Článek
Narodil se 24. 12. 1931 v Hořicích v Podkrkonoší. Otec, mohovitý starožitník, se spustil s herečkou Zöllnerovy kočovné společnosti Zdeňkou Fišerovou. Měl zřejmě „apetit“ na umělkyně, jeho choťí byla krasojezdkyně z cirkusu. Narození syna se mu nehodilo, nestaral se o něj, nijak zvlášť nepodporoval jeho matku. Ta musela herectví pověsit na hřebík a šla pracovat do restaurace. Aby ušetřila, přestěhovala se do malé vesničky s názvem Kluk.
Ležela u Poděbrad (dnes je jeho součástí) kam každé ráno chodil do měšťanské školy. Probudily se v něm herecké geny a byl pravidelným divákem Divadla Na Kovárně, kde vystupovala Východočeská divadelní společnost, vedená jistým panem Burdou. Žádná inscenace mu nesměla uniknout. Začal hrát v osmi letech, Kašpárka s ochotníky. Pak zasáhl osud. V Poděbradech měl vystoupení Dětský soubor Karla Hadrbolce z Mělníka.
Den před ním nešťastně přišel o harmonikáře, tak se poptali v divadle. Malý Standa se ihned přihlásil jako záskok, i když na ni v životě nehrál. Naštěstí šlo o foukací, kterou neměl problém sehnat. Přes noc se na ni naučil hrát tak dobře, že od dvanácti let začal se souborem jezdit i na zájezdy! Jinak žil celkem spokojeně, pokud se to za války dá. Ještě před jejím koncem ho postihla velká tragédie. Babička, která se o něj společně s matkou starala, skočila z mostu do Labe kvůli strachu z operace, která ji čekala.
Na konci války se Standa vydal ke zkoušce do Pražského dětského divadla a byl přijat. Musel ale vstávat ve čtyři ráno a pozdě večer se vracel domů, z města do Kluku už nic nejezdilo, takže pěšky. To se nedalo dlouho vydržet, maminka mu našla podnájem. Poté se spolu nastěhovali do vily principálky Míly Mellanové na pražském Rašínově nábřeží, kde žil několik desetiletí, založil rodinu a vychoval dceru Ivanu, také pozdější herečku.
Jeho divadelní kariéru nesmírně ovlivnil E. F. Burian. Na scéně D34 mu dal šanci v adaptaci románu Boženy Němcové Věra Lukášová (1942) která byla dlouho dopředu vyprodaná, připomínala divákům Němci potlačované češství. Hrál s Felixem le Breux, Alenou Kreuzmannovou, Otýlií Beníškovou. Na stříbrném plátně se poprvé objevil v roce 1947, v dětském filmu Na dobré stopě jako člen skautského oddílu. Hrál tam také Karel Richter, pozdější textař Zdeněk Borovec a budoucí režisér Václav Vorlíček.
Stanislav v mládí
Hlavní roli dostal Ladislav Boháč. Byl za to soudruhy kritizován - ač k nim patřil - ti skauting zakázali a film skončil pochopitelně v trezoru. Stanislav pak studoval konzervatoř, dokončil ji v roce 1948. Pro herce to nebylo šťastné období, komunisti jimi pohrdali. Někde museli dokonce chodit do divadla v montérkách, aby zapadli mezi pracující lid, o repertoáru nemá cenu se zmiňovat. Postupně ale budovatelské nadšení vyšumělo a vše se vracelo, alespoň částečně, do starých kolejí.
V Hudebním divadle v Karlíně si dokonce troufli uvést americký muzikál Divotvorný hrnec, v něm nenapodobitelně exceloval Jan Werich v roli vodníka Čochtana. Když pak zakládal Divadlo Satiry, dnešní ABC, hledal nejen partnera, který by nahradil Jiřího Voskovce, ale i další herce. Tak si vzpomněl na Stanislava. Po jeho odchodu se scéna stala součástí Městských divadel pražských. Tam vydržel tam až do roku 1993, kdy odešel do důchodu.
