Článek
Začínala už ve dvaceti v Semaforu a netušila, že se její kariéra protáhne na tak dlouhá léta, byla jen šťastná, že může jako venkovská holka zpívat v legendárním v divadle, kterým prošel téměř každý, kdo u nás v hudbě něco znamenal. Původně se jmenuje Jana Petrů, ale zpěvačka tohoto jména už existovala, takže se musela nuceně přejmenovat.
„Můj manžel, Michal Zelenka, mi s oblibou říkal, že jsem bigamistka, která doma žije coby usedlá manželka Jana, co vaří, uklízí a tvrdá rockerka, s kapelou se vláčící po zájezdech. Ale protože byl vzácně tolerantní, zvládl to celých 35 let, až do své smrti.
On byl pro mě prostě všechno. Producent, promotér, manažer, stejně jako milující manžel, což zní hrozně kýčovitě, ale je to tak. A hlavně chlap s tím velkým CH. Takového se každá ženská drží víc, než poslanec mandátu. Schází mi moc, i když je to už třináct let co odešel, ale nic s tím neudělám, trápením bych ublížila jen sobě a čas se nevrátí…"
Přitom já tady také nemusela být. Před xlety jsem cestou na chalupu jela po paměti a moc nevěnovala pozornost značce omezení rychlosti, silničáři ji tam umístili proto, že krátce předtím nasypali do děr štěrk. Já do něj vlítla stovkou, dostala smyk, auto vylétlo ze silnice a těsně minulo strom, kdyby ne, tak se nebavíme. Stejně mě čekalo pár operací, víc než rok jsem chodila o berlích.
Od té doby slavím ten den druhé narozeniny. Vždyť strom stál jen o metr dál. Nevěřím moc na náhody, co se má stát, stane se. A to včetně divných věcí, kterým prostě neuvěříš, dokud k nim nedojde, jakoby někdo v tvém životě tahal v pozadí za drátky, jako u loutky. Michal zemřel 16. 12. Já mu věnovala Vánoční koncerty k čtyřiceti letům mého vystupování. A vím, že tam někde byl, prostě jsem to cítila… “ Zpovídá se Petra.
Na rozdíl od mnoha umělkyň se netají plastickými operacemi a úpravami zevnějšku: "Mám jich pár za sebou a nestydím se, proč bych měla? Za to, že nechci vypadat stará a vrásčitá? Každá žena by se měla snažit o to, vypadat co nejlépe, je to její přirozenost, líbit se. Nejen mužům, ale i sama sobě, zvyšuje to sebeúctu. A když už příroda nestačí, není od věci ji sem tam trochu pomoci. Navíc je spousta metod, které fungují bez skalpelu.
Jedna z nich se mi sice nevyplatila, do tváře mi aplikovali látku metacrill, co nebyla zrovna adekvátní, ale to se mi stalo poprvé. Když - tuším že Brigitte Bardot - prohlásila, že vítala každou vrásku, první, co mě napadlo bylo, že ji snad stárnutí těšilo, mě tedy ne. Jenže to nezačíná věkem, nýbrž tím, že rezignujete na svůj vzhled. Ale furt je lepší být, než nebýt, s výjimkou stavu kdy je život pro tebe - nebo tvé blízké - nekončícím utrpením.
Dlouhého umírání se bojím, jako asi každý. Fuj. Pryč od toho. Snažím se o sebe dbát, každý rok jdu na prohlídku, kde si nechám zkontrolovat snad úplně všechno, už před nějakými třiceti lety jsem upravila jídelníček a začala cvičit. Mám - asi genetické - sklony k obezitě, patřím k typům lidí, co tloustnou i ze vzduchu nebo při prohlížení obrázků z kuchařky." Svěřuje se Petra Janů.
Četl jsem, že Elizabeth Taylor v 75 letech prohlásila, že o sex přestane mít zájem jedině na smrtelné posteli, je vám to sympatické? Jistěže je! Sex je nepřirozenější, co existuje, nebýt něj, lidstvo by vyhynulo. A není výsadou mladých! Nechápu, jak z toho někdo může dělat v pozdějším věku mystérium, podle mě si ho partneři ve stáří užívají intenzivněji a víc než kdysi. Je mi cizí myšlení žen, co o něj přestanou mít zájem už ve středním věku a realizují se jinak, třeba u plotny. Já bych na rodinný život nebyla, nikdy jsem nechtěla mít děti.
Hlavně proto, že mé dětství nebylo jednoduchý, nerada bych se v tom hrabala, nepříjemný vzpomínky by měl člověk vytěsňovat, ale v šestnácti jsem se kvůli rodinným poměrům a nešťastné lásce dokonce pokusila o sebevraždu. Pak mi došlo, že útěk není řešení a záleží jenom na mě, jak budu žít. Navíc manžel měl dceru, tak jsem mohla mateřské pudy přenést na ni, kdybych chtěla.
Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala a myslím, že šťastně se dá žít i bez dětí. A když se dívám kolem sebe a vidím jak se k rodičům mnohdy chovají, říkám ještě že tak! Znám dost případů, kdy se o ně starali jak mohli a dávali jim lásku a stejně se na ně ve stáří vykašlali. To je pak hodně smutný. Já se snažím být co nejvíc pohodě, nezabývat a nerozčilovat se nad tím, co neovlivním, a stýkat se jen s lidmi, kteří mi neberou energii.
Základ je snažit se chápat tělo a hlavně mu neubližovat, jinak ti to pořádně vrátí. Když máš kliku, tak se tvé problémy sčítají, když nemáš, tak násobí. Závist, nepřejícnost, nenávist, to všechno se v tobě odráží, stejně jako na druhé straně klid a laskavost, je to někdy vidět i na tváři. Hodně důležitý je humor, jde o takovou duševní hygienu. Proto se mi moc líbilo vystupování s Karlem Šípem a Jardou Uhlířem ve skupině Triky a pověry, která srandovně přezpívala italské hity.
Byla to skvělá zábava jak pro publikum, tak pro nás. Jardovy texty byly vtipné, i na tehdejší dobu odvážné, skoro se divím, že nás tehdy nezakázali. Doteď ale vlastně nevím, proč si mě vybrali, na rozdíl od Petra Jandy. Ten si chtěl se mnou na turné zazpívat, tak napsal song Jedeme dál, z kterého se vyklubal velký hit. Koncerty s Olympikem jsem si užívala. Ale to vlastně všechny. I ty, co mě čekají. Končí svoji "zpověď trojnásobná Zlatá slavice Petra Janů.
Zdroj:https://www.ceskatelevize.cz/porady/14851482136-petra-janu-jedeme-dal/
https://www.petrajanu.cz/
https://www.csfd.cz/tvurce/24996-petra-janu/prehled/
