Článek
Je to sympatický muž, příjemného vzhledu i vystupování, sečtělý, inteligentní. Získání jeho důvěry byl zdlouhavý proces. Mluvili jsme spolu dlouhé hodiny, než se nakonec po několika měsících odhodlal k vyprávění nevšední příběh.
"Pokud se pamatuji, byl jsem úplně normální dítě. Nepocházím z žádné rozvrácené rodiny, naši spolu spokojeně žijou už padesát let. Sám nevím, kde se to ve mně vzalo. Úplně poprvé jsem si slabě uvědomil, že se mnou zřejmě nebude úplně všechno v pořádku, už ve třinácti. Tehdy zemřela babička. Jak bylo na venkově - alespoň na moravsko-slovenském pomezí, odkud pocházím - zvykem, až do pohřbu spočinula na smrtelném loži a příbuzní jí chodili prokazovat úctu.
Mně do toho pokoje permanentně něco táhlo. Většina dětí má z mrtvých strach, ale já za ní byl minimálně dvacetkrát. Vždy v noci, když už všichni spali, jsem si vzal židli a sedl si k ní, k posteli. Po obou stranách hořely svíčky, jinak byla v pokoji naprostá tma. To mi nevadilo, já bych si stejně netroufnul rozsvítit, protože by světlo prosvítalo pode dveřmi a někdo by mě mohl náhodou přistihnout. Celé dlouhé hodiny jsem jen tak seděl a koukal na ni, občas ji i pohladil.
Já ji sice měl dost rád, ale v tom to nebylo. Nějakým zvláštním způsobem mě totiž pohled na její nehybné tělo přitahoval. Zároveň i vzrušoval, alespoň vzpomínám na nepatrný a jemný záchvěv erekce, které jsem ale tehdy nevěnoval pozornost. Pak se pár let nedělo nic. Snad jen, že zatímco skoro všichni kluci ve třídě vyprávěli o erotických snech, mně se o sexu nikdy nezdálo. Každý z nich měl i představu, jak by jeho holka měla vypadat, včetně různých proporcí, jen já ne.
Další příhoda, která se stala, byla už mnohem zásadnější. Odehrála se na moje osmnácté narozeniny - mimochodem, mám je třináctého. Na oslavu jsem pozval spolužáky a kluky ze sousedství do okolní vesnice. U nás totiž kouká jeden druhému do talíře a když se trochu ožerete, drbny mají o čem kecat. My o takovou reklamu pochopitelně nestáli, takže se jelo vždy tam, kde nás skoro nikdo neznal a když už, byli jsme mu fuk.
V hospodě všechno probíhalo normálně, pilo se, přípitky, prostě jako při každý takový příležitosti. Já se raději trochu krotil. Moc toho nesnesu, stačí dvě piva, či skleničky vína a už mám náladu. Postupem času si k nám přisedlo několik holek a jedné jsem padl do oka. Začala mě pod stolem osahávat. Já měl jenom tričko a kraťasy, ono to bylo taky v srpnu. Nejdřív jela po nohou, pak zabrousila vejš. Nic to se ale mnou neudělalo. Byla prostě nadržená. Navrhla mi procházku při měsíčku spojenou se sexem.
I když byla hezká, mně se nejdřív moc nechtělo s ní jít, ale vypadalo by to divně - všichni si všimli, že po mně jede - předešlé milostné pokusy totiž skončily mým selháním a de facto jsem byl panic. Milá holčina mě dovedla až na kraj vesnice. Byla místní, nechtěla ztratit dobrou pověst. Říkala, že někde jinde by nás mohl někdo vidět. Proto si vybrala klidné, leč poněkud netradiční místo - hřbitovní zeď. Dodnes vzpomínám, že tam byla moc příjemná a měkká tráva.
I když já bych jí to asi udělal třeba i na rozteklým asfaltu. Spoluúčast nebožtíků na našem milování totiž udělala s mojí potencí úplně divy, žádné potíže s erekcí tentokrát nevznikly. Ten náš - prakticky nepřetržitý - pohlavní styk mohl trvat tak hodinku a ona z toho byla v sedmém nebi. Žvatlala, že něco podobného ještě nezažila, a podobný řeči. Mně, i když se mi poprvé povedlo prožít orgasmus, však stále ještě k tomu vrcholnému uspokojení něco malinkého scházelo.
