Článek
Proslavil se i po smrti díky tomu, že další Římští vládci používali jeho jméno jako cognomen, v podobě císař, ale i car, se zachovalo dodnes. Caesar (vyslovovalo se Kaisar) oplýval moudrostí, psal básně, uměl skvěle řečnit, zajímal se o astronomii, historii.
Pokud jde původ jeho jména, ten vycházel podle Plinia staršího ze slova caedere, což značí řezat, nebo vyříznout, česky bychom asi řekli, že se jmenoval Řezáč. V mládí si občas zahýřil, později se ale alkoholu vyhýbal, stejně jako tehdy velmi oblíbenému hazardu.
Trpěl ale epilepsií, míval záchvaty – i na veřejnosti. Nikdo to nepovažoval za handicap, naopak se tradovalo, že jde o nemoc potomků bohů. Měl ji mít i Alexandr Veliký, jeho velký idol a vzor.
K jeho dobrým povahovým vlastnostem lze přičíst, že obvykle nesáhl k perzekucím proti odpůrcům, často odpustil nepřátelům, netrestal verbální útoky proti své osobě, ignoroval je, v případě lží či zlovolných pomluv na ně reagoval osobními dopisy.
Získal si vojáky, bojoval vždy v první linii, nikdy se na ně nepovyšoval, nepožadoval žádné výhody, jedl tátáž jídla jako oni, snášel s nimi nesnáze. Takový velitel nemůže být nikdy neoblíbený. Jeho strategické schopnosti byly nadprůměrné, většinu bitev vyhrál.
Měl i literární talent, próza „Zápisky o válce galské“ je i dnes doporučená četba při výuce latiny! Byl neobyčejně výkonný, podle Plinia st. diktoval svým tajemníkům najednou až sedm dopisů. Jeho slabinou – ale možná zároveň i předností – byla slavománie.
Pověstný se stal i díky rychlému cestování, častokrát přijel na místo dřív než posel, který dopředu oznamoval jeho příjezd, měl skvělou fyzickou kondici, předvídavost, při mnoha konfliktech správně odhadl kroky nepřítele a pro něj nečekaně na ně zareagoval.
Kapitolou samo pro sebe je jeho více než pestrý milostný život. Podle všech vyobrazení nebyl žádný model, a to mu umělci co do půvabu spíš přidali. V začátcích ani neměl dost peněz, které mohou neatraktivitu „nahradit.“
Přesto už tehdy kolovaly zvěsti o jeho neutuchajícím sexuálním apetitu. Caesar se obvykle nevázal k jedné ženě, střídal je častěji, než bylo i v tolerantním Římě zvykem, přezdívky „plešatý kanec,“ a „pohroma manželských ložnic“ hovoří jasně. Najdeme u něj ovšem i rysy typicky ženského chování.
Nechával si odstraňovat pinzetou chloupky z intimních částí těla. včetně zadku. Chodil vždy pečlivě upravený, oholený, senátorskou tuniku nosil tak extravagantně, že vzbuzoval pozornost, v lázních byl několikrát denně, dnes bychom ho označili za metrosexuála.
Dost zpráv máme i o tom, jaká měl traumata kvůli řídnutí své kadeřavé kštice. Zlí jazykové (asi oprávněně) tvrdili, že vavřínový věnec, jeden z odznaků své moci, vymyslel proto, aby měl čím zakrýt pleš! Nepopiratelně měl silné tendence k narcisismu.
Jako mladík byl vyslán ke dvoru bíthynského krále Nikoméda IV. Šířily se zvěsti, že jsou milenci, místní mu v žertu říkali Bíthynská královna. Je třeba podotknout, že v té době byla homosexualita běžná.
O tom, že se ho týkala, svědčí i další přezdívka: „Muž všech žen, všech mužů žena.“ To by ale znamenalo, že provozoval i pasivní anální sex, který byl pro muže jinak nedůstojný, k tomu sloužili mladíci prostituti.
Caesarovi ale vášeň nikdy nezaslepila rozum, hlavně s ženami si jen pohrával, jednou řekl, že je nesvádí, ale ony ho znásilňují. Záhadná je absence potomků. Byl třikrát ženatý, počty milenek se počítaly na stovky, že by žádná neotěhotněla je téměř vyloučené, navíc měly silný motiv počít dítě s vládcem impéria.
