhla Františka Husáka, s kterým hrála v sérii filmů o rodině Homolkových.
Ale mně to připadalo něco jako opisování. Pak si naštěstí vzpomněla, že se Stanislavem něco točila. Našel jsem na Barrandově v rejstříku jeho fotku a okamžitě mi bylo jasné, že on bude pro tuto roli tím pravým, přesně takhle jsem si představoval spokojeného Jihočecha, který pije pivo, jí kabanos a moc nedbá na hygienu,“ řekl režisér Zdeněk Troška.
Ten na něj i zavzpomínal: „Byl nejen profesionál, ale i úžasný člověk, skromný, se všemi vycházel skvěle, s Helenkou si okamžitě padli do noty, jako by se znali dlouhá léta, byl také ohromný vtipálek. Měl rád lidi, proto byl tak oblíbený. Ale někdy vyhledával samotu, to seděl na židli a pozoroval dění na place a po skončení záběru k tomu měl často humorný komentář. Na svoji váhu byl obrovsky mrštný a obratný.
Protože ho dobře znali jen ve Zlíně, mnozí diváci se domnívali, že šlo o jednoho z mnoha neherců, kteří se na natáčení podíleli! I když se v Slunce seno jahody obrovsky proslavil, neměl žádné hvězdné manýry, všichni vesničané v Hošticích ho milovali, připadalo jim, že je jeden z nich. Psal si do sešitu vtipné historky, které zažil, jeho náhlá smrt ukončila moje plány na natáčení filmu Sluce, seno, ufoni. Bez něj to prostě nešlo.
Paradox je, že v něm měl také zemřít! Podle připravovaného a téměř dokončeného scénáře měli do Hoštic přiletět mimozemšťané a vyhlédnout si za cíl nemohoucí babičku v podání Valerie Kaplanové. Tu poté unesli na vesmírnou loď a odvezli na svoji planetu. Když to na konci měl vidět Škopek a Škopková, kteří zrovna jeli autem po polní cestě, měli být tak zkoprnělí, že si na přejezdu nevšimli vlaku, ten je srazil a oba zabil. To měl být definitivní konec série.“
Stanislav Tříska zemřel 23. 10. 1996. Po náročném představení kolegům řekl, že se ještě chvíli zdrží. Osprchoval se, sedl si v šatně s názvem 007 na židli a dostal masivní infarkt. Bohužel byl sám, jinak by se asi dal zachránit. Takto jeho tělo ráno našla uklízečka. Bylo mu jen 63 let. I když odešel bohužel předčasně, měl smrt, kterou by si asi přál, rychlou a na místě, kde to nejvíc miloval.
Zdroj: https://talk.youradio.cz/porady/hladovy-kasparek/stanislav-triska-vzpominkovy-special
https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/stanislav-triska-divadlo-zlin-obcanske-forum-ruzickova.A211022_125658_zlin-zpravy_ppr
https://www.tvguru.cz/slunce-seno-melo-mit-dalsi-pokracovani-skopkovi-meli-spatrit-ufo-a-pak-zemrit-troska-se-s-ruzickovou-pohadal-do-krve/
