Sláva i pád V. Čáslavské. Rozvod, zákazy, mediální lynč ekonoma Ševčíka, udávala ji nejlepší kámoška

Výrazně přispěla ke druhému místo v soutěži družstev. Další metou se pro ni staly Letní olympijské hry v Tokiu v roce 1964. Nejen díky svému umění, ale skromnosti a chápaní japonské kultury (uměla dokonce lámaně mluvit) dostala přezdívku Květina tokijské olympiády a dostalo se ji naprosto mimořádné pocty, kdy byla přijata přímo císařem Hirohitem a obdržela darem vzácný samurajský meč z 6. století. Japonci na ni nezapomněli a v roce 2010 převzala vysoký a prestižní Řád vycházejícího slunce.

V Tokiu získala tři zlaté medaile - ve víceboji, na kladině a v přeskoku. O rok později, na mistrovství Evropy v Sofii, už získala všech pět možných. Absolutním vrcholem pro ni byla Olympiáda v Mexiku v roce 1968, kde se stala nejen českou, ale i mexickou hrdinkou, obyvatele nadchlo i to, že pro svou sestavu v prostných zvolila hudbu Jarabe tapatío, známý mexický tanec. V paměti všech ještě byla okupace pěti armád a se stala jedním ze symbolů odporu. Odmítla vzdát hold sovětské hymně, otočila hlavu od soupeřky směrem do země.

O jejím významu svědčí, že je na místních poštovních známkách. Mexičané ji zbožňovali a přezdívali jí La Novia de México (Nevěsta Mexika). Tou se opravdu stala. V nejznámější katedrále v Mexico City si totiž vzala za muže atleta, běžce na trati 1 500 metrů Josefa Odložila, s kterým už nějaký čas randila. Jejich svatbu sledovalo před kostelem, na náměstích a v ulicích statisíce lidí. Ti s typicky jižním temperamentem tleskali, obdivně pískali, zpívali, tancovali. Byla to jedna z nejdojemnějších scén v historii sportu vůbec.

V manželství se narodily dvě děti, dcera Radka a syn Martin, ale do života rodiny zasáhla normalizace v roce 1970. Protože se stala jedním ze strůjců aktivního odporu proti okupaci a navíc odmítla odvolat podpis pod peticí 2000 slov, nemohla sehnat práci, živila se i jako uklízečka. Dlouho žila v těžkých finančních a psychických podmínkách. Její muž na tom byl lépe, vyhodili ho sice z armády, ale našel uplatnění jako trenér atletiky v klubu Sparta Praha, kde úspěšně vychoval několik reprezentantů.

Odložil byl jako voják z povolání zvyklý na přísnou kázeň na to, že ho všichni poslouchají, což svobodomyslné Věře vadilo, stejně jak dětem, kteří tímto chováním trpěly. Mělo snad docházet dokonce k domácímu násilí a psychickému teroru, přesto se dlouho odmítala rozvést, přemluvily ji k tomu až potomci, kteří s otcem pod jednou střechou prostě dál být nechtěly. Komunisté ji ztrpčovali život, jak mohli, a to ještě nevěděla, že estébákům, kteří ji pravidelně sledovali, na ni donášela Eva Bosáková.

Tu považovala za nejlepší kamarádku, důvěřovala jí, se všem se jí svěřovala, zejména s bolševickým útlakem, zákazem cestování, trénování. Žena, která byla na vrcholu světa, se náhle stala doma neviditelná. Naštěstí ne v zahraničí, kde byla stále velmi populární, Japonci ani Mexičané na ni nezapomněli a tvrdě odsuzovali, jak se k ní režim chová. V roce 1979 mexický prezident José López Portillo osobně požádal vládu, aby Čáslavské umožnila na dva roky odcestovat do Mexico City a působit tam jako trenérka u mládeže.