Měl jen jednu dceru, Julii, ve 24 letech. Pak už nic. Kleopatra sice tvrdila, že s ním má syna, Caesariona, ale není to jisté. Oficiálně se k němu totiž nepřihlásil, nezmínil ho ani v závěti, kde pamatoval na kdekoho, včetně Bruta a římských občanů, za nástupce určil svého prasynovce Octaviana. Musel přitom vědět, že ho nechá jako konkurenta odstranit.
Mohl ho ochránit odesláním na některá dobytá území, daleko od Říma, kde by pro něj nepředstavoval hrozbu. Tak se otec nechová. Jako nejlogičtější vysvětlení se nabízí neplodnost, její příčinou mohla být i epilepsie. Musel si ji uvědomovat, proto řešil následnictví trůnu adopcí.
Pro jeho povahu musel být takový handicap těžko přijatelný. Caesarova smrt byla hodně zvláštní, spiknutí bylo poměrně rozsáhlé, je podivné, že by se on, který měl perfektní výzvědnou službu o něm nedozvěděl. Objevily se i varovné věštby, že nemá přežít březnové idy, manželka, Calpurine, měla v noci před vraždou sen, ve kterém byl zabit.
On ale na osudová znamení moc nevěřil. Zmínku stojí scéna, kdy se ho Brutus krátce před atentátem ptá, jaká smrt by pro něj byla nejlepší. Téměř bez zaváhání prohlásil: „Já bych nechtěl hlavně takovou, na niž se člověk může připravit. Nejlepší je nenadálá.“
V den zasedání senátu se necítil dobře, chtěl zůstat doma. Jeden z vůdců spiklenců, Marcus Iunius Brutus, ho ale navštívil a přemluvil. Dokonce ho cestou vedl za ruku. Caesar s jeho zradou nepočítal, proslulou větu „I ty, Brute“ ale nikdy neřekl, s tím přišel až mnohem později Shakespeare.
Ten se ale ve svých hrách historických faktů moc nedržel, není to důvěryhodný zdroj. Podle svědectví na jeho útok reagoval tím, že si přitáhl tógu přes hlavu, aby se na něj nemusel dívat. Jeho vraždy se přímo účastnilo 23 senátorů.
Každý do něj měl bodnout, což muselo být komplikované, mohlo ho najednou obklopit jen pár, stáli na něj zřejmě frontu, navíc si překáželi a nechtěně se pobodali navzájem. Z ran byla vyloženě smrtelná jen jedna. V podstatě zemřel na vykrvácení, nikdo se k jeho tělu neodvážil přiblížit.
Záhada je, proč si nevzal ochranný pancíř, který obvykle nosil, nebyl ozbrojen, neměl kolem sebe stráž. Skoro to vypadá, jako by smrt vítal - nebo ji alespoň nestál v cestě. Italský vyšetřovatel Luciano Garofano se rozhodl, že vraždu zrekonstruuje pomocí moderních technik a odborných analýz.
Přizval si na pomoc lékaře a forenzní specialisty a vytvořil 3D model těla, do kterého zasadil daný počet zranění. Zjistil tak, že jen deset z nich mohlo být přímými útočníky. Jeho duševní stav se pokusil zmapovat psychiatr z Harvardské lékařské fakulty Dr. Harold Bursztajn. Ten se domníval, že trpěl epilepsií temporálního laloku a nemoc se rozšiřovala. Ta se projevuje ztrátou kontroly nad střevy, což špatně nesl. Možná se rozhodl, že než by čelil veřejnému ponížení, nechá se raději zavraždit, zvažuje Bursztajn.
S ním souhlasí i Luciano Garofano, který provedl psychologické profilování. Došel k závěru, že Caesarovy činy v posledních měsících jeho života mu měly vysloužit věčnou slávu.
Zdroj:
https://www.bard.org/study-guides/did-julius-caesar-choose-to-die/
https://study.com/academy/lesson/julius-caesars-early-life-parents.html
https://penelope.uchicago.edu/~grout/encyclopaedia_romana/calendar/ides.htmlhttps://www.dotyk.cz/magazin/julius-caesar-smrt-30000401.html
