Článek
Na jevišti i ve filmu byla partnerkou mnoha legendárních herců své generace - Jiřího Sováka, Vladimíra Menšíka, Vlastimila Brodského, Miroslava Horníčka, Lubomíra Lipského, i o dost staršího Jana Wericha. Jako jediná žena se – hlavně s dvěma prvně jmenovanými – účastnila pověstných tahů po restauracích a vinárnách.
Nejen, že nezkazila žádnou srandu, naopak byla iniciátorem různých taškařic. Pila obvykle víno, nejraději pravé šampaňské. I když to s ním občas přehnala, chovala se vždy jako dáma.
Přesto v sobě skrývala trauma z dětství. Narodila se sice v bohaté rodině úspěšného architekta Jana Zázvorky a matka se při výběru jména jediné dcery inspirovala románem Stella od Camilla Flammariona, když ale vyrůstala, začala jí pohrdat a dávala to najevo.
Podle ní nebyla dost hezká. Klasická je historka, kdy ji řekla: „Ani stín mé krásy nejsi.“ Stella rychle a vtipně odsekla: „Zase mám šarm, který tobě chybí.“ Tento dialog poté sama šířila.
Možná kvůli nedostatku mateřské lásky v kombinaci s tím, že vyrůstala se starším bratrem Janem (navázal na tradici a stal se z něj uznávaný filmový architekt) ji byl klukovský svět blízký, rozuměla si s muži bez toho, že by s nimi něco měla, a ti k ní zase chodili pro radu.
Projevilo se to i na povaze, byla velmi sebevědomá, ctižádostivá, odvážná v době, kdy se to u žen ani zdaleka „nenosilo“, šla si pevně za svým cílem. Vysněnou profesí bylo herectví, měla ho na prvním místě, nevadilo ji pro ně obětovat hodně věcí, včetně soukromí. Nejprve ale vystudovala internátní anglické lyceum, jeho ředitelem byl hrabě Černín. Bavilo ji studium jazyků – plynně hovořila sedmi!
Od dětství ráda sportovala, ale nejvíc milovala koně, na jejich hřbetě se cítila nejlépe. Kariéru začínala v divadle E.F.B hlavně tanečními rolemi. V roce 1955 ji angažoval Jan Werich. Poté, co kvůli šikanování komunisty skončil, stala se (1962) členkou Městských divadel pražských, kde setrvala do roku 1993.
V divadle zdaleka nehrála jen komické role. Z jejího hluboce pravdivého a přesvědčivého výkonu v dramatu Ivana Klímy Porota běhal publiku mráz po zádech. Právě na prknech, které znamenají svět, dokazovala hereckou genialitu.
Ve filmu vážné role skoro nedostávala. Protože hodně vystupovala v humorných scénkách a vyprávěla vtipy v rádiu, dostala „nálepku“ komičky a režiséři ji podle toho bohužel obsazovali.
Až ve stáří dostala příležitost naplno předvést veškerý svůj potenciál, ve snímcích Kolja, Pelíšky, Babí léto aj. V soukromí byla otevřená, přátelská, společenská, pořádala opulentní hostiny otevřených dveří. Obvykle probíhaly tak, že navařila horu jídla a návštěvy přinesly pití.
Její gastronomické umění bylo stejně skvělé jako herecké, navíc ho obohacovala o exotické pokrmy, koření, to si stejně jako recepty, přivážela ze zahraničních cest. K obdivovatelům její kuchyně patřili její přátelé, kromě těch o nichž byla řeč, třeba i Bohumil Zábrodský, František Filipovský, Rudolf Hrušínský, režiséři Ján Roháč a Miloš Forman.
O něm se vypráví, že mu její šunkofleky tak chutnaly, že se i s pekáčem zamkl v kuchyni kam nikoho nepustil, dokud vše nesnědl. Její celoživotní láskou byl Miloš Kopecký, nejednou prohlásila, že ji poznamenal rukou mistra – jako housle.