Prostě - bylo to hezké, ale ne úplně ono. Ani po takovém zážitku mě nic netrklo. Možná už mělo, ovšem kluci z vesnice jsou v otázkách sexu vždycky zaostalejší. Já ovšem zapomněl říct, že k té milostné eskapádě došlo až po maturitě, když už jsem měl podanou přihlášku na lékařskou fakultu. Pochopitelně mě nevzali. Jeden známej doktor mámě řekl, že pokud to chci zkusit znovu, bude nejlepší pracovat ten rok do dalších přijímaček v nemocnici.
Třeba jako sanitář, že k tomu zkušební komise může přihlídnout, budou mě znát i někteří doktoři a taky něco pochytím. Znělo to rozumně. Nakonec jsem stejně musel začít něco dělat. Při nástupu mi nabídli, že si můžu vybrat, na jaký oddělení chci jít, tenkrát zrovna nějak neměli lidi. Já podvědomě zvolil to, na kterém vůbec nikdo neměl zájem pracovat - patologii. Zřejmě už zapracovalo něco v mém podvědomí. To se ve mně nesměle začínalo ozývat tušení, že zřejmě nebudu až tak úplně normální.
Sám před sebou jsem si svoje rozhodnutí zdůvodňoval tím, že díky praxi perfektně zvládnu anatomii, čímž zvýším šanci, abych se napodruhé na tu medicínu dostal - i když tehdy přijímali hlavně synáčky lékařů, komunistů, veksláků a týpků, který zatopili pár desítek tisíc. Takže bych možná stejně neuspěl, i kdyby se mi povedlo na tý patolce něco odkoukat. Já tam ovšem dlouho nepobyl. Právě tam se totiž poprvé - a hned doslova v plné nahotě - projevila moje úchylka.
Jednou k večeru přivezli havrani na ohledání tělo šestnáctiletý holky, spáchala sebevraždu otravou léky. Patolog ji na příjmu ještě vzal, protože však už bylo pozdě a šel domů, víc se o ni nestaral. Takže jsme zbyli sami. Správně měla pochopitelně ihned skončit v mrazícím boxu. Tam by čekala na pitvu - odborně řečeno sekci, i když čekala, je dost blbej příměr. Já se rozhodl pro něco poněkud jiného. I po smrti vypadala krásně, navíc mě pohled na její odhalené tělo hrozně vzrušoval.
Položil jsem ji na dlaždičky, pod ní nacpal prostěradla - nevím proč, jako by mohla cejtit, kde leží, a…Byla to moje první soulož s mrtvou a můžu vám říct, že nic v životě mě tak nevzrušilo. A taky nezvedlo náladu. Celou cestu na ubytovnu jsem si vesele pískal. Tahle pohoda bohužel nevydržela dlouho. V noci mě probudila hrozná žízeň, já tenkrát v krku snad neměl jedinou slinu. Byl jsem taky úplně zpocený.
Přesně tak se projevuje začátek velké duševní krize. Během chvilky se mi v hlavě promítly všechny události minulého dne - včetně toho, jaké mohou mít důsledky. Já nemyslel ani tak životní, ty mi ještě nedocházely. Mě spíš trápil pocit viny i strach, že by na to mohl někdo přijít. Sice jsem po sobě vše uklidil, ale stejně. Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml. Hned v ranní pauze mě napadlo zajít do nemocniční knihovny půjčit si učebnici sexuologie.
O nekrofilii tam psali dost na to, abych si uvědomil, že mám v podstatě jen dvě možnosti. Skočit z mostu, nebo se pokusit s tím žít. V devatenácti letech ale nikdo nechce umřít, ani když o sobě zjistí takovouhle hrůzu. Dneska by to bylo trošku jiný, noviny píšou o různých sexuálních problémech, prostě se o tom víc ví. Ale za totáče? Myslíte, že šlo zajít s touhle nemocí k doktorovi? Riziko, že mě nadosmrti zavřou do blázince, bylo poměrně vysoké a já ho podstupoval nechtěl. Teď si asi spousta lidí řekne, že to je naprosto odporný chování.