Dokonce hrozil, že jinak zastaví dodávky ropy! Zoufalý režim nakonec musel kapitulovat, předtím, než jí to oznámil, se ji ještě marně pokusil ji přemluvit, aby si „posypala“ hlavu popelem, jako to bohužel učinil Emil Zátopek, ale tvrdě odmítla. Natáčela v Mexiku pro televizi populární pořady zaměřené na cvičení a zdravý životní styl (např. Cvičme s Věrou), díky čemuž se stala obrovskou celebritou. Dostala Cenu Pierra de Coubertina, Mezinárodní olympijský výbor udělil Olympijský řád.

Právě v Mexiku, kde byla rodina neustále pohromadě, bez společnosti přátel či známých, došlo k manželské krizi, která vyvrcholila v roce 1987 rozvodem. Ani poté ale neměla od svého bývalého klid, snažil se ji zasahovat do života přes výchovu dětí, které ho čím dál víc odmítaly, za což dával vinu jí. Pak přišla listopadová revoluce. Té se aktivně zúčastnila, stala se poradkyní Václava Havla. Také ze spisů STB zjistila, kdo ji léta zrazoval. Těžko to vstřebávala. Udavačka Bosáková zemřela v roce 1991, předtím než by mohlo dojít k soudu.

V pražské vinárně U Fausta ji náhle praskla krční tepna, Věra to komentovala lakonicky - vzal si ji čert. Další tragédie se stala v srpnu 1993, při níž otec navštívil syna na diskotéce a po slovním konfliktu a vzájemné potyčce ho udeřil pěstí. Výsledkem byl nekontrolovaný pád, který by zřejmě napovídal tomu, že nebyl zrovna střízlivý, utrpěl těžká zranění, jimž následně podlehl. Nemíním se v té potyčce pitvat, jsou dvě notoricky známé verze, které pracují se zcela jiným průběhem situace. V každém případě byla smrt nehoda, ne úmysl.

Je na místě konstatovat, že pokud chce rodič řešit soukromé záležitosti dětí, není vůbec vhodné vybrat si diskotéku, kde jsou jeho kamarádi, kvůli nim se cítí trapně, stydí se za ně, chová se odmítavě, dokonce i kdyby šlo o pochvalu! I když se obvykle v těchto případech obvykle uděluje podmínka, s tím, že smrt otce, který mu dal život, je pro syna dostatečným trestem, i když spolu měli napjatý vztah - navíc šlo víceméně o nešťastnou náhodu - soud podlehl nevídané mediální masáži, kterou vedl zejména ekonom Ševčík.

Byl manžel Odložilovy sestry, ta o události, u které vůbec nebyla, dokonce napsala knihu -Prostě, zabil jsem svého otce. Jistě, lze lidsky pochopit emoce i žal příbuzných i jeho druhé manželky a dětí, ale mstít se na ženě, která se sama musí vyrovnat s hrůznou skutečností, že syn zabil bývalého manžela a označovat ji za matku otcovraha, jak ji ocejchoval bulvár, je už mimo mísu. Ševčík stále, před procesem i po něm dštil na Věru Čáslavskou oheň a síru a bylo mu uvěřeno, v té době byl miláček médiií zejména televizních diváků.

O tom, co je to za člověka a jaký má charakter si můžeme udělat obrázek až dnes, rozhodně nebyl žádným morálním soudcem. Rozsudek nakonec zněl 4 roky nepodmíněně. To se ale zdálo nepřiměřené Václavu Havlovi, zasáhl a udělil mu milost, tím ještě přilil dřevo do ohně. Bylo to vnímáno negativně, jako služba letité kamarádce. Pro Věru začal nový druh pekla. Národní hrdinka byla vyobcována ze společnosti, opakovaně tiskem osočována za to, že se chovala jako nezodpovědná matka, která potomky rozmazlovala a vše zavinila.

