Článek
Při studiích na gymnáziu hrál v dětském divadelním souboru, po maturitě se pokusil o přijetí na konzervatoř, byl však odmítnut, a to dokonce dvakrát. Předseda komise, režisér Milan Svoboda, mu řekl, že herec z něj nikdy nebude. Nenechal se tím odradit, nicméně šel studovat lesní inženýrství. Jenže pak Němci zavřeli vysoké školy, takže se protloukal všelijak, byl číšníkem, maloval na zakázku portréty, ochotničil. Rok před koncem okupace, poté co úspěšně účinkoval v Rokoku a Alhambře, došlo i k uzavření divadel, takže až do osvobození pracoval v Modřanské továrně Interfarma.
Po válce působil na oblastních scénách, v Mladé Boleslavi, Českých Budějovicích, ale i Brně. Poté se vrátil do Prahy a stal se členem Divadla Čs. armády (dnešní Divadlo na Vinohradech.) Po šesti letech odešel do „Zlaté kapličky.“ Tam hrál až do roku 1990, kdy odešel do důchodu. Jeho kariéru hodně ovlivnil první celovečerní film, historické drama Temno. Fanatického jezuitu Koniáše ztvárnil tak sugestivně, že si před ním lidé na ulici odplivovali. V pohádce Princezna se zlatou hvězdou pro změnu děsil děti jako král Kazisvět. Byly to ale jedny z mála negativních rolí, které hrál, bohužel se nálepky „záporáků“ nemohl dlouho zbavit.
Natočil více než sto filmů, za zmínku stojí historická komedie Pan Vok odchází, kde postavu známého svůdníka hrál před ním Miloš Kopecký, drama z leteckého prostředí Vysoká modrá zeď, fantazy Tajemství Ocelového města podle románu Jula Verna, jeho poslední rolí byla postava převora ve filmu V erbu lvice z roku 1994. Exceloval i na divadle, pamětníci dodnes vzpomínají na hru Stará dobrá kapela, kde hrála hvězdná sestava, kromě něj i Rudolf Hrušínský, Josef Kemr a Vlastimil Brodský. Ta se dočkala 108 repríz.
Stará dobrá kapela
Dostal i řadu dalších nezapomenutelných rolí - Mikuláše Arnessöna v Ibsenových Nápadnících trůnu, Krále v Tomáši Becketovi nebo Josefa Roškota v Šrámkově Měsíci nad řekou. Jako člověk měl své zásady, za války prokázal velkou odvahu, obstarával deky pro parašutisty, kteří spáchali atentát na Heydricha, chybělo jen málo, aby byl odhalen. Kamarád, který ho do odboje přivedl, bohužel takové štěstí neměl, popravili ho s celou rodinou. V roce 1969 vystoupil ze strany na protest proti sovětské okupaci, jako jeden z mála umělců odmítl podpis Anticharty.
Ihned po listopadových událostech vrátil na protest titul Národního umělce, tím dost riskoval, v té době nebylo ani zdaleka jasné, jak to všechno dopadne. Přestože uvítal pád socialismu, byl k budoucímu směřování země skeptický a především kritický. „Pro tento národ velikou budoucnost nevidím. Mizí české nápisy, objevují se cizí. Open, shop, boutique, Zimmer frei. Obávám se, že budeme muset začínat znovu, jako kdysi obrozenci. Musím se smát a plakat současně, když slyším o podnicích, politiky nazývaných rodinným stříbrem. Jíst z něho ale budou cizí. My už ne.“ Řekl v jednom rozhovoru.
Měl komplikovanou, uzavřenou povahu, držel si od lidí odstup, ani s kolegy se moc nekamarádil, nechodil po představení do divadelního baru. I když nebyl žádný krasavec, měl charisma, díky němu přitahoval ženy. Byl dvakrát ženatý, poprvé ještě v Brně s operní pěvkyní Jarmilu Palicovou. Tu mu ale přebral kolega Josef Karlík. Poprali se tak, že musela zasahovat policie, tehdy Veřejná bezpečnost. Když přijela Karlík ji lakonicky oznámil: „Ano, ten člověk mi dává přes hubu, ale má na to právo, protože mu kradu ženu!“ Nakonec to ale dopadlo šťastně, zamiloval se v jednom z brněnských barů do půvabné servírky Mileny.
S tou strávil šťastných 46 let života, vyženil syna Vladimíra, toho pojal za vlastního. Svazek přervala až jeho smrt. Měl ještě jednu celoživotní lásku, fotbalovou Slávii. Byl osmnáct let předsedou odboru přátel, podílel se na vrácení k původnímu jménu poté, co soudruzi oddíl překřtili podle sovětského vzoru na Dynamo Praha. Traduje se, že cestu na chalupu vylézal z auta před domem kolegy a dalšího velkého fanouška Ilji Prachaře a volal: „Ať žije Slávie!“ V roce 1994 ho postihla silná mrtvice a po ní ještě infarkt, musel na operaci. Po ní byl převezen do motolské léčebny dlouhodobě nemocných, kde zemřel.
Přestože působil v Národním divadle třicet let, nedostalo se mu tradičního rozloučení na prknech naší první scény. Vedení rodině nabídlo rozloučení pouze ve foyer, ta to ale odmítla, místo toho zvolila pro jeho poslední cestu strašnické krematorium. I když si divadlo po několika dnech uvědomilo obrovskou trapnost vzniklé situace a nabídlo obvyklý obřad, pozůstalí už místo konání nezměnili. Pohřeb probíhal za velkého zájmu veřejnosti. Po něm následoval převoz ostatků do Červeného Kostelce, kde bude Martin Růžek snít svůj věčný sen na krásném hřbitůvku na vršku nad rodným a milovaným městem.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1684-martin-ruzek/prehled/
https://www.lifee.cz/zasadovy-martin-ruzek-nepodepsal-antichartu-a-titul-narodniho-umelce-hodil-komunistum-na-hlavu-7b83a
https://www.vlasta.cz/celebrity/martin-ruzek-mlady-syn-manzelka-atentat-na-heydricha/
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/90055/exceloval-jako-kral-kazisvet-cirkusak-carlo-humberto-nebo-fanaticky-jezuita-konias-pred-sto-lety-se-narodil-herec-martin-ruzek.html
