Článek
Protisocialistické cítění ho připravilo o mnohé příležitosti, hlavně ve filmu a televizi. Naštěstí nebyl alespoň perzekuován v Městských divadlech pražských, kde strávil 31 let. Nezapomenutelná byla jeho role ve smutné komedii Vajíčko, byla na repertoáru řadu let a dominoval v ní, prakticky neslezl z jeviště.
Narodil se v roce 1918, otec středoškolský profesor ho viděl jako právníka, a tím by se zřejmě i stal. Jenže pak nacisté zavřeli vysoké školy, což předurčilo jeho další osud. Začal tak koketovat s herectvím a úspěšně. Stal se členem souboru Divadla Na Vinohradech, pět let hrál také v Národním.
Do budovatelských her uváděných v padesátých letech se nehodil a dostal výpověď, ale nelitoval toho, angažmá v MDP pro něj bylo docela požehnání, nebyl tam soudruhům tak na očích a měl uměleckou volnost.
V šedesátých letech se politicky angažoval, stal se dokonce poslancem České národní rady, kvůli tomu si v době normalizace ve filmu ani neškrtl. Navíc na sebe upozornil hlasitými protesty po tragickém upálení Jana Palacha a věnoval jeho památce umělecké pásmo.
Zakázali mu pak prakticky vše, včetně učení na DAMU, kde mezi jeho žáky patřil třeba Boris Rösner. Ten dal k lepšímu historku, podle které měl snížené sebevědomí, neustále o sobě pochyboval a sotva slezl z jeviště, hned se ptal ostatních, jestli to náhodou nezkazil.
Přitom jen málokterý herec přistupoval k roli se stejným zaujetím, režiséry i scénáristy bombardoval otázkami, chtěl vždy hluboko proniknout do duše člověka, kterého hrál, i proto byl tak geniální. Neměl moc vedlejších rolí, působil by v nich nepřirozeně, i proto, že by svým uměním převyšoval ostatní.
Květa Fialová, která se s ním setkala na jevišti, na něj vzpomínala takto: „Dokázal být milý, nesmírně vtipný, byl to šaramantní a zajímavý muž s velkým vnitřním nábojem. Měl v sobě cosi podobného jako Karel Höger. Oba dva jako by byli z jednoho vrhu. Každý z nich měl své unikátní charisma.“
Václav Voska přitahoval pozornost nejen svýma hlubokýma očima, jeho melodický, lehce zastřený hlas byl velice žádaný v dabingu, rozhlasu a gramofonovým vydavatelstvím. Měl vysněnou roli, Hamleta, toho si sice na jevišti nezahrál, ale aspoň tuto postavu namluvil na desky.
Jako koníčka měl už od střední školy hru na piano, což mu možná dopomohlo k hlavní roli detektivky Noc klavíristy, jedné z mála, kde se v sedmdesátých letech na plátně objevil. Rok před smrtí pak exceloval jako stárnoucí herec v televizní inscenaci „A na konci je začátek“.
I když by to do něj asi nikdo neřekl, v zákulisí se účastnil různých dobromyslných žertíků, těmi „trápil“ kolegy, velkým kumpánem se mu stal Rudolf Dejl mladší. Jeho předčasná smrt v pouhých pětapadesáti letech ho hodně zasáhla. Zákazy v letech normalizace mu vadily, ale nikdy se neponížil k tomu, aby soudruhům nadbíhal.
Občas si pomáhal alkoholem, ale měl ho pod kontrolou, opilý nebýval. Přestože ho ženy milovaly až zbožňovaly nejen pro jeho zjev, ale i „voiceappeal“, nenajdeme v jeho životě žádnou milostnou aféru, což je u herců velká vzácnost.
Možná se na tom podílela jeho víra v Boha. Byl konzervativní i pokud šlo o vztah, podle něj měla žena vést domácnost a vychovávat děti. Jeho manželka Eva Kavanová to akceptovala, i když možná trochu nerada. Měli spolu dvě dcery, Evu a Markétu, obě se staly herečkami.
Jeho smrt byla podivná. Ve Valašském Meziříčí ho při procházce postihla srdeční slabost. Skončil v nemocnici, kde se ho lékař zeptal, jak se mu daří. „Dobře,“ odpověděl a usmál se. Bylo to jeho poslední slovo…
Zdroj: https://www.odivadle.cz/vaclav-voska/
https://www.mestskadivadlaprazska.cz/historie/vaclav-voska/
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1699-vaclav-voska
