Článek
V té době ji bylo 74 let. Měla problém s dialogy, co se točily takzvaně do zdi, kde byla v záběru jen ona a osoba naproti ní ne, považoval to za nelogické a stěžovala si na to mamince Zdeňka Trošky. Ten to přijal s humorem, věděl, že od ní nemůže očekávat herecké výkony, byla dokonalá jen v tom, jak hrála sama sebe. Proto nikdy nedostala jinou nabídku než od něj, na rozdíl třeba od další slavné neherečky Milady Ježkové, https://medium.seznam.cz/clanek/jan-janula-famozni-neherecka-milada-jezkova-je-nejzahadnejsi-postava-ceskeho-filmu-135774
Švecová byla i ve skutečnosti drbna, jen ne možná až tak uštěpačná a měla víc smyslu pro humor. „Ukažte mi jednu, jedinou ženskou na vsi, kterou nezajímá místní dění. Všechny! A která přišla s jó drbem, byla uznávaná, aspoň do momentu, než ji trumfla nějaká jiná. A to je drželo při životě. Skutečná Kelišová byla sice ta největší drbna ze všech, ale ve filmu se objeví se jenom v jednom záběru, v druhém díle, jak rozhazuje rukama, když vidí ujíždějící postel s babičkou. Nevadilo jí ale, že její jméno vlastně navždy proslavila sousedka.“ líčil její postavu režisér Troška.
Původně musel „sbor místních bab“ přesvědčovat, aby na natáčení kývly, rozhodly peníze. I když komedie neměla „nahoře“ na růžích ustláno, honoráře byly přitažlivé, 120 korun za natáčecí den. Na vsi měly ženy průměrný důchod 380 korun měsíčně, což byl propastný rozdíl. Herci - Helena Růžičková, Stanislav Tříska, Luděk Kopřiva, Pavel Vondruška, Jiřina Jirásková, Miroslav Zounar, Jiří Lábus a další brali dost pochopitelně násobně víc. Mezi ně patřila i legendární Erna Červená, manželka prvorepublikového kabaretiéra, velká dáma. Role nemohoucí babičky v prvním díle komedie jí sice moc nevyhovovala, ale zvládla ji s velkým přehledem. A s „Keliškou“ si k sobě dokonce našly cestu, i když byly kariérou i zážitky z úplně jiného světa.
Produkce ale musela hlídat, aby neherečky měly přibližně stejný počet natáčecích hodin, jinak by mohlo dojít k rozbrojům. „To je prostě venkov. Závist je tu zakořeněná a běžná. Rodiny tu žijí staletí a stále v nich generačně přetrvává animozita typu, tvůj prapradědeček ukradl mému kus pole, krávu a podobně, děti jsou v tom vychovávány. Ale na druhou stranu si umí, když je toho opravdu potřeba, vzájemně sousedsky vypomoci. To, jak, jsem v nadsázce svérázné prostředí vylíčil, narazilo u soudruhů, co měli film povolovat, brali to jako urážku socialistické vesnice, pár scén mi vyškrtli a uvedli ho spíš tajně, když už byl natočen. Ale lidi naštěstí vzali kina útokem, celkem ho vidělo 3 352 398 diváků, při častých reprízách v televizi jde sledovanost do desítek milionů. A kdybych povolil při sledování reklamu, bylo by to ještě víc, ale k tomu mě nikdo nikdy nedonutí.“ Zavzpomínal režisér Troška.
Tomu se, jako pohodáři, podařilo, aby na place fungovala „chemie“ mezi vesnickými babkami a hereckými hvězdami, které se dokázaly lidsky i (ne) herecky „snížit“ na její úroveň, zejména v tom vynikala Helena Růžičková s jadrným slovníkem. I když Marie Švecová nemohla hrát něco jiného, než samu sebe a v tom byla dokonalá, uměla v pauzách poutavě a humorně bavit štáb různými historkami, i ze svého života - byla vdaná, ale děti neměla. Tuto vlastnost výtečně uplatnila poté, co se z místa natáčení, jihočeských Hoštic, stalo poutní místo, jakési české Ludry, kde se „léčila“ psychika prostřednictvím humoru.
Lidé byli u vytržení, že mají před sebou skutečnou Kelišku, vidí svá oblíbená místa, některá se moc nezměnila. Provázela četné autobusové výpravy a humorně líčila jednotlivé scény a drby se zákulisí, včetně toho, co ji kdy říkal Zdeněk Troška, Helena Růžičková, ráda měla i Pavla Ondrušku. Líčila, jak ji kdysi v Itálii poradil:"„Kelišová, nedivte se všemu tady jako tele! Holt nezažili socialismus. A když se něčemu divíte, tak aspoň zavřete hubu, nebo se vám do ní vs… nějaký pták!“Stojí za zmínku, že do Hoštic se jezdí dodnes, i když už ne tak často, přece jen od premiéry už uplynulo 41 let!
Marie Švecová měla přirozený cit pro to, jak říct repliku, aby vynikla, mnohé z nich jsou nezapomenutelné, jako:"Ať se na místě propadnu do Západního Německa", „Ne, že bych udávala, ale hlásit se to musí,“ „Tak já, velebnosti, budu spát hubou ke zdi, abych vás nějak netento,“ „Já už bych se nejradši na to vyprdla. „Eště že máme nafasováno z domova, jinak bysme chcípli hlady!“ Ve Slunci seno erotika stojí za zmínku její odpověď na otázku, zda půjde do moře: „Chraň bůh, abych tam chytla ještě nějakej ten aic na starý kolena!“
Další oblíbenou hlášku, „Jdu blejt velebnosti,“ pak převedla v praxi. Zavzpomínal na to opět Zdeněk Troška:"„V jídelně bylo přítmí, nebylo moc vidět. Když viděla paellu, jejíž podstata je rýže, zkusila ji. Asi jí chutnala, hlasitě totiž mlaskala. Ale jen do doby, než se jí Jirka Růžička zeptal, co říká na ty chobotnice. V tu chvíli z ní šlo všechno ven, a z budovy s pláčem utekla. Pak jí došlo, že se ztratila, což byl další šok, jediné slovo, co italsky umělo bylo grazie. Zachránili ji až policisté, kteří o nás naštěstí věděli. Celý týden pak nedala do pusy nic jiného, než vlastní zásoby. Ani zmrzlinu neochutnala."
Její dojem z Itálie tak i přes krásnou přírodu nebyl nejlepší, ono se jí tam ani předtím moc nechtělo, babky, které nejely, totiž závistivě tvrdily, že se tam válčí! Stejně jako Heleně Růžičkové ji v noci vadily cikády. „Ty řvou tak, že chrápání mého starého je proti tomu broukání.“ To, že se bohatě zásobila jídlem, včetně obligátních řízků, je ale pravda. Nakonec uměla skvěle vařit, zvala na oběd či večeři herce i štáb, se slovy, že sousedky by ji pomluvily. Zemřela 1.9 1996 ve věku 87 let.
Rozhovor autora se Zdeňkem Troškou.
Zdroj: https://www.vlasta.cz/celebrity/marie-svecova-kelisova-hlasky-slunce-seno-zdenek-troska-hostice/
https://www.dotyk.cz/magazin/kelisova-italie/
