Článek
Na okolí působila jako vzor klidu, vyrovnanosti, pohody, dovedně uměla skrývat traumata v duši. Byla vyloženě alergická na ješitné, sebestředné typy a dávala to neotřele najevo. Jednou řekla: „Přežila jsem Hitlera, Gottwalda, i toho vola Klause. To je takový ego, že to svět neviděl, v jeho jednání není žádná etika. Jde mu jen o sebe, o to, aby vypadal jako „pan neomylný.“
Jinak měla životní nadhled, byla vždy laskavá, usměvavá, kolegové práci s ní milovali, také ze sebe nikdy nedělala celebritu, i když jí byla, naopak povzbuzovala začínající herce. Stala se pro ně oporou, v tom ji možná ovlivnil kolega Vladimír Menšík, také herec od pánaboha.
„Vláďa měl obrovský srdce, miloval lidi a pro přátele by se rozdal. Jako mladá holka jsem jednou neměla peníze a on to nějak zjistil. Přišel za mnou a půjčil mi. Když jsem mu šla dluh vrátit, nechtěl to. Prý mám na oplátku půjčit někomu jinýmu, že to alespoň bude kolovat.“ Zavzpomínala na něj.
Přátelila se úzce s Václavem Havlem, i jako prezident k ní často jezdil na návštěvy, byla ale platonicky zamilovaná do Arnošta Lustiga, který ovšem žil v emigraci. Ve vztahu měla ráda něhu, sex nesnášela.„Při vyvrcholení začnou mít muži dementní výraz, najednou pomine jakákoli láska a poezie. Vypadají jako přiblblá opice,“ vyjádřila své pocity.
Ty vyvěraly z celoživotního traumatu, který se odehrál na konci války. V patnácti letech ji znásilnili dva sovětští vojáci. Drželi jí revolver u hlavy a dali jí na vybranou – buď jim bude po vůli, nebo zemře. Oba se na ni vystřídali. Když se svěřila rodičům, viděla otce, bývalého ruského legionáře, poprvé plakat.
Okamžitě ji vzal k lékaři, a poté si šel stěžovat veliteli.Ten prohřešek vyřešil tvrdě – viníci byli před celým plukem i Květou samotnou popraveni. Chtěl asi, aby se ji tímto způsobem dostalo satisfakce, ale pro stále ještě křehkou dětskou duši bylo vidět smrt lidí, přestože ji ublížili, jenom další šok.
Ironií osudu ti, co nás měli osvobodit od Němců se zachovali hůř než oni. Jich a samotného Hitlera, se týká další zajímavá epizoda jejího života. Napsala mu dopis a v něm se ho ptala, zda má rád české děti. A ještě překvapivější bylo, že opravdu dostala odpověď! V ní ji vůdce napsal, že má rád všechny děti a přiložil podepsanou fotografii!
Po osvobození se přihlásila na JAMU a uspěla, absolvovala v roce 1950, pak byla v angažmá v několika oblastních scénách, i na Slovensku. V roce 1958 ji zlákal Jan Werich do divadla ABC, kde vytrvala i po jeho odchodu, až do roku 1990. První roli, symbolicky ve filmu Velká příležitost, dostala už v roce 1949, poté následovaly další, celkem jich bylo 120.
Asi nejvíc ji proslavila arizonská pěnice Tornádo Lou, v nesmrtelné parodii na westerny Limonádový Joe. Ve vztahu dlouho štěstí neměla, první choť, dramaturg Jiří Josek, po ní vyžadoval sex, ke kterému měla po neblahých zkušenostech odpor. Nakonec před ním utekla do márnice, protože neměla ani na to, aby si zaplatila podnájem! Brala to jako životní zkušenost, nikdy si nestěžovala.
Všechno ji naštěstí vynahradilo druhé manželství s režisérem Pavlem Hášou, citlivým, chápavým, ohleduplným. S tím spala, ale jen proto, že toužila po dítěti, což se ji splnilo, dcera Zuzana ji dokonce potěšila vnučkou. Po porodu s ním ale už nikdy nic neměla a on její přání s obrovskou dávkou pochopení toleroval, i když to pro něj jako muže v nejlepších letech po boku krásné ženy určitě nebylo lehké.
Byli spolu padesát let, až do jeho smrti v roce 2009. Květa Fialová žila bez zdravotních problémů až do roku 2014 kdy oslavila pětaosmdesátiny. O pár týdnů poté ji začala sužovat jedna zdravotní komplikace za druhou. Málem přišla o život při krvácení do břišní dutiny, kvůli tomu nemohla jít manželovi na pohřeb.
To těžce nesla, navíc začala trpět vážnými problémy s pamětí. Svou poslední roli zmatené dámy v komedii Účastníci zájezdu, tak nemusela ani moc hrát. Ráda chodila do přírody, milovala zvířata, patřila k herečkám jako Helena Růžičková či Ljuba Skořepová, co uměly věštit budoucnost a získala si tím pověst laskavé čarodějnice.
Poslední dva roky žila v Alzheimercentru v Průhonicích u Prahy stejně jako předtím její manžel Pavel Háša, kromě lásky je bohužel spojovala i osudová nemoc. I při těžkých zdravotních potížích hýřila optimismem. Před jednou operací řekla, že ať dopadne, jak chce, vždy to bude dobré. Buď se probudí a uvidí doktora, nebo ne a setká se s maminkou. Naposledy vydechla 26. 9. 2016 ve věku 88 let.
Protože vyznávala buddhismus, smrti se nebála, věřila, že duše je věčná. Měla krédo nežehrat na osud a vše přijímat s pokorou, i trápení a překážky. Nakonec jedna z jejích autobiografických knih má název: Čím hůře, tím lépe!“ Měla hodně přátel, mezi kolegy, k nejbližším patřili Dana Batulková. Petr Nárožný, Karel Fiala, Václav Postránecký, Naďa Konvalinková, ta ji v Alzheimercentru nejčastěji navštěvovala.
Znaly se dobře, hrály spolu desítky let v divadle ABC, ale vídaly se velmi často i mimo jeviště, každoročně spolu jezdily i na dovolenou k moři. Naďa na pohřbu splnila i její poslední přání. Tím bylo, aby pozůstalí nesmutnili, ale smáli se, připili na ni šampaňským.
Pohřeb víc než tryznu tak připomínal show, všichni se při netradiční smuteční řeči prokládané humornými zážitky ze společných cest velmi dobře bavili. Podobně vystoupil i Petr Nárožný.
Navždy odpočívá na rodném Slovensku v obci Lazisko na úpatí Nízkých Tater, to krásné místo si zamilovala. Navíc má „společnost“, je pochovaná vedle maminky a sestry. Ani po smrti si nepotrpěla na okázalost, nechtěla mohylu nebo kamenný hrob, jen prostý dřevěný kříž.
Zdroj : Kniha Deníky Květy Fialové
https://www.csfd.cz/tvurce/1144-kveta-fialova/prehled/
https://www.denik.cz/spolecnost/kveta-fialova-byla-vojak-zivota-rozhovor-josef-kubanik-zivot-kvety-fialove-20200827.html
