Článek
Navštěvovala dívčí gymnázium Elišky Krásnohorské, ale nepatřila mezi premianty, měla hodně zájmů a učení bylo na druhé koleji. Od dětství totiž chodila do baletní školy, později přešla na moderní scénický tanec. Dokonce se stala členkou taneční skupiny. Měla však mimořádný talent na cizí jazyky, strávila nějaký čas v anglické škole, uměla i německy, rusky a francouzsky. Studium na pražské Filozofické fakultě UK ale nedokončila.
Volání múz bylo silnější. Když v roce 1932 její skupina vystupovala v Paříži, seznámila se prostřednictvím slavného malíře Josefa Šímy s prvním z osudových mužů, francouzským básníkem, dramatikem a zakladatelem dadaismu Tristanem Tzarou. Nevadilo ji, že byl o šestnáct let starší. Po velké vášni zbylo přátelství, které pár provázelo dlouhých patnáct let.
Na jevišti začínala v roce 1934 v Olomouci, rok poté ale už dostala angažmá v Divadle na Vinohradech. Zlomem v kariéře byl rok 1939, kdy zazářila v první české crazy komedii Eva tropí hlouposti. V ní byla bláznivým děvčetem, které každý musí milovat, ať už učí babičku střílet z luku, leze domů oknem, nebo z rukávu sype historky. Jejím partnerem byl Oldřich Nový, s tím hrála i ve filmech Dívka v modrém, Kristián, či Roztomilý člověk.
Kromě krásy dostala do vínku bystrou hlavu, šarm a smysl pro humor. Většinu života prožila v luxusním bytě, který v pětipodlažním domě na Janáčkově nábřeží postavil její otec, politik a právník František Hodáč. Říkalo se, že z prvorepublikových hvězd byla Lída Baarová nejkrásnější, Adina Mandlová nejsvůdnější a Nataša Gollová nejvzdělanější.
Soukromě také studovala herectví u režiséra Národního divadla Karla Dostala a u Jiřího Frejky. „I když byla intelektuálka, hrála na klavír, jezdila na koni, nesnášela snobství a na přátelství, které rozdávala všem, co si oblíbila, se dalo spolehnout. A kromě toho s ní byla ohromná legrace,“ vzpomněl si na ni herec Svatopluk Beneš, s nímž si zahrála celou řadu mileneckých párů, mimo jiné v Pohádce máje.
Před kamerou se párkrát sešla také s Adinou Mandlovou, byly jeden čas velké kamarádky. Přátelství skončilo poté, co mu přebrala milence, Wilhelma Söhnela, šéfa českého filmu za protektorátu. Ten uměl skvěle česky a měl rád ženy. Po válce ho vyšetřovali, ale poté, co se objevila svědectví, že nejen nebyl nacista, ale mnoha hercům výrazně pomohl, byl očištěn a dokonce mu bylo i navráceno československé státní občanství.
Nataša Gollová takové štěstí neměla, i když se ničím kromě lásky k němu neprovinila. Režisér Otakar Vávra na to vzpomínal takto: “ Její vina spočívala v tom, že spala s Němcem! Vyřešila to nejčestnějším způsobem, odjela do terezínského ghetta, kde vypukl skvrnitý tyfus a jako ošetřovatelka neúnavně pomáhala. Byla vysílená, pohublá, téměř jí vypadaly vlasy. Nakonec přežila, ale poznamenalo ji to na celý život. Kromě jiného už nemohla mít děti."
V roce 1947 se Gollová provdala za divadelního režiséra Karla Konstantina, s nímž nuceně odešla do Českých Budějovic. Před kameru se vrátila až v roce 1951 v historické veselohře Císařův pekař a Pekařův císař. Umělou ženu Sirael měla původně hrát Irena Kačírková, ale poté, co režiséra Krejčíka vystřídal Martin Frič, Werich si ji prosadil - hrála poté i v jeho divadle Satiry - z toho se později stalo ABC - kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1971.
Byl to mimo jiné i její první barevný film. Díky němu tabu pominulo a mohla znovu točit, ale i když vystupovala v desítkách celovečerních a televizních filmů, šlo téměř vždy o vedlejší nebo epizodní úlohy, které byly neuctivé k jejímu velkému talentu. Ale přijímala je s pokorou. Velkou šanci na úspěšný comecback jí dal v roce 1974 Zdeněk Podskalský.
Natočil hudební krimikomedi Drahé tety a já, kde hrála se svou velkou kamarádkou Evou Svobodovou neohrožené stařenky pronásledující lupiče. Je pikantní, že spolu při natáčení nemluvily. Důvodem bylo, že jí Nataša Gollová nechtěla dát rodinný recept na svíčkovou, usmířily se až na premiéře.V osmdesátých letech se ještě objevila v několika televizních inscenacích.
Poté, co v roce 1961 zemřel její manžel, se už nevdala, žila sama, později se přidaly potíže s kyčelními klouby, které ji ztížily chůzi. Byla zvyklá na společnost, do které nemohla chodit, tak si našla zrádného společníka - alkohol. V roce 1987 ji kolegové Stanislav Fišer a Josef Zíma přesvědčili, aby se přestěhovala do domova důchodců v Krči, kde v říjnu 1988 v sedmdesáti šesti letech zemřela. Pochována je na Vyšehradském hřbitově v Praze v hrobce rodiny Hodáčů.
Zdroj:
