Článek
Rodiče si přáli si, aby šla studovat medicínu. Ji však lákalo herectví. Nakonec slíbili, že pokud odmaturuje s vyznamenáním, bude moci odejít do Prahy na konzervatoř, což se také stalo. Roku 1944 ji úspěšně dokončila a brzy dostala své první angažmá v souboru Jindřicha Honzla ve Studiu Národního divadla.
Ještě za války potkala nezapomenutelného herce a loutkáře Josefa Pehra a toho si krátce po osvobození v třiadvaceti letech vzala. Přestože byla mnohem temperamentnější než on, měli mnoho společného. Především lásku k dětem. Na ty se Luba těšila vlastně odjakživa. Snila, že jich bude mít spoustu, dokonce si vybrala v kalendáři několik možných jmen.
Splnění snu se ale nikdy nedočkala, při vážné dopravní nehodě byla zraněna a důsledkem byla neplodnost. Vyzkoušela všechno možné, co bylo v té době dostupné, podstoupila řadu operací, ale bohužel marně. Byla to pro ni obrovská rána, navíc zničila i její manželství s Pehrem, který si život bez dětí nedokázal představit.
Naštěstí se v té době rozvedla sestra s dvěma malými syny. Luba neváhala a po dohodě s manželem si sestru i je vzala k sobě. Kluky milovala jako vlastní a oni ji skutečně vnímali jako svou druhou mámu.„Já stesk a smutek zaháněla prací a také sexem, muži mě prostě přitahovali a věrnost mi nic neříkala, měla jsem víc milenců, než kolik bych dokázala spočítat.
Jednoho jsem si dokonce nastěhovala domů. Tak nějak mi nevadilo, že jsem byla vdaná, můj druhý manžel spisovatel Pavel Hanuš měl svůj pokoj, ale když se pak míjeli v koupelně nebo kuchyni začalo mu to poněkud vadit. Ale kopačky mi stejně nedal, podobně jako žádný jiný muž, ty jsem rozdávala jenom já.
Jo, muži to se mnou prostě neměli jednoduchý. Ale na druhou stranu všichni věděli, do čeho jdou, já nic netajila a také nelžu. Sex je základní instinkt a nemá cenu se mu bránit, pokud na to někdo, jako mniši, není dlouhodobě připraven. Je natolik mocný, že dokáže přehlušit i sebevětší bolest, teda nakrátko, ale aspoň něco.“
Luba se kromě divadla uplatnila v rozhlase, filmu, televizi. Zahrála si v mnoha seriálech – služku ve Sňatcích z rozumu, Aranku v Chalupářích - tam hrála romskou manželku Otto Lackoviče, stejně jako později v Dnes v jednom domě - objevila se v jedné epizodě Hříšných lidí města pražského, 30 případech majora Zemana, Duhovém luku.
Žila téměř až do posledních svých chvil naplno, až posledních pár měsíců strávila v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole. Pravidelně ji chodil navštěvovat prasynovec s rodinou, byl u ní také v posledních chvílích života, zemřela 23. prosince 2016, v 93 letech. O vzhled moc nedbala. „Třeba vlasy, v životě jsem na nich žádnou barvu neměla, vůbec nic. Žádnou plastiku. Ne ze zásady, nebyl na to čas. A také myslím, že je to proti přírodě, že by pánbíček nadával,“ svěřila se Luba Skořepová.
Značnou část času trávila na chalupě v obci Líšný na Železnobrodsku, byla vyhlášenou vlídnou čarodějnicí, zabývala se i odhalováním tajů přírody, astrologií, numerologií, sbíráním léčivých bylin či polodrahokamů. „Kameny mají obrovskou sílu a energii, nejvíc sopečné. Dostala jsem dva a vždy když mě někde něco zabolelo či píchlo, vzala jsem si je do ruky a soustředila se nebo je dala na dotyčné místo. Pomohly takřka ihned.“ Prozradila něco ze své čarodějné kuchyně.
Napsala osm knih o přírodě, divadlu a hercích, astrologii, magii (namátkou Tajemné síly přírody, Hadrová Ančka, Pomněnky i máta peprná), zajímala se o zahradnictví, léčitelství a léčivé byliny. Uměla věštit, ale každého, kdo chtěl znát budoucnost, odrazovala.„Když se dopředu dozvíte, že vás čeká něco hezkého, připravíte se tím o moment překvapení, který je na tom často ten nejhezčí. U špatných věcí zase máte tendence se jim vyhnout.
To se vám stejně nepodaří a jen se stresujete. Nikdy bych nikomu neprozradila, kdy ho čeká smrt, i když to třeba vidím. Jsou věci, co mají zůstat skryté. Ničemu bych nepomohla, jen ublížila. A to nikdo, kdo se zabývá magii, neudělá.“ Když jsem k ní přišel poprvé do jejího malého bytu na Vinohradech přeplněném věcmi, podívala se na mě pohledem, který mi, jak píšou spisovatelé, pronikl až do ledví.
Pak mi vzala za ruku a podívala se do dlaně. Čekal bych, že začne o čáře života, ale to byl omyl. „Já si jí moc nevšímám, ono není důležitý, do kolika let tady budeš strašit. Můžeš se dožít třeba stovky, ale k čemu ti to bude, když budeš deset posledních let nemohoucně ležet v posteli nebo „chytneš“ Alzheimera?“
Pak mě šokuje. „Ty máš nejsilnějšího strážného anděla, jakého můžeš mít, je to duše, která odešla hodně mladá.“ Okamžitě si vzpomenu na syna, který zemřel v kojeneckém věku. Luba pokračuje: „Chceš se s ním spojit a poděkovat mu?“
Když přitakám, zapálí svíčku a dá mi pokyn, abych k ní mluvil, jako by to byl on. Vždy, když vyslovím jeho jméno, plamen svíčky dělá divy, po slovech díků se silně rozzáří, naklání se ke mně, uvědomuji si, že to není dechem, to byl měl opačnou tendenci.
Zážitek trvá asi tak minutu, ale je maximálně intenzivní. Moje skeptická novinářská duše dostala velkou ránu. A ta nezmizela, občas se mi o Lubě zdají sny, obvykle v okamžicích, kdy mně není nejlépe nebo mám před sebou důležité rozhodnutí.
Zdroj: Autorský rozhovor
https://dvojka.rozhlas.cz/do-6-let-jsem-zila-v-lese-sama-jen-s-babickou-a-dedou-kterej-nemluvil-zemrela-7483085
https://www.csfd.cz/tvurce/1313-luba-skorepova/biografie/
