Článek
S Jiřím Pechou jsem se potkal náhodou při sklence dobrého moku. Díky tomu měl dobrou náladu a dal se se mnou do řeči. Šlo spíš o monolog, než rozhovor, ve svých vzpomínkách „semlel“ všechno možné. V řeči velmi často používal hantec, což mělo svůj půvab, často jsem ale pochopil smysl věty jen na základě několika normálních slov - někdy ani to ne - a nezbylo mi než požádat o překlad. Některé výrazy jsou v textu ponechány s vysvětlivkou. Vycházel jsem ale i z několika zdrojů.
„Divadelní zákulisí dokáže přitáhnout pozornost většiny dětí. Stále se tam něco totiž děje, jsou obklopeny zajímavými rekvizitami, kostýmy. Já s o čtyři roky starším bráchou Frantou oceňoval hlavně repliky mečů, pistolí, brnění, často nás lákal dobrodružný děj na jevišti. Přesto pro mě nebylo herectví první volbou. Já hrál Českou házenou, to byl takový skoro neznámý sport - a vlastně stále je. Do toho fotbal, volejbal, zápasil jsem v judo a šermu. Ve volnu jsem chodil na cvičák s vlčákem. Já měl rád psy odmalička.
V deseti letech se na mě zbortila kladina. Byla z toho komplikovaná zlomenina nohy. V nemocnici si nevěděli rady a chtěli mi ju uříznout. Naštěstí zasáhl doktor, který byl ve španělské válce a viděl i horší případy. Nakonec mě zadrátoval. Snad rok jsem ležel v sádře. Ale dostal mě se z toho, dokonce jsem doběhl druhý v běhu na republikových přeborech za mladší dorost. Já na učení neměl hlavu, navíc jsem dyslektik, víc mě bavilo bavit ostatní. Střední škola nepřicházela v úvahu, naši mě dali do učení na elektromechanika.
Ale nakonec se to vyvrbilo jinak, nikdy jsem se tím neživil. Učitel, co měl pro mě slabost, mi doporučil, aby zkusil přijímací zkoušky na JAMU. Kupodivu mě okamžitě vzali - ovšem pod podmínkou, že si doplním vzdělání. Já se dělal neviditelným, aby se na to zapomnělo, protože maturitu bych neudělal. A nakonec vyšlo to, takže se mohu chlubit tím, že mám vysokou školu bez střední. Ale že bych hltal Stanislavského a snažil se vyniknout v herecké teorii, tak to ne. Jsem „pudovščik.“ I sportovní zaujetí se někam vytratilo, až na gaučing.
S Bolkem v mládí
Byl jsem línej i chodit na basket, který bavil dost kámošů. Jeden z nich, budoucí režisér Petr Sherhaufer mi říkal Pecivál Peca. Z toho vznikla má přezdívka. V mém posledním ročníku přišel do školy Bolek Polívka. Hned mi padl do oka, dokázal moje bláznivé nápady ještě rozvinout. Vzniklo tak celoživotní přátelství, říkali jsme si „pobratimové,“ což vychází od starých Slovanů, ale znamená to i kamarád z mokré čtvrti. Já mu jen tak trochu záviděl jeho sexappeal, přitom nebyl žádný krasavec, měl velký nos a byl samá noha a ruka.
Já byl nesmělej, stydlivej. S tím se pojí jedna historka. Chlemtali jsme s kamošema a chtěli zamachrovat před haifama (v hantecu dívky, poz.aut.) přeplaváním Moravy. Ty to braly jako hrdinství. Byla zima jak v ruským filmu, na hladině plavaly kry. Vylezl jsem, přelízal nahej zábradlí, nešikovně o něj zavadil a hned mi k němu přimrzl zadek! Pak přišla holka, Jana, oddejchávala mě od něj. Pak mi uvařila čaj a sblížili jsme se a stala se z ní má druhá manželka a matka dvou mých dcer - mám ale ještě jednu, z prvního vztahu, žije v Austrálii.
Jestli pro mě je něco typický, tak schopnost nechat se vyhecovat k všemožným sázkám. Často byly motivem peníze, jsem docela chamtivej. Třeba s chlastem jsem přestal proto, abych vyhrál sázku. Jinak mě to ani nenapadlo. Proč bych to dělal, když mi chutnal? Nejdýl to bylo dva roky, po vyhecování Bolkem. Pak jsem zase začal. Ale já to měl tak, že jsem šel na čoch (flám v hantecu, pozn.aut.) a lemtal, dokud byly chechtáky a nebylo mi blbě. To netrvalo den, spíš tejden. Když jsem se vrátil pokorně k rodině, už jsem byl v cajku.