Mají pravdu, na druhé straně jsem se tak narodil a byla otázka času, kdy se úchylka projeví, nevybral jsem si jí, pro mě to bylo prostě prokletí. Ale nikomu jsem zase neubližoval jako třeba pedofilové a sadisti, vše se odehrávalo v "komorním"prostředí, mým „milenkám“ to bylo jedno a nikdo se to nedozvěděl, takže odpadly výčitky z toho, že bych někomu, třeba pozůstalým, ublížil. Jinak mi ale nezbývalo nic jiného, než se pokusit vlastními silami tu úchylku zvládnout.
Nikdo si nedovede představit, jak je těžký neustále kontrolovat a ovládat chování. Občas zapracovala i představivost. Stačilo, aby kolem mě přejel pohřebák a já musel potlačovat erekci. Bylo jasný, že takhle to dál nejde, takže jsem zkoušel spát s normálníma ženskejma. Točilo se jich kolem mě vždycky dost, líbím se jim. Předem jsem je ale pokaždé upozornil, že mám kvůli vrozené vadě problémy s erekcí a to jsem nelhal, mnohokrát se - ani přes usilovné dráždění mého protějšku - nedostavila.
Vzpomínka na to milování na patolce se však stále vracela v mých představách a pokaždé mě vzrušila stejně, jako kdybych ty okamžiky znovu prožil. Jeden z průšvihů, co mají lidi mého ražení, je, že svoje touhy nemohou ventilovat nějakým jiným způsobem. Vždyť dnes najdete na internetu porno všeho druhu. Třeba i se zvířaty, močí, výkaly, a tak dále a ukájí se u toho podle libosti. Co jsem měl ksakru dělat já? Navíc je strašně těžký držet to neustále v sobě.
Já nejsem moc společenský typ, ale občas se i největší samotář potřebuje podělit s někým o svoje starosti. No… Dovedete si představit, že byste tohle o sobě řekl třeba rodičům nebo kamarádovi? Já jich navíc nikdy moc neměl. Má nekrofilní abstinence trvala dva roky. Jinak mi nic nescházelo. Naopak. Vystudoval jsem na MATFYZu informatiku, šlo tehdy o celkem nový obor, nikdo netušil, jak budou IT specialisti žádaní, zvlášť ti s odborným vzděláním jako já. Moje měsíční výplata má pět nul, takže se mi finančně daří víc než velice dobře.
K dalšímu pohlavnímu styku došlo při jedné z řídkých návštěv rodné vísky, když umřela sousedka na rakovinu. Do poslední chvíle nic netušila, pak to s ní šlo hodně rychle. Žila sama, tak nebyla vystavená jako Lenin nebo babička, ale šla si lehnout hned do márnice. Rozhodl jsem se ji navštívit, což šlo kupodivu poměrně snadno. Stačilo ožrat hrobníka. Bylo ji jenom čtyřicet, za života fešanda, mně ale na věku ani vzhledu nezáleží.
Nejsem v tomto směru vybíravý. Tahle zkušenost pro mě ovšem byla obrovsky cenná z jiného důvodu. Až při pokecu s tím hrobníkem mně svitlo, že u nás existují lidi, co s nebožtíky přicházejí pravidelně do styku - a hlavně, že jich je zoufale málo. Kopat hroby by ovšem nebylo nic pro mě. Daleko lepší se mi zdálo pracovat v krematoriu. Nehledě k tomu, že tento způsob pohřbívání je mezi lidmi mnohem víc rozšířený.
Takže pro mě byla mnohem větší šance narazit na nějakej zajímavej „objekt“. Nastoupit tam na vedlejšák nebyl vůbec žádný problém, jak jsem čekal, uvítali mě málem s jásotem, zvlášť když jsem jim řekl, že můžu až večer. Ono sice v šest krematorium pro veřejnost sice zavíralo, ale spalování pokračovalo, skoro pokaždé se našel někdo, kdo byl zpopelněn bez obřadu, často samotáři, bezdomovci a tak. Byl jsem tam sám, ale moc práce na mě nezbylo.