Z toho se zhroutila, téměř patnáct let žila v ústraní, převážně v psychiatrické léčebně v Bohnicích nebo v domově s pečovatelskou službou. Nebyla schopna se o sebe postarat. Odmítala kontakt s veřejností, přáteli a hlavně médii. Prokletí, do kterého se uvrhla, se rozhodla ukončit až na konci roku 2009, kdy se nečekaně objevila na vyhlášení ankety Sportovec roku - dostávala pozvání každý rok, ale vždy odmítla. Tím začala její druhá míza.

Český olympijský výbor ji zvolil za čestnou předsedkyni. Pořádala besedy, navštěvovala sportovní akce, podporovala mladé talenty. Usadila se v domku po rodičích v Černošicích u Prahy, kde zahradničila a užívala si klidnější tempo života. Opět se nebála vyjadřovat k politickému dění a hájit principy demokracie a fair play, na které kladla důraz už od roku 1968. Začala se opět stýkat s Václavem Havlem - toho po udělení milosti raději ignorovala - až do jeho smrti v roce 2011. Prostě žila.

Zlý osud ji ale pronásledoval dál. V květnu 2015 ji lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky břišní, na jejím vzniku se asi podílely i deprese, nikdy nekouřila, alkohol pila svátečně, její životosprávě se nedalo co vytknout, nedá se ani říct, že by měla rakovinu v genech. I k této těžké situaci se postavila s pro ni typickou odvahou a optimismem. Podstoupila náročnou operaci a chemoterapii. I přes slábnoucí zdraví se snažila zůstat aktivní.

Plánovala cestu na olympijské hry v Riu de Janeiru 2016, kterou jí však zdravotní stav už nedovolil. Zemřela 30. srpna 2016 v Praze ve věku 74 let. Na přání rodiny se nekonal přáteli navrhovaný státní pohřeb, který by si zasloužila. Oficiální rozloučení pro veřejnost proběhlo 12. 9.2016 v 10 hodin v historické budově Národního divadla v Praze. Mělo formu komponovaného pořadu, který moderoval Marek Eben, který si to pokládal za čest.

Do paměti národa se zapsala nejen jako sedminásobná olympijská vítězka, což je rekord, který nikdo nepřekonal, ale i jako žena s neobyčejnou vnitřní silou, která vždy dokázala zvládnout i ty nejhlubší životní pády. Hrob vybudoval syn vlastníma rukama na jejím oblíbeném místě přímo ve zdi hřbitova, který sousedí se zahradou černošického domu, jde o malé umělecké dílo. K hrobu otce přivalil jím opracovaný velký kámen, bral to jako jistý druh pokání.

O události promluvil až po letech: „Řada lidí si myslí, kdovíjak mi Václav Havel pomohl. Jeho rozhodnutí si vážím a děkuji mu za něj. Nedávno syn naběhl otci na nůž a zemřel. Myslí si někdo, že toho otce lze něčím potrestat? Já zabil otce a mámu dostal do blázince. Myslím, že být někde, kde bych se nemusel dívat na následky svých činů a třeba si mohl namluvit, že jsem si trest vězením vybral, by pro mne bylo nejspíš dost jednodušší.

Kdyby to jakkoli šlo, události bych vrátil. Nezničil jsem přece život jenom sobě, zničil jsem ho třem sourozencům, mojí matce, tátově manželce, příbuzným i přátelům. Já nebyl ani na pohřbu vlastního otce, jeho dětem jsem se nikdy neomluvil, neměl jsou odvahu podívat se jim do očí. Zvláštní, že tak stateční rodiče, porodí takového zbabělce. Ale takové to prostě je, i když se za to stydím."

Zdroj: https://www.olympijskytym.cz/athlete/vera-caslavska

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/vera-caslavska-nejuspesnejsi-ceska-olympionicka-vs

https://www.csfd.cz/tvurce/41948-vera-caslavska/biografie/

https://www.sport.cz/clanek/ostatni-ostatni-vera-caslavska-wiki-1785221

https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-syn-very-caslavske-zabil-sveho-otce-od-vezeni-ho-zachranila-milost.A160303_201015_lide_ele