Článek
Díky jménu po loutkáři Kopeckém se mi ve škole posmívali od základky, ve třídě mi říkali kašpárku, nebo taky Manko! Já totiž vypadám jako - prej nádherná - holka, v obličeji i postavou. Občas mě kvůli tomu na základce kluci šikanovali, většina holek byla zase naštvaná, že vypadám lépe než ony, jako bych za to mohl. Vrcholem bylo, že tělocvikář pochválil moje nohy, že jsou štíhlé, ale svalnaté, takové by měly holky mít!
Ale to nebylo vůbec nic proti tomu, co mě čekalo. Velké trable totiž začaly až v prváku na gymplu, kde si mě za kámoše vybral David, vůdce třídy. Silný, charimastický, jeho holky pro změnu zbožňovaly, ale on si jich vůbec nevšímal, kluků taky ne, takže gay asi nebyl. Stejně se ale místo nich zaměřil na mě. Aniž bych si to uvědomil, postupně ovládl mou mysl, manipuloval se mnou.
Měl pozici usnadněnou tím, že já nikdy nepoznal sílu autority, máma je stejná citlivka, táta mě nechtěl, nikdy jsem ho neviděl. Pod Davidovým vlivem se ze mě stával satanista. Ten vývoj trval skoro dva roky, kdy mě, jak s oblibou říkal, tvaroval. Učil mě potlačovat city, což šlo dost těžko, když jsem řval jako želva u každé dojemnější scény ve filmu. Nejvíc se snažil vzbudit ve mně nenávist vůči všem, co mi ublížili, smáli se mi, ponižovali.
Prý jedině tak získám destruktivní sílu, po níž budu odolnější, naopak její potlačování je boj proti sobě samému. Závislost na něm se projevovala i v tom, že jsem plnil všechna jeho morbidní přání, třeba abych se pořezal žiletkou a ránu olízal. Nebo mě vzal do jeskyně, kde spali netopýři, pouštěl drastický videa. Vrchol přišel předloni pátého června. Zatáhl mě na hřbitov a 6 minut po půlnoci v okamžiku spojení satanského čísla 666, pevně svázal pouty a análně znásilnil!
Já řval bolestí, jeho to nezajímalo. Naopak, jako by se vůbec nic nestalo, mi po ejakulaci do konečníku pogratuloval k zasvěcení, tím jsem se prý stal služebníkem boha Tezcatlipoca, v aztécké mytologii Pána zla. Nevím, kde ho vyhrabal, možná ho přitahovaly krvavé obřady, při nichž kněží oběti zaživa stáhli z kůže. Teď si spousta lidí řekne, jak může bejt někdo tak blbej, aby takovej zážitek hned ráno nenahlásil policii.
Jenže to nešlo, implantoval mi nějak do mozku jakýsi vnitřní hlas, který schvaloval plnění čím dál zvrácenějších pokynů. Nejdýl mu trvalo překonat odpor k násilí, pouštěl mi furt dokola brutální filmy. Postupně mi pohled na ty vyrvaný části těl zevšedněl, „kečupový“ scény navíc podvědomě bereš přece jen jinak. Krev ale měla být nakonec skutečná.
Jeho cílem bylo rituální utýrání tří kluků ze třídy, který se mu něčím znelíbili. Mučení se mělo odehrát ve sklepě - jak jinak než 6. 6. Pečlivě to naplánoval, jen mu kazilo „radost“, že nebyl úplněk. Exekuce měla začít v šest ráno, konec šest minut před půlnocí. Zajatci, pevně svázaní, s roubíkem a páskou přes oči, aby o sobě navzájem nevěděli, měli být každých šest minut před celou hodinou různými způsoby mučeni.
Tragický konec pak po hodinách plných bolesti prý budou brát jako vysvobození! Musel jsem se naučit nazpaměť formuli k vyvolávání satana, já měl totiž hrát úlohu kněze. Můj úkol byl odříkávat zaklínadla, sobě přisoudil roli vykonavatele, tušil, že bych na to neměl. Nakonec chtěl podle aztéckého zvyku krev obětí smíchat s moukou a vodou a upéct placky, ty bychom později snědli!
Když mi to líčil, byl nadšenej a já poprvé věřil tomu, že nejde o blbou hru a myslí to - doslova - smrtelně vážně. Tím spíš, když mě před akcí odvedl do sklepa, abych viděl, jak má scénu perfektně připravenou. Byla tam pila, kleště, nože, háky, na podlaze různý obrazce, včetně rudého pentagramu s kozlem, symbolu Satana. Na něm jsem musel slavnostně přísahat, že jeho, služebníka Pána zla, vždy poslechnu, nic neprozradím.
A pokud ano, vlastní rukou si vyrvu srdce z těla! Šel z něj takovej strach, až jsem se z toho počůral, naštěstí to nezaregistroval, to by řádil. S odstupem času si nejsem jist, jestli by dokázal zmasakrovat tři lidi. Určitě si to představoval, asi i chtěl, ale přece jenom k tomu musíš bejt nejen saďour, ale i šílenec, což, myslím, nebyl. Naštěstí se to už ani nedozvím.
Já byl totiž v den D tak totálně psycho, že se mi povedlo vkráčet na ulici přímo pod auto. Ještě, že řidič dodržoval předpisy, kromě pohmožděné nohy se mi nic nestalo. Dopravákům řekl, že tak dokáže vletět do vozovky jen zfetovanej, ožralej, nebo sebevrah. Na pohotovosti v těle nic nenašli, ale jelikož jim mý chování přišlo divný, převezli mě na psychiatrii. To byla klika. Dostal mě totiž fajn cvokař.
Já mu časem všechno vyklopil. Sice nad tím vrtěl hlavou, ale věřil mi, poznal, že tak bujnou fantazii nemám. Šel na radu k polišům. Řekli, že nemůžou nic dělat, žádnej zločin se nestal. Šli pro jistotu prohledat ten sklep, ale ten už byl pochopitelně uklizený, když jsem nepřišel do školy, Davidovi došlo, že jsem selhal. Psychiatr to vyprávěl mámě, ta se z toho zhroutila.
Navrhl řešení, abych přešel od září na jiný gympl, mimo Prahu daleko od Davidova bydliště, i to, aby na matrice požádali o změnu křestního jména kvůli šikaně. Neřeknu ti ho, někdo by si to mohl dát do souvislostí, Kopeckých jsou jinak mraky, toho se nebojím. Začíná mi hodně nesměle rašit knírek, což jsem uvítal s velkým jásotem.
Navíc se nechám před začátkem školního roku ostříhat hodně nakrátko, já to chtěl teda udělat už předtím, ale mámě se dlouhý vlasy líbily a pak mi David ostříhání zakázal, že mý dlouhý vlasy a andělský zjev budou kontrastem a umožní tě mučeným alespoň jeden hezký pohled na svět, než ho opustí.
Takže mě snad přestanou považovat za holku a budu mít klid. Davidem vymytý mozek mi sice vrátili jakž takž do normálu, ale děsivý sny a noční můry, v nichž vidím uřezaný ruce a nohy mám furt. Víš, já ti to všechno vyblejt nechtěl, ale teď jsem rád, že si to lidi přečtou, třeba to nějakýmu naivnímu blbovi jako jsem byl já, pomůže otevřít oči…
