Článek
Pocházela ze zámožné rodiny, vyrůstala v přepychu, obklopena láskou rodičů. Po únoru se ale vše změnilo a musela pečovat o ně, zůstali prakticky bez prostředků. V herecké kariéře ji ale vždy podporovali a snažila se jim to vrátit, jak jen mohla. Navíc se jako samoživitelka musela starat i o dceru Kristýnu.
Ve filmu nedostávala zdaleka tolik příležitostí, kolik by si díky svému talentu zasloužila. Nehodila se do rolí traktoristek a dalších budovatelských hrdinek, byla to prostě dáma s velkým D. Postěžovala si, že dostává role podle vzhledu, nikoli schopností.
I když šla vyhodit odpadky, nalíčila se, říkala, že nikdy nemůže vědět, na koho narazí, co kdyby šel kolem zmatený princ? Při přijímačkách na DAMU napadlo porotce Ladislava Peška, aby uchazečky absolvovaly zkoušku v plavkách. Když kolem nich prošla ladnou chůzí bohyně, všem spadla brada až na zem a okamžitě ji přijali.
Byla nejen krásná, ale i inteligentní a skvěle jazykově vybavená, mluvila plynně německy, francouzsky, anglicky. Tím přitáhla pozornost příslušníků STB, hodila by se jim jako donašečka. Poprvé za ní přišli, když dostala lukrativní nabídku vystupovat na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. Když odmítla, odjela místo ní náhradnice.
Ještě předtím doprovázela jako tlumočnice idol žen Gerárda Phillipa při jeho pražském pobytu. Spekulovalo se, jestli mezi nimi nepřeskočila jiskra, její dcera Kristina prozradila:„Svěřila se mi. Ale já musela slíbit, že to nechám jako příběh s otevřeným koncem. Prý to tak bude hezčí.“
Kromě herectví byla i velmi dobrou zpěvačkou, s Josefem Bekem natočila úplně první videoklip v dějinách hudby, píseň „Dáme si do bytu.“ Ve filmu se jí ale bohužel hlavní role vyhýbaly, jedinou dostala v úspěšné komedii Bílá paní. Ta ale v období normalizace skončila v trezoru a za ní se opět dostavili estébáci.
Tentokrát už přitvrdili, buď podepíše spolupráci, nebo si jako herečka ani neškrtne. To ale nebylo všechno, vyhrožovali, že ji odeberou dceru, aby nevyrůstala v protisocialisticky zaměřené rodině. I přesto nátlak je na dámu nevybíravými slovy poslala kamsi.
Na obrovskou statečnost, kterou tím prokázala, se po listopadu jaksi pozapomnělo, stejně jako na ni jako herečku. V letech 1971 až 1984 se jen občas mihla v televizi, kde směla dostat jen malé nebo záporné role.
V jedné ji ale soudruzi nechtěně splnili sen, když ji obsadili do role „zhýralé buržoazní paničky“ v seriálu 30 případů majora Zemana. Díky tomu mohla v rámci scénáře naplno říct, co si o režimu myslí a ještě za to dostala honorář!
V době, kdy nemohla hrát, psala povídky do časopisů a překládala. Její milostný život také nebyl procházka růžovou zahradou. V roce 1950 provdala za scénáristu J. A. Novotného s nímž se po třech letech rozvedla.
Byla druhou z jeho sedmi žen, to nejlépe ukazuje důvod rozchodu. Narodila se ji zmíněná dcera Kristina, pracovala jako scénografka a napsala její paměti. Později žila krátce s Jiřím Šlitrem, který ale neoplýval věrností, a s režisérem filmu Starci na chmelu Ladislavem Rychmanem, ve kterém hrála, krátký románek prožila s Václavem Voskou.
Měla velkého koníčka, četbu, v její knihovně bylo tři a půl tisíce knih a všechny přečetla(!) ale i velkou neřest, byla náruživá kuřačka - navíc silnějších amerických cigaret, kupovala je po kartonech. Krabička tehdy stála 20 korun, dávala trafikantům 30, aby se na ni vždy dostalo, šlo o úzkoprofilové zboží.
Kouření ji - kromě jiného - spojovalo s její platonickou láskou, Eduardem Cupákem. Toho by si vzala hned, ale byl gay. Přesto se často stýkala s ním i jeho partnerem. Ve čtyřiceti prorocky prohlásila, že zemře na rakovinu a bude mít předtím infarkty. Odhadla to na chlup přesně.
Jedna z jejich nejbližších kamarádek Jana Šulcová v „Lidovkách“ zavzpomínala:„Přišla jsem za ní do nemocnice po prvním infarktu. Ležela na pokoji – a kouřila! Jejím prokletím byla krása, nejkrásnější ženy umírají samy. Chlapi si na ně netroufají, raději vybírají mezi průměrem. Ona byla navíc ohromně inteligentní."
Ireně Kačírkové v padesáti šesti letech diagnostikovali rakovinu, ale neřekli jí to, pravdu se dozvěděla od svého kamaráda, lékaře. I když měla obrovské bolesti, nedávala na sobě nic znát, vydržela vzdorovat smrti čtyři roky. Ještě před ní natočila komedii Sladké starosti, svůj poslední film.
Nebyla samotářský typ, ve společnosti byla jako ryba ve vodě. Ale dokázala být přímá, říkala vždy bez obalu, co si myslí, bez ohledu na to, komu. Tvrdila, že seřvat uklízečku dovede každý, ale třeba na ředitele si troufne jen málokdo. Ona ano.
I když ji štěstí spíš míjelo, dočkala se narození vnuka, Kryštofa. Plánovala si, jak s ním bude chodit do ZOO a cukráren. Bohužel si ho moc dlouho neužila, zemřela když byl ještě malý.
Předtím se svěřila s celoživotním vyznáním: „Spisovatel, malíř, skladatel, mohou odložit svou práci na jinou, šťastnější chvíli, kdy nebudou právě trýzněni fyzickou nebo duševní bolestí. Herec tu možnost nemá. A je-li zchvácen k smrti, těžce nemocen, je ochoten umřít na jevišti, protože tam je jeho život! Tam jsou všechna jeho zrození, jeho prohry i vrcholy, i jeho konec.“
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=keCzyYEgxN0
https://www.csfd.cz/tvurce/4785-irena-kacirkova/galerie/
https://www.osobnosti.cz/irena-kacirkova.php