S Janou Brejchovou
Jinak pro něj byl přelomový rok 1955, režisér Jiří Sequens si ho totiž vybral do dobrodružného snímku Větrná hora. Protože s ním byl spokojen, dával mu další příležitosti, v dramatu Atentát, seriálu Hříšní lidé města pražského i navazujících filmech Pěnička a Paraplíčko a Smrt černého krále. Jeho role byly sice spíš okrajové, ale důležité a díky hereckému umu i pro diváky snadno zapamatovatelné. A zahrál si s těmi největšími legendami.
V roce 1962 došlo k osudovému setkání s dabingovým režisérem Ludvíkem Žáčkem. Ten za ním přišel s touto nabídkou: „Potřebuju docela zvláštní hlas. Pro nějakého indiána. Peníze z toho sice žádný nebudou, ale je to hlavní role, takže budeš jako první v titulcích.“ Stanislav se do toho ale moc nehrnul, nešlo mu o malý honorář, ten nikdy neřešil, ale o to, že musel dojíždět do dabingového studia na Barrandov kvůli několika replikám, což mu zabíralo čas.
„Já si nedokázal ani ve snu představit, jakým fenoménem se Mayovky stanou. První byla Poklad na Stříbrném jezeře, kde Vinnetou skoro nemluvil. Jeho - tedy i moje - první věta byla, že se podíval z koně na zem a řekl, že tudy vede stopa. A pak zase dlouho nic. Naštěstí se v dalších filmech rozpovídal, ale dialogy stále nebyly nic moc, třeba na Sama Hawkense - skvěle ho mluvil Josef Beyvl - neměl. Ale proslavil mě.“
To mi Standa řekl v hostinci Na Staré poště ve Vratislavově ulici, chodil tam často, bydlel v Podskalí a měl rád pivo (obvykle si dal „jedno na stojáka,“ pak jich bylo víc, nicméně si stejně nesedal, u výčepu se shromažďovala parta štamgastů, s kterými si rád povídal) „Začouzené putyky jsou můj koníček. Málokdy se v nich sedám, s někým se bavíte, odejde a přijde někdo, s kým si nemáte co říct. A u pípy pokecám s výčepním o všem možném, i o našich rodinách.
Pivo mám rád, nejvíc jsem jich vypil šestnáct a ještě k tomu flekovských třináctek. Když jsem dlouho potom viděl seriál Hospoda, bylo to přesné, potkávají se tam lékaři, právníci, dělníci, skladníci, řidiči, popeláři a mají si co říct. Jen mi bylo líto, že v něm nenašli pro mě nějakou němou roli . Ty mi totiž docela jdou, hraju je na divadle." Řekl mi při našem dalším setkání na jeho narozeninách, už ani nevím, kterých.
Jeho život se pronikavě změnil v roce 2004, kdy získal cenu Františka Filipovského za dabing (kromě Vinnetoua mluvil i postavy Petera Sellerse a později také účetního Fantozziho) Symbolicky totiž musel - na delší čas - ukončit hereckou kariéru, poté, co mu byl diagnostikován karcinom hrtanu. Když mu lékaři sdělili, že jediné řešení je operace, bránil se. Poukazoval na Jana Wericha, který ho měl také a povedlo se mu to zvládnout. Jenže ten jeho byl jinak uložený.
„Já se bránil, ale řekli mi na rovinu - buď skalpel, nebo hrobeček. Pak to bylo hlavně o důvěře ve slova chirurga a tu já nakonec měl. 31. května jsem hrál v Třebíči s Petrem Nárožným zájezdovou hrou Co v detektivce nebylo. Nástup do špitálu jsem měl v osm ráno druhý den. Předtím jsem si dal v místním „foyerer“ malý pivo a narazil tam na Stellinku Zázvorkovou. Tu zrovna propouštěli. Ona byla taková dobrá duše, řekla mi, ať se nebojím, prý cítí, že se ještě na „prkna“ vrátím. A měla pravdu!“ Líčil mi asi nejtěžší chvíle svého života.