Jenže v mrazícím boxu byla za přijatelné teploty připravena těla na kremaci druhý den ráno, takže žádný problém. Šichta mi končila v devět, abych dodržel pracovní dobu, ale většinou jsem si četl. Nevadilo mi to. Já nikam nechodím, nekouřím, nepiju. Navíc jsem se uklidnil, příležitostí k uspokojení choutek bylo víc než dost. Mě totiž vzrušuje i samotná přítomnost těl. Nemusím hned s každým souložit, a také to většinou nedělám.
K mému „štěstí“ stačí být v jejich blízkosti, dotýkat se jich, a u toho masturbovat. Ne ale pokaždé. Pochopitelně, když se občas vyskytla pěkná ženská nebo mladá holka… Ty ovšem často neumírají. Potom přišel listopad. Pro každého znamenal změnu, ale pro mě obzvlášť výraznou. Najednou se začalo mluvit o věcech, které byly tabu. Homosexuálové, místo aby se scházeli na záchodech, si založili kluby a podniky. Otevíraly se bordely, některé nabízely i speciální služby - například pro sadomasochisty - prostě pohoda.
Tak mi došlo mi, že i já mohu mít ještě šanci. Chtělo to jen překonat strach z toho, že budu muset jít do Bohnic nebo podobného ústavu. V mém vysokém společenském postavení tak bylo rozhodování, zda se mám, nebo nemám léčit, dost obtížný, nikdy bych už nechtěl zažít tak obrovský psychický tlak. Při první návštěvě u sexuologa jsem byl hodně nervní. Řekl jsem mu, že trpím neobvyklou úchylkou a on se s úsměvem zeptal, jestli olizuji boty nebo nohy. To je totiž také úchylka.
To pomohlo, bylo to taky hodně ujetý. Po krátkém období nedůvěry se náš vzájemný vztah neustále zlepšoval. Je to jedinej člověk na světě, který o mně ví všechno. Teď vlastně ještě přibudete vy. Právě on mě ukecal, abych se s vámi poprvé sešel. Tvrdil, že pokud to vyjde, může pomoci lidem, kteří třeba prožívají to, co já kdysi. Díky němu jsem taky pochopil, že i lidé jako já mohou žít - alespoň v relativně šťastném - manželství. Náhodně jsem se ve vlaku seznámil se svou ženou.
Zaujala mě na první pohled. Hlavně tím, že na konci léta, kdy je každý - alespoň trošku - opálený, byla úplně bledá, jako smrt. Má vrozené hormonální a další potíže, je asexuální, byla stále panna, i když je pohledná. Je v invalidním důchodu. Jak jsem zmínil, ženám se odmalička líbím. Zapůsobil jsem i na ni, přesto, že ji muži neberou. Pozval jsem ji na kafe a ukázalo se, že máme společné zájmy, četbu, procházky do přírody, netoužíme chodit do společnosti a nemáme rádi kolem sebe moc lidí.
Začali jsme se víc stýkat, i když jsme oba spíš samotářští, člověk přece jen potřebuje najít spřízněnou duši, což se nám povedlo. Za rok jsme se vzali a rozhodli se přestěhovat na venkov. Jednání s realitkou nechala na mě. Já měl jen dva požadavky, barák na samotě, nejlépe poblíž hřbitova. Když jsem je řekl agentovi, rozzářil se jak sluníčko. Už dlouho se totiž snažil prodat opuštěnou faru, která sousedí se hřbitovem, kvůli tomu ji nikdo nechtěl, navíc je památkově chráněná.
Hned jsme se dohodli. Museli jsme investovat do přestavby, to nebyl problém, byty v Praze se prodávají snadno a draze. Navíc mám i dost ušetřeno. Zařídil jsem ji stylově - i když tedy nejsem věřící, nechal jsem tam některé náboženské prvky - ale i konzervativně, oba jsme měli velkou knihovnu. Ta tvoří samostatnou místnost, kde byla sakristie. Konzultoval jsem životní změny se sexuologem, ten je přivítal, dal mi léky, které tlumí erotické touhy.
S nekrofilií jsem skončil, částečně proto, že hřbitov je už dlouho zavřený, takže nemusím odolávat pokušení. Jak stárnu, tak slábne potřeba erekce. Jen vzácně se opřu se o náhrobek a masturbuji, ale to je fakt jen párkrát do roka. Jinak si si vystačím s léky. Myslel jsem, že se nic nezmění a budu prostě stárnout se svou ženou. Rozumíme si beze slov, máme se rádi, i když se nemilujeme, to není ani technicky možné.
