Článek
Asi nejznámější je mandragora. Kdo viděl film Harry Potter a tajemná komnata, jistě si připomene scénu, jak při vytažení z květináče vydávala děsivé skřeky. Nešlo ale o nic nového, tato pověra pochází až z antického Říma. Tam se věřilo, že v jejich kořenech sídlí démon a přivodí každému, kdo ho vytrhne ze země nesnesitelným zvukem šílenství a smrt.
Sbírala se proto tak, že si člověk zalil uši voskem a nechal cvičeného – obvykle černého – psa, aby ji vyhrabal a případně místo něj zemřel. Pro staré Řeky byla naopak nápojem lásky, zasvěceným bohyni Afrodíté. Oloupaný kořen namáčeli v octu nebo víně, aby kromě zvýšeného sexuálního vzrušení zažívali i stav extatického transu.
V bibli se mandragoře říkalo jablíčko lásky. Ženy ji nosily sušenou jako talisman proti neplodnosti. Zavěšena na stěně byla zárukou šťastného domova, chránila ho proti zlým duchům. Na druhé straně se o ní traduje řada hrůzyplných báchorek – měla růst ze semene ďábla, oběšence, muže umučeného lámáním v kole.
Roste především na jihu Evropy a Středním Východě v neobdělávané kamenité půdě. Má krásné fialové květy ve tvaru zvonku, žluté plody. Kořen nápadně připomíná tvar lidského těla. Právě kvůli tomu byly mandragoře přisuzovány nadpozemské účinky. Má však i léčivé.
Šťáva z kořene či plodů obsahuje alkaloidy, v malých dávkách zabraňuje nespavosti, ve vyšších slouží jako analgetikum. V podobě mastí či odvarů se přikládá na kůži, likviduje vředy, záněty, bradavice.
Dnes se zase vrací do módy, mnozí léčitelé ji nabízí jako podpůrný prostředek při diabetu a hypertenzi, uplatnění našla i ve farmaceutickém průmyslu, kde se stala součástí léků na leukémii! Obsahuje totiž cytostatika potlačující nádorové bujení. Na druhou stranu nelze pominout, že alkaloidy v ní obsažené působí nepříznivě na srdeční sval.
Halucinogenní vjemy navozuje hlavně látka skopolamin, vyskytující se v semenech. Typické jsou živé sny trvající dlouhé hodiny, věštecké vize. Mnohem výrazněji působí na organismus vtíraná do kůže.
Ještě mnohem zlovolnější pověst má blín. Ve středověku byl spojován se satanismem, k obvinění z čarodějnictví stačilo, když nějakému nešťastníkovi vyrostl (i bez jeho vědomí) na zahrádce! Podíl na tom má nevábný vzhled, fakt, že ho najdeme převážně na rumištích či podobně zpustlých místech, i odpudivý zápach myšiny.
Existují dva druhy – černý a bílý. Prvně jmenovaný se vyskytuje i u nás. Kdysi patřil k posvátným rostlinám starogermánských kmenů, pěstovali ho na zvláštních políčkách a podle tradice musel být vyhrabán nahou dívkou. Látka hyoscyamin, který obsahuje, má silné psychotropní vlastnosti, což neuniklo pozornosti věštců.
Pýthie, kněžka Apollónova chrámu v Delfách, se díky inhalování směsi blínu, myrhy a vavřínu dostávala do transu, kdy nahlížela do budoucnosti. I Keltové ho zasvětili bohu věštby, Belenovi. Vyráběli se z něj esence na kašel, zápal plic, revma, nechutenství. Spiritisté jsou přesvědčeni, že umožní navázání kontaktu s mrtvými.
Ještě v minulém století povrchní vdechování dýmu „předepisovali“ lékaři astmatikům, ne však kouření, to způsobuje dlouhý a hluboký spánek. V minimálním množství se přidával do medoviny, či piva. Blín černý se jinak používá hlavně zevně, čistá šťáva z něj údajně způsobuje hluboké šílenství.
Bílý lze zužitkovat prakticky celý, i když přednost dostávají listy. Uvařené slouží jako tišící prostředek, ale i předoperační lék, analgetikum (zejména při zánětech močových kamenů). Význam mají i semena – na astma, epilepsii, svalové obtíže, stařecký třes, částečné ochrnutí.
Thesalské čarodějnice z něj dělaly omamné nápoje, po vypití zvyšovaly zamilovanost, sexuální žádostivost, tělesnou přitažlivost. Dá se ale připravit i jako mast, zejména na bolesti jater a plic. S oběma druhy blínu se ovšem musí zacházet velice opatrně, jsou totiž jedovaté.
Jako poslední v řadě je durman, který patří taktéž mezi lilkovité a obsahuje i stejné látky (hyoscyamin, skopolamin a atropin). I ten roste i u nás, převážně ve středních polohách. Původ je neznámý, podle jedné teorie ho objevil lékař španělského krále Filipa II. v Mexiku, kde s ním Aztékové tlumili bolesti žen při komplikovaných porodech.
Další ovšem hovoří o tom, že ho v Indii a Číně už dávno předtím používali s konopím a vínem při operacích, na „rozvázání jazyka“ u zajatců, ale i k tomu, aby u žen probudily erotické touhy. Durman je v každém případě extrémně silný halucinogen, bourá veškeré hranice, prakticky nezná zábrany.
Pod jeho vlivem může mít člověk autentický pocit, že navazuje kontakt s mimozemšťany, mluví se zemřelými, někým, kdo žije na druhém konci zeměkoule, zažívá neexistující vjemy, je na jiné planetě. Vidiny v deliriu vyjadřují touhu po létání po zemi či vesmíru – i vlastní silou – ježdění vysokou rychlostí, otáčení se ve vzduchu.
Kromě zrakových halucinací se objevují i sluchové, kdy intoxikovaný člověk slyší zvuky, slova, věty, monology či dokonce zcela konkrétní příkazy, objevují se děsivé představy, plné příšer, mrtvých lidí, zvířat, odporného hmyzu, oživlých předmětů. Zajímavé je, že i přes jejich hrůznost z nich intoxikovaný člověk nemá strach, považuje tyto vjemy za přirozené.
Projevují se i tendence k bezdůvodnému smíchu, sklony k agresi. Zrádné je, že každá rostlina obsahuje úplně jiné množství alkaloidů, takže se lze snadno předávkovat. A v tom případě následky mohou být tragické, durman je opravdu smrtelně jedovatý! Navíc působí na organismus dlouhodobě, „rauš“ může klidně trvat 24, ale i 36 hodin!
Poté ale přijdou na řadu abstinenční příznaky – únava, pocit podráždění, vysílení, deprese, amnézie, ale i delirium. Následky jsou cítit třeba až po týdnu a může dojít i k rozvoji těžkých psychických chorob hlavně u senzitivních jedinců.
Z těchto důvodů je riskantní využít ho k léčbě a měl by se toho odvážit jen skutečný znalec - magistr, lékař. Používá se odvar z listů či semen, lze ho aplikovat na Parkinsonovu chorobu, nádory, kožní i nervová onemocnění, chronické průjmy poruchy erekce, astma, křeče, horečky.