Za to, že nejen přežil, ale byl na světě dalších osmnáct let, vděčil kromě zdravotních dispozic své družce, Antonii Hemerkové, nazývané Tonička, která se o něj vzorně starala. Setkali se v roce 1984 v klubu ABC. Jejich vztah se vyvíjel, odstěhovala se k němu až šest let poté. Žili spolu 38 let, nikdy se nevzali. „Byli jsme oba tolerantní partneři s vzájemnou úcta a ochotou naslouchat druhému. Nevadilo, že je herec a já civilka, jak se branži říká nehercům,“ vzpomínala na něj po letech.
Stanislav Fišer byl živým příkladem toho, že koho předčasně pohřbí, bude žít ještě další léta. Jeho jméno se totiž omylem objevilo mezi zesnulými osobnostmi v roce 2015 na Filmovém festivalu v Karlových Varech. Bral to s nadsázkou a přijal omluvu Jiřího Bartošky. Ten se ho po skutečné smrti v roce 2022 rozhodl uctít připomenutím jeho filmových rolí. „Standa si to určitě zaslouží. Jen je těžké uvěřit, že nyní opravdu zemřel,“ dodal lakonicky.
I když Stanislav přišel o hlas, mohl částečně mluvit dál, jak díky břichomluveckému talentu, tak přístroji zvaném Elektrolarynx. Připomíná elektrický holicí strojek, po přiložení na krk vydává vibrace, pohybem úst a jazyka se vytváří slova. Jinak byl i v pokročilém věku ve formě, i když nikdy nesportoval ani nedbal na zdravý životní styl. Dostal nabídku ze „svého“ Divadla ABC k učinkování ve hře Šakalí léta a Pan Kaplan má třídu rád.
Jsem rád, že mi byla dána možnost zúčastnit se takových krásných představení, aniž bych řekl jediný slovo. Na jevišti ale stejně bolesti mizí, chrání tě múza. Jsem rarita. U nás není herec, kterej by hrál bez hlasivek. Toho si hodně považuji." Řekl v jednom rozhovoru pro noviny. Jinak je zářným příkladem toho, že život ani po tak závažné nemoci jako je pro herce němota, nekončí. Žil dalších osmnáct let, jen zvyky trochu přizpůsobil nemoci, místo studeného piva, které mu nedělalo dobře, pil bílé víno.
Devadesátiny ještě oslavil, pak se jeho stav začal zvolna zhoršovat. Největší radost mu pravnučka Anička, které bylo devět let. „Je obdivuhodná a nadaná. Už v pěti letech se sama rozhodla, že se naučí hrát na housle. Měla už několik vystoupení. Jednou ale chce pracovat jako dětská lékařka. Pevně věřím, že to dokáže. Její rodiče otec Václav, Standův vnuk, a maminka Valentýna se ji se ji snaží vést správným směrem,“ svěřila se paní Antonie pro CNN Prima News.
Přiblížila i jeho odcházení. „Kvůli zhoršujícímu se stavu musel být převezen do nemocnice. Odešel ve spánku v sedm hodin ráno. Byl klidný… Nemluvil… Jen jsme se drželi za ruce a já samozřejmě bulila. Lékař mi říkal, že jen čekal na to, až mě za ním dovezou, abychom se mohli rozloučit. Pak zemřel.“
Stanislav a Antonie
Zdroj: osobní vzpomínka autora
https://podebradskeosudy.cz/fiser-stanislav/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/2016-rozhovor-se-stanislavem-fiserem/
https://zeny.iprima.cz/herec-stanislav-fiser-cesky-vinnetou-na-smrt-myslel-s-predstihem-komu-odkazal-majetek-197139
https://cnn.iprima.cz/show-time/prvni-slova-zdrcene-lasky-zesnuleho-stanislava-fisera-pred-smrti-se-chtel-ozenit-110386
