Článek
Karel Kachyňa je ve světě filmu pojem. Režisér, který má na kontě nezapomenutelné snímky jako Zlatí úhoři, Pozor, vizita! Smrt krásných srnců, či Sestřičky, zaujal nejen svým uměním, ale i životem. Letos to je dvacet let, co zemřel. Za protektorátu, kdy byly univerzity uzavřeny, studoval uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně, kde se zaměřoval zejména na figurální malbu. Výtvarný talent později mnohokrát zužitkoval při vytváření obrazových podkladů s rozkreslením scén na jednotlivé záběry svých snímků.
Po osvobození se stal jedním z prvních absolventů nově založené fakulty FAMU. Na konci padesátých let sice natočil prorežimní filmy Král Šumavy a Práče, později ale - hlavně během spolupráce se spisovatelem a scenáristou Janem Procházkou - se jeho filmy čím dál víc dostávaly do konfliktu s názory stranických orgánů Barrandova.
Výrazně kriticky bylo přijato psychologické drama Ucho s Radkem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v roce 1969, které skončilo v trezoru. Také demonstrativně vystoupil ze strany. Navíc neodvolal podepsání manifestu Dva tisíce slov, který většině signatářů zlomil vaz a znamenal - přinejmenším - zákaz činnosti.
To, že mohl dál točit, přestože si, jako mnoho jiných, neposypal hlavu popelem, je dodnes nevyřešená záhada. Možná za to částečně mohl mimořádný úspěch jeho filmu Už zase skáču přes kaluže. Ten totiž na festivalu v San Sebastian získal hlavní cenu, Zlatou lasturu. V něm debutoval fenomenální herec Vladimír Dlouhý, bylo mu tehdy dvanáct let.
Jako režisér byl přísný, akurátní, herce za jejich výkony dokonce známkoval jako ve škole, přezdívali mu Železný dědek. Vyloženě nesnášel větu: „Nejde to.“ Měl jasnou představu o roli a dokud nebyla přesně podle něj, nechal scény mnohokrát opakovat. Točil převážně komorní psychologická dramata, zajímal ho svět ztroskotanců.
Měl smysl pro humor, ale při natáčení ho netrpěl ani Vladimíru Menšíkovi. Zároveň mu ale dal prostor, aby si svou postavu, třeba ve filmu Oznamuje se láskám vašim, upravil, jak říkal, „do huby.“ Miloval herce, zároveň byl dobrý psycholog, přesně věděl, jak se ke každému chovat, aby z něj dostal co nejlepší výkon.
Osudový se pro něj stal snímek Sestřičky, kdy poznal svou budoucí manželku Alenu Mihulovou, kterou obsadil do hlavní role, aniž tušil, že se do ní zamiluje. Bylo jí jen sedmnáct, jemu padesát devět. Věkový rozdíl vadil mnohem víc jemu než jí, vztah s ní tajil i kvůli reakcím okolí, v roce 1983, kdy začal, nebyl zdaleka tak běžný jako dnes.
Navíc si velmi dobře uvědomoval si, že ho i přes veškerou lásku časem opustí, protože se nutně přihlásí o slovo mateřské geny. Jedinou obranou bylo zplodit dítě a k tomu se po desetiletém váhání nakonec rozhodl a narodila se jim dcera Karolína. Z ní měl obrovskou radost a pozdní otcovství si užíval.
Také se kvůli tomu vzali, ale žádná velkolepá svatba se nekonala, neměli ani svědky, stali se jimi náhodní kolemjdoucí. Jejich harmonický vztah narušila až nemoc, kdy bohužel trpěl jak Parkinsonovou, tak Alzheimerovou chorobou. Snažil se je silnou vůlí ignorovat, dokud to jen šlo, poslední (televizní) film, Cesta byla suchá, místy mokrá, natočil rok před smrtí.
Nemoci si na něm vybíraly krutou daň, změnily i celou jeho osobnost. Tím ale trpěla zejména jeho manželka, přesto ho odmítala svěřit do ústavní péče. „Kdybych slib, že se o něho postarám až do smrti nedodržela, nedokázala bych s tím dál žít,“ svěřila se Alena Mihulová, s tím, že poslední fáze režisérova života pro ni byly peklem.
Navíc se v domku na Novém světě, kde spolu žili, odehrávaly podivuhodné jevy, šlo totiž původně o márnici, jeden čas tu také bydlel kat. Opakovaně se ji zdálo, jako by ji někdo odněkud pozoroval, občas si všimla podivného stínu, kde být neměl…
Když se s tím svěřila manželovi „uklidnil“ jí slovy: „To je v pořádku. To straší zdejší duchové. V nejhorším se otoč po zvuku a houkni do prostoru – já vám nic nedělám, nechte mě na pokoji a buďte ticho.“ „Upřímně, tehdy mě napadlo, jestli není trochu blázen.“
A pak jednou, kolem půlnoci, kdy jsem koukala na televizi, se ozval ohlušující randál, jakoby začalo praskat dřevo v celém domě. Já ve strachu instinktivně vykřikla: „Ticho, já vám nic špatného nedělám, tak mě nechte na pokoji.“ A co na tom bylo nejhorší, ono to okamžitě přestalo.
To mě teprve patřičně vyděsilo. Už se to naštěstí v takovém měřítku neopakovalo, možná je to i tím, že máme kocoura, zvířat se prý duchové trochu bojí. Občas se mi zdálo, že vidím v chodbě stín, tak sem se šla podívat, jestli se nevrátila dcera ze školy, ale to bylo všechno," říká Alena.
Karolínu strašení natolik zaujalo, že s ním neváhala chlubit před návštěvami slovy: „Můj dětský pokojíček je původně místo pro osm mrtvol!'“ Ta je v mnoha ohledech po otci, našla si vlastní cestu v životě, už jako mladičká se stala podnikatelkou. On totiž honoráře úspěšně investoval, měl přehled o burze a finančnictví.
Je lesbička a netají se tím a Alena ji podporuje. Jen možná trochu doufá, že se třeba časem dočká i vnučky, u lesbických párů to není takový problém jako u gayů. A Karlovi Kachyňovi by to v nebi určitě udělalo radost.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/2956-karel-kachyna/prehled/
https://www.ceskatelevize.cz/lide/karel-kachyna/
https://nfa.cz/cs/kino-ponrepo/program/dramaturgicke-cykly/37760-karel-kachyna
