Článek
Jeho život ovlivnilo prostředí ve kterém vyrůstal, byl „důstojnickým synkem“ - otec byl plukovník, působil jako zpravodajec. Ti ovšem mají jednu pochybnou zásadu - nikdy a nikomu nevěřit. Navíc působil jako agent vojenské kontrarozvědky. Pavlovo dětství tak logicky nebylo normální, byl po něm nutně vyžadován mnohem vyšší stupeň disciplíny a poslušnosti, než po obyčejném dítěti. Jeho matka Marie měla na výchovu minimální vliv, navíc se s ní otec rozvedl, když byl syn ještě na základní škole. Možná mu kazila kariérní postup.
Pocházela totiž z rodiny živnostníků, ta vlastnila malý textilní podnik, v němž pracovalo kolem 40 lidí. Slabinou Petra Pavla je, že nikdy nežil život běžného občana, od patnácti let studoval Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě a bydlel na internátě, ten vyměnil za kolej na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. Domů se tak dostal jen do svátcích a víkendech. To se muselo nutně projevit na jeho povaze, chování, jednání, hlavně základní poučka: “ Na vojně se nediskutuje, ale poslouchá a jedná.
O tom, jak moc ho ovlivnila, svědčí kromě jiného i výběr partnerky. Podobně jako herci si obvykle vybírají manželky mezi kolegyněmi, protože pro „normální“ ženu je obtížné přizpůsobit se jejich životnímu stylu, i on zvolil choť ze stejné branže, která bez problémů akceptovala jeho styl chování. Jedná přímo, bez kudrlinek, říká, co si myslí. To ovšem není pro politickou funkci ideální, hlavně tu nejvyšší, kde je třeba umět se dohodnout s lidmi, i když se mýlí, hledat kompromisy v situacích, které to vyžadují. To on prostě moc neumí.
V tom vynikal zejména Václav Havel, který měl navíc výtečné diplomatické schopnosti a uměl přesvědčit ostatní. Ovládali je i jeho nástupci, i když ne tak výrazně, Klaus a Zeman byli především technokraté moci, s kterou uměli zacházet. Vždy ale - často se skřípěním zubů - jmenovali nakonec ministrem toho, koho jim navrhoval premiér, i když kolem toho byly různé tanečky. Ale nikdy ho přímo neodmítli, jako Petr Pavel Turka. I když se dá jeho krok pochopit, zvlášť s přihlédnutím k současným událostem, šlo přece jen o porušení ústavních zvyklostí.
Petr Pavel v roce 2013
Premiér Andrej Babiš ustoupil a nepodal na prezidenta kompetenční žalobu - které se on sám vehementně dožadoval - pro vyjasnění situace, asi tušil, že by byla zamítnuta. Ten tím ale současně porušil slib, že bude prezidentem všech. Ono je to ovšem stejně těžko splnitelné, jak praví staré přísloví - není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Nejmenování Turka ovšem spustilo odvetné akce jemu věrných motoristů, ty vyvrcholily sporem, že nás nemá (i přes běžně dodržovanou praxi) zastupovat na summitu NATO.
Došlo k nešťastné situaci, která poškodila naši republiku a v zahraničí snížila její prestiž. Napětí mezi prezidenty a premiéry nebylo ani v minulosti nic neobvyklého, táhne se už od dob T.G. Masaryka a Karla Kramáře, ani Václavové Havel a Klaus se dvakrát nemuseli, ale vždy se nakonec dokázali v zájmu věci dohodnout. To, že toho dnes není předseda vlády schopen, je velká politická chyba, nehledě k tomu, že by se našlo několik jeho ministrů, kteří by měli ihned odejít, protože na funkci nestačí, nebo ji, jako třeba Ministr životního prostředí Červený, vykonávají jen na oko.
Petr Pavel má i další hendikep. Nikdy nepůsobil v politice, když nastoupil do funkce neznal vůbec prostředí a hlavně její zákulisí. Neumí hrát „divadlo“ jako někteří poslanci, kteří na sebe ve sněmovně dští oheň a síru a po jednání si v klidu povídají v parlamentní kantýně. Prezidentovo jednání je přímočaré, má svůj názor a toho se drží, což mu získává příznivce, stejně jako jeho soukromé aktivity, kdy jde třeba sázet stromky ne proto, aby ho přitom zachytili fotografové, ale protože to je potřeba a dělá to celý den.
Body mezi lidmi získává i neformálním oblečením, jeho kostkované košile jsou pověstné. Vyjadřuje se jasně a stručně - další vojenský zvyk - nepotrpí si na plané řečičky, a už vůbec na pochlebování. Nehraje si na hrdinu, i když by oprávněně mohl, v lednu 1993 stál v čele jednotky, která při dobrovolné operaci zachránila padesát odříznutých francouzských vojáků z válečné zóny mezi Srby a Chorvaty. Za to dostal nejvyšší francouzské vojenské vyznamenání, náš Řád čestné legie a Medaili za hrdinství. To by si měli připomenout všichni, co ho „hejtí“ a v podobné situaci by měli hnědé slipy.
I to mu přináší popularitu, důvěřuje mu 57 % lidí. Ve srovnání s předchůdci se řadí na druhé místo za Václava Havla, ten měl podporu až 80 % (Miloš Zeman v průměru 49 %, Václav Klaus 53 % ovšem po amnestii na konci vlády jen 26 %.) Pokud jde o odpůrce, nejčastěji mu vyčítají komunistickou minulost a zpravodajskou činnost ve prospěch předchozího režimu. Jeho cílem ovšem bylo stát se vojenským atašé, ne špionem. A přihlášku do strany podal až v posledním ročníku vysoké školy, ne na počátku, což přinášelo jisté výhody při studiu.
Nebyl ani žádným horlivým komunistou vymetajícím schůze, v posudcích byl vyzdvihován především za vytrvalou, obětavou a příkladnou práci. To nakonec dokazuje i fakt, že mohl bez problémů v roce 1991 dokončit Vojenskou akademii. Poté si cíleně doplňoval vzdělání jak studijními pobyty (ve Spojených státech a v Londýně) tak postgraduálním programem pro mezinárodní vztahy. V NATO se stal předsedou vojenského výboru, což je druhá nejvyšší funkce po generálním tajemníkovi a byl za práci spojenci velmi oceňován.
O možné prezidentské kandidatuře se hovořilo už v roce 2018, ale tehdy odmítl. Váhal i v druhém případě, teprve 29. 6. 2022 ji potvrdil. Kampaň financoval z darů podporovatelů, ale od žádného dárce neplánoval přijmout částku vyšší než 3 miliony korun. Nakonec byl zvolen zcela přesvědčivě (58,32 %).V prvním projevu po zvolení řekl: „Rozumím i tomu, že mnozí cítí zklamání, že jejich favorit nevyhrál. Zároveň ale vnímám to, že v této zemi nevidím vítězné ani poražené voliče. Vidím, že vyhrály hodnoty jako pravda, důstojnost, respekt a pokora.“ Je nesporné, že se snaží svým slovům dostát, i když to tak někdy možná nevypadá.