Ale vloni naboural opilý řidič auto manželčiny sestry a zůstal po ní šestiletý syn, Nicolas. Otec byl Řek, ale když ho manželka nechtěla následovat ,odjel a už se nikdy neukázal, pak se rozvedl na dálku, časem přišly i papíry, kde se vzdal otcovství, aby nemusel platit alimenty, které stejně neposílal, holt Řecko. Tak jsme ho adoptovali. Snažíme se, aby zapomněl na nehodu nejjednodušším způsobem, dáváme mu hodně lásky.
Celkem se nám to daří. Já se jen trochu bál, jak přijme svůj neobvyklý domov. Proběhlo to v pohodě. Naopak ho napadlo, že by mohl na hřbitov dát urnu matky, ta byla uložená prozatímně u jeho babičky, původně se o něj měla starat ona, ale je jí přes 80 a má vážné zdravotní problémy, nezvládla by to. Šel jsem za starostou, aby povolil výjimku a když jsem mu vše vylíčil, nakonec souhlasil. Nico trval na tom, že náhrobek sám navrhne a protože je dobrý ve výtvarné výchově - a vlastně ve všech předmětech - tak to i provedl.
Zakomponoval do to anděla, kameníkovi se ta práce moc líbila, navíc měl na pár měsíců vystaráno. Ten pomník je totiž dost velký, také mě to stálo majlant, ale to mi nevadilo, naopak. Nico se pak od té doby hodně uklidnil, chodíme na hřbitov i spolu, i když každý z jiného důvodu. Já zjistil, že mi role otce kupodivu vyhovuje, snažím se být tolerantní. Ale zase trvám na zásadách, chci, aby z něj vyrostl dobrý člověk. Když je porušil, přišel trest, ne fyzický, násilí se mi naprosto hnusí, ale zablokoval jsem mu třeba počítač.
To, že o nich vím víc než on, mu znemožnilo použít finty, jak zákaz obejít. Pochopil to dost rychle a přizpůsobil se, nemáme problém. Mám ho rád a doufám že on mě taky, vedu ho k četbě, což je dnes u mladých vzácnost. Hodně ho oslovila série knih s hrdinou Percy Jacksonem, je to polobůh, syn Poseidona a trpí ADHD. Tu má ve velmi mírné formě i on, ale u něj jde spíš o vliv hrůzných zážitků než vrozenou nemoc.
Protože sexuální úchylky se nedědí, navíc tady by nebylo ani po kom, jsem snad poprvé v životě naprosto šťastný. I v manželce se probudil mateřský cit, jinak jsme se spolu kdysi vyspali, vypadalo by divně, kdybych se o to nepokusil, ale oba sex nemusíme, rozumíme i beze slov, vládne mezi námi harmonie. Ta se přenáší i na Nika, potřebuje harmonické prostředí, už o rok dřív ho vzali na osmileté gymnázium, kde si našel kamaráda.
Toho potřeboval, trochu se styděl pozvat ho k nám, přece jen bydlíme netradičně, ale tento vůbec neřešil, je pravý opak Nika, veselý, bezproblémový, prostě protipóly se přitahují. Tomu se u nás líbí a protože jeho rodiče nejsou nic moc. Stále se hádají, to u nás nevidí, navíc je u nás poměrně často i přes noc, „paří“spolu hry. Já jsem pro ně vzácnej, pařím je totiž taky, i když trochu jiné, spíš strategie, počítač je už od vysoké moje druhá přirozenost.
Kluci se k sobě moc chovají hezky, občas se obejmou, někdy si říkám, jestli nebudou gayové, ono by to nějak patřilo do mé podivné rodinné „anamnézy.“ Ale je jim teprve 12. V každém případě by mi to nevadilo. Manželce také ne, je výjimka, po vnoučatech netouží, jednou jsme o tom vedli řeč a řekla, že se miminek spíš hrozí. Prostě vládne rodinná pohoda. Snad jsem si to za to martýrium, kterým jsem prožil, zasloužil.
Zdroj: Autorská úprava čtenářova zážitku
