Článek
Narodil se v obci Spytihněv na Zlínsku. „Má nesmírně rád babičku, pomáhá ji krmit králíky a slepice; kdysi chodila pro tři vnuky na hřiště: ‚Kluci, máte jít domů.‘ ‚Babi, počkej, až dáme gól.‘ Zůstala, dala si ruce do klína a pak to slízla s nimi. Rudla s ní tancoval po kuchyni a ze zájezdů jí vozil čokoládu. Jak odjel, chodila každý den čekat od rozednění na noviny, zda je tam něco o milovaném Rudym.“ Napsal v Knize Dukla mezi mrakodrapy Ota Pavel.
Vděční krajané po nejznámějším rodákovi pojmenovali 1. září 1994 zrekonstruovaný areál. Přestože Kučerova kariéra netrvala ani pět let, jeho bilance je naprosto úctyhodná. Čtyři tituly mistra republiky, jedno vítězství v Československém poháru a čtyři v Americkém. V reprezentaci 7 utkání a 3 góly, v lize 75 zápasů a 44, v PMEZ (Poháru mistrů evropských zemí, dnes Lize mistrů) 14 utkání a 10 branek.
Měl výjimečnou techniku, dostával se do šancí, i když nepatřil mezi sprintery, měl skvělý výběr místa. Spoluhráč Jan Brumovský na něj vzpomínal takto: „Měl ocelové nervy, čehož uměl skvěle využít. K mači proti Evertonu nebo Benfice přistupoval stejně jako k přáteláku v Bílině. Nedal penaltu, ale v klidu šel na druhou a proměnil ji, to by hned tak někdo jiný nezvládl. Nebyl bojovník, protože nemusel. Pracovali jsme na něho, protože jsme věděli, že se před bránou vždy prosadí. A to jsme zase neuměli my.“
Rudolf Kučera nebyl vzorem životosprávy, rád si zapálil, neodpustil si sklenku vína nebo panáka Vizovické slivovice, chodil po barech či tancovačkách, rád poslouchal Karla Gotta. Občas s tím měl problémy, ale jeho výkony na hřišti byly tak impozantní, že mu to nějak procházelo i u přísného trenéra Jaroslava Vejvody. Ten o něm řekl: „Na první pohled bylo každému jasné, že je to zcela výjimečný fotbalista. Už ve dvaceti letech byl hotový hráč, přitom vypadal jako školáček.“
Kdyby hrál dnes, určitě by se o něj zajímaly velkokluby jako Barcelona, Manchester, Milán a další. Jedním z jeho nezapomenutelných okamžiků bylo, že levačkou ze „šestnáctky“ nastřelil tyč, poté, co se míč odrazil zpátky k němu, pravačkou břevno. To už nevydržel, obešel čtyři hráče i brankáře dal gól do prázdné „kasy“. Fotbaloví fanoušci ho často nosili ze hřiště na ramenou, děkovali mu a volali: „Sláva! Rudlo, sláva!“
Fotbalový pánbůh sice nadělil Kučerovi obrovský talent, ale bohužel mu nepřidal alespoň kousek štěstí. Prvním varováním bylo zranění menisku, které ho vyřadilo ze soupisky „stříbrného“ mistrovství světa 1962 v Chile, přestože v zápase kvalifikace proti Skotsku nastoupil v základní sestavě a podílel se na famózní výhře 4:2. Josef Masopust se zamyslel nad tím, jak by asi dopadlo finále s Brazílií, kdyby mohl být v sestavě…
Vrchol jeho kariéry přišel, když Dukla Praha jela na soutěž Americký pohár. Nikdo s ní moc nepočítal, ale ovládla ho famózně a vítězství pak ještě třikrát zopakovala. Největší hvězdou byl právě on, hlavně krajané z něj šíleli radostí. Když dala silnému Evertonu „nářez“ 7:2 inspirovalo to liverpoolskou rockovou skupinu Half Man Half Biscuit k písni „All I Want for Christmas is a Dukla Prague Away Kit“ (Všechno, co si přeju k Vánocům, je venkovní dres Dukly Praha) z které se stal hit!
Pak přišel osudový den 20. listopadu 1963. Na Julisku přijel polský mistr Gornik Zabrze s náskokem dvou gólů a už se viděl ve čtvrtfinále PMEZ. Rudolf Kučera byl proti, sehrál jeden ze svých velkých zápasů. Dal první gól, vzápětí přihrál na druhý a do šatny, aby měli soupeři o čem přemýšlet, jim dal třetí. Pak došlo k nešťastnému hlavičkovému souboji, kdy ho obránce Oslizlo trefil ho loktem do spánku a přivodil mu nekontrolovatelný pád, který vedl k poškození mozku.
Rozhodčí ani neodpískal faul. Josef Masopust měl jasno: „Šlo o úmysl. Byla to pomsta za to, co Rudla do té doby na hřišti vyváděl, Poláci z něho byli zoufalí.“ Byl hned operován, ale došlo k poruše koordinace, pokoušel se o návrat, přestoupil do Slávie, ale už to prostě nešlo. Navíc tím přišel o vojenskou hodnost, díky které by se mohl nějak uplatnit. Měl sice výuční list, ale protože vlastně hrál jen fotbal, byl mu na nic, takže se nakonec stal taxikářem.
Měl štafl na letišti, jezdil volhou a kouřil Kentky. Inspiroval Otu Pavla k povídce Haló, taxi. V ní přijede Čechoameričan do Prahy a taxikáři vypráví o fotbale. „V Njú Jorku byl taky váš Rudy Kucera. Bjútyfl boj. Když střílel, to bylo, jak když padá peří z peřina nebo taky pálí kanón. A vypadal, jak když vyšel právě ze školy. Amerika ho milovala. Ten mohl dobýt Amerika.“ Na konci příběhu se čtenář dozví, že právě on je ten, o kom tak nadšeně hovoří.
Poté pracoval jako garážmistr a od roku 1989 za ním chodili přátelé na armádní tenisové a volejbalové kurty nad Prašným mostem. Všichni ho měli rádi, byl dobrosrdečný, tichý, klidný, chápavý, rád si zazpíval, neužíral se tím, jakou mu nelítostný osud vzal šanci. Žádosti o rozhovor ale odmítal, prostě se k tomu nechtěl vracet, šlo o krátkou epizodu v jeho poměrně dlouhém životě. Na jeho konci zažil několik operací kolene. Zemřel v 84 letech.
Zdroj: https://www.idnes.cz/fotbal/reprezentace/rudolf-kucera-fotbalova-legenda-vyroci-80.A200122_192942_fot_reprez_rou
https://www.fotbal.cz/repre/zemrel-nenaplneny-talent-rudolf-kucera/a20337
https://cnn.iprima.cz/fotbalovy-svet-prisel-o-legendu-zemrel-rudolf-kucera-ota-pavel-o-nem-napsal-povidku-436857