Brali se těsně po válce, v roce 1946, ženich ji k oltáři přivezl na invalidním vozíku! Šlo o recesi s návazností na představení, v němž spolu hráli, inspirované osudy dobrého vojáka Švejka. Za svědka jim šel kolega a kamarád Vlastimil Brodský. Brzy po svatbě se narodila dcera Jana Kateřina.
Manželství vydrželo jen rok, Miloš Kopecký byl známý slabostí pro něžné pohlaví a věrnost mu nic neříkala. Žil podle bonmotu, co vymyslel: „Spát s vlastní ženou je incest – vždyť je to příbuzná!“ Po pouhém roce se rozvedli. Vliv na to měla i zvláštní příhoda, kterou vypráví hereččin synovec Jan Zázvorka mladší.
„Teta mi jednou líčila, jak ji Kopecký na nějakém zájezdu prohrál v šachách! Vítěz si ji pak odvedl na pokoj. Řekla mu, že když byl tak blbej a vsadil ji, tak ať si to užije! On pak běhal po celém hotelu a bušil hlavou do zdi.“
Ale přes to všechno zůstali přáteli, o síle citu svědčí i to, že si Stella až do konce života nechala na dveřích jmenovku Zázvorková – Kopecká. Byla starostlivou matkou, dceru bezmezně milovala, ale neměla na ni bohužel kvůli hraní tolik času.
Herectví je vlak, z kterého nejde snadno vystoupit. Jana se těžko smiřovala s věhlasem rodičů. Toužila být také slavná, uznávaná, chtěla na sebe všemi způsoby upoutat pozornost. Ke své smůle si k tomu nevybrala správnou cestu.
Měla za sebou několik demonstrativních pokusů o sebevraždu. Bohužel začátkem šedesátých let skoro neexistovali psychologové, ti by asi pomohli, mít duševní potíže totiž neodpovídalo představě šťastného socialistického člověka. Tak pokračovala dál a logicky bylo jen otázkou času, kdy její dobře vymyšlený plán nevyjde.
Stalo se to jednou pozdě večer, přesně věděla, kdy chodí matka z představení, a propočítala podle toho, kolik má času. Myslela, že ji tak jako předtím objeví včas a zachrání. Naplno otočila plynovým kohoutkem a čekala. Za chvíli se ji začaly zavírat víčka…
Shodou okolností a ke vší smůle se Stella právě ten den zdržela zhruba dvě hodiny v divadle. Když dorazila domů, našla ji mrtvou. Tato tragédie ji obrovsky poznamenala. Ale dál hrála jako vždy, smutek a bolest uzamkla ve své duši.
Stellu Zázvorkovou nikdo neslyšel fňukat, když se u ní jako u každého ve stáří projevovaly zdravotní problémy, zůstávala vtipná, charismatická, ráda se účastnila i v seniorském věku charitativních akcí, besed, sepsala knihu receptů.
Nakonec dosáhla uznání, které si zasloužila, od prezidenta Václava Havla obdržela Medaili za zásluhy, získala divadelní cenu Thálie, dvakrát Českého lva, za roli ve filmu Babí léto a za celoživotní dílo. Při jejím předávání tleskala dlouho ve stoje plná Lucerna.
Film, v němž hrála naposled, „Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště“, byl bohužel propadák. Když 14. dubna slavila třiaosmdesáté narozeniny, nepřála si dary, jen chtěla, aby ještě nějakou chvíli žila a dostala novou roli.
Jednu už měla dokonce vybranou. Osud ji to bohužel nedovolil, zemřela – zřejmě na infarkt – krátce poté, 18. 5. 2005. Je pochovaná na hřbitově v pražském Motole po boku dcery Jany.
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/22696-stella-zazvorkova.html
https://www.dotyk.cz/magazin/zazvorkova-kopecky-svatba/