Nepřitáhl jsem domů zrychtovaný na plech, aby mě tak viděly děti, ale stejně by moja stará měla mít svatozář. Hospoda je takový chrám blaženosti a vzdělání. A když potřebujete něco opravit, řemeslníka tam najdete rychleji a levněji než na internetu. Navíc se tam řeší všechno možný, folklór je nadávání na vládu, bez ohledu na jakou. A schází se různorodá společnost, jak to ukázal ten seriál. Škoda, že tam pro mě nebyla role místního opilce. Toho jsem si na druhou stranu užil jako starý Zilvar v seriálu Bylo nás pět.
Ale zakecal jsem ty sázky. Jim třeba vděčím za to, že mám vůbec řidičák, všichni mysleli, že su takové hňup, že ho nikdy neudělám! Nejen, že jsem je převezl, ale ještě jsem ušetřil lováky. Mým osudem se stalo divadlo Husa na provázku. Já stál u jeho zrodu a odehrál tam nejlepší představení, třeba v Shakespearově dramatu Král Lear nebo v komediální hříčce Babička - fetišistická revue. Za tu mi v roce 1997 dala Nadace Alfreda Radoka cenu za nejlepší mužský výkon v ženské roli, to se mi líbilo.
Jako Babička
Když se divadlo muselo v roce 1969 přejmenovat, šly prý v Práglu fámy, že za to mohu já, Franta Kocourek a Bolek a Míra Donutil. Franta byl totiž vyučený písmomalíř. Měli jsme společně během jedné noci přepsat ve štatlu plakáty divadla na „Husák na provázku.“ Bohužel to není pravda, byl to úžasný fór, i když důsledkem toho byla z názvu vynechaná chudinka husa. „Provázek“ měl velký úspěchy v zahraničí, ale doma tolik ne. Naučil jsem se tam žonglovat s míčky a talíři, vrhat nožem, jezdit na cirkusové jednokolce.
Zilvar z Bylo nás pět
Mohl bych z fleku vystupovat v šapitó. Ve filmu jsem si ale dlouho ani neškrtl, prakticky až do Balady pro banditu, natočenou podle divadelního představení. Já hrál velitele četníků, ale že by byl potom o mě velký zájem, to tedy ne. Za hodně rolí vděčím Bolkovi, doporučil mě, nebo tu roli vydupal. Nepovažuju se za žádného velkého herce, ale s ním jsem se tak cítil. Jsem mu za to vděčný. A také Karlu Smyszkovi za Bylo nás pět. To byl nesmírně lidský seriál. A pak si na mě vzpomněl i v Lotrandovi, další menší, ale krásná role.
Ale ve stáří mi tělo začalo moji „péči“ vracet. Dvakrát mi praskl vřed na žal…du, teda žaludeční vřed. Já pak přestal pít, abych nekazil lékařům jejich práci, ale po čase jsem na jejich doporučení zapomněl. Samozřejmě náhodou. Naučil jsem se vnímat sílu modlitby. Ne, že bych si ničil kolena v kostele. Jen tam nakouknu, vidím sochy svatejch a zeptám se: Tak co, kamarádi? Pozdravem nic nezkazíš a nikoho neurazíš. Ani sochu. I když zase znám pár lidí, kterým nevěřím ani dobrý den." Zakončil Jiří Pecha svůj monolog.
Dva Lotrandové (s Jiřím Strachem.)
Po sedmdesátce se jeho zdravotní stav začal horšit. Našli mu rakovinu, ale dokázal se s ní poprat a po chemoterapii se vrátit. Pak ho pro změnu postihla srdeční slabost. Když ležel v nemocnici na přístrojích, přišel za ním na návštěvu Bolek Polívka. Ani v takové situaci nepřestali vtipkovat: „Bolek jen mlčel a díval se pořád na ty monitory, kde běhaly různé křivky. Ptal jsem se ho, na co tak čumí, a on na to – Juro, konečně jsi v televizi v hlavní roli.“
Na jevišti se naposledy objevil v roce 2017. V témže roce byl oceněn Cenou města Třebíče, ale nemohl se slavnostního předání zúčastnit. Cenu proto za něj převzala jeho choť Jana. Pak žil ještě dva roky, ale bylo to mnohdy spíš utrpení. Zemřel 28. února 2019 v 74 letech, smířený s osudem: „Nepotřebuji nic vracet ani přetáčet. Všechno bylo tak, jak mělo být. Co bylo, bylo, a co má být, to bude.“ Bylo jeho životní vyznání.
Zdroj: Autorský rozhovor
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jiri-pecha-bolek-polivka-divadlo-herec.A241114_183314_lidicky_kori
https://www.lidovky.cz/relax/lide/kvartalnicek-nekdy-ztracim-kontrolu-a-cim-jsem-starsi-tim-jsem-chamtivejsi-rika-jiri-pecha.A190228_100422_lide_zdp
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-divadlo-muzi-z-hereckeho-klanu-polivku-se-poprve-sesli-na-jednom-jevisti-ve-hre-ktera-je-poctou-pecovi-40559960
