Článek
K herectví tíhnul už od dětství, zaujalo ho loutkové divadlo, vymýšlel různá představení. Byl režisérem, vypravěčem a zároveň i nadšeným divákem. Na gymnáziu se stal členem divadelního spolku a díky tomu občas stanul na prknech Vinohradského divadla. Přesto se necítil na to, aby se stal hercem, měl na sebe vždy extrémně vysoké nároky. Studoval tedy práva, jenže pak nacisté uzavřeli vysoké školy.
Tím mu paradoxně pomohli, dostal se k divadlu. Bohužel jen nakrátko, v roce 1944 zavřeli i ta, byl nasazen jako dělník v továrně. I když se předtím na Vinohradech jen mihnul, jeho talent se nedal přehlédnout a dostal angažmá." Zprvu jsem mu moc nevěnoval pozornost. Myslel jsem, že je to jen další z mnoha statistů, ale hodně brzy jsem postřehl, že je v něm něco výjimečného a že mi roste velký konkurent,“ řekl o něm Svatopluk Beneš.
Václav Voska byl pověstným dokonalou přípravou na každou roli, v tom se stal postrachem režisérů, zahrnul je desítkami dotazů, a když nedostával odpovědi, zjistil si vše sám. Pokud hrál historickou osobnost, studoval všechny dostupné prameny, aby dokázal proniknout do její duše a objevil něco, co ostatní přehlídli. Tento druh herectví byl nejen psychicky velmi vyčerpávající, ale také náročný na čas.
Nicméně výsledky byly znát, jeho výkony na jevišti brzy přešly z kategorie „pozoruhodné“ do škatulky „strhující“, takže ho v roce 1945 přijali do Národního divadla. Ale po vítězném únoru byl kvůli víře v boha, s kterou se netajil, a politickým postojům vedením tehdejšího Národního divadla obsazován jenom do nevýznamných, vedlejších rolí.
Tak odešel do Městských divadlech pražských, kde setrval až do své smrti a vytvořil tam mnoho nezapomenutelných postav. Jeho herectví mělo anglosasky uměřený, civilní ráz, vyzařovala z něj inteligence, kultivovanost, nonšalance a distingovanost. Dokázal upoutat pozornost diváka jemným detailem, gestem, pozdvižením obočí.
Emoce ventiloval jen velmi zřídka, dlouho je dokázal držet na uzdě. Spolehlivě ho vytočil jen šlendrián ostatních. Přátelé vzpomínali, jak běsnil po představení, v němž se měl zastřelit. Otevřel šuplík, ale ten byl prázdný, protože rekvizitář do něj zapomněl dát revolver. Přesto si dokázal s touto situací poradit. Svého soukromí si vážil a moc lidí do něj nepouštěl.
V roce 1946 se oženil s kolegyní Evou Kavanovou a během devíti let se jim narodily dcery Eva, vyučovala na konzervatoři a Markéta, která se stala herečkou, ale otcových úspěchů nedosáhla. Doma uplatňoval rodinný model, který zažil u rodičů - manželka se po narození dcer musela starat jen o rodinu. Václav Voska přitahoval ženy, nicméně nebylo známo, že by měl milenku, i když se šuškalo, že si začal s Irenou Kačírkovou.
Mezi jeho velké obdivovatelky patřila manželka prezidenta Novotného, Božena. Pravidelně ho zvala na hrad, aby při oslavách MDŽ zarecitoval a potěšil dámy svou přítomností. Vždy jí vyhověl, i když si o poměrech v zemi myslel své. V roce 1968 se ale nechal přemluvit a stal se poslancem České národní rady, kde krátce působil jako jediný nestraník. Pak se hodně angažoval při pohřbu Jana Palacha, na což normalizátoři nikdy nezapomněli.
Zakázali mu učit na DAMU, přičemž vyhazov mu oznámili potupně kdesi na chodbě, na filmování mohl také zapomenout. Jednu z mála hlavních rolí ztvárnil až v detektivce Noc klavíristy v roce 1976. Režisér Jindřich Polák použil fintu, kterou po něm později odkoukal Zdeněk Troška, domluvil se s Josefem Hlinomazem, že bude do hlavní role uveden on, ale pár dní před natáčením ji kvůli zdravotním důvodům odmítne.
I když k němu mnozí kolegové vzhlíželi jako k herecké ikoně, nitro mu svíral trvalý strach ze selhání. Jeho student Boris Rösner na něj vzpomínal takto:„Neustále o sobě pochyboval. Sotva slezl z jeviště, hned se ptal, jestli to náhodou nezkazil.“ Jeho dcera Eva přidala další postřeh.„Často ho pronásledovala noční můra, v níž měl hrát na veřejnosti na klavír, ale neustále se pletl a zpocené ruce mu sklouzávaly z klapek."
Jeho nejlepší kamarád byl Rudolf Dejl mladší, oba se stali mezi kolegy pověstní svými dobromyslnými žertíky. Když pak předčasně zemřel v 55 letech, hodně ho to zasáhlo. V letech, kdy téměř nedostával šanci, ho zachránilo učinkování v rozhlase a také dabing. Svůj hlas propůjčil Peteru Sellersovi, Jeanu Maraisovi nebo Marcellu Mastroiannimu. S tím by si asi rozuměl i na plátně.
Měl zvláštní názor na herectví: „Je stejně riskantní jako povolání pilota nebo chirurga. V jediné minutě může člověk zničit vše, co předtím pracně budoval.“ Poslední výrazná divadelní úloha, Rozhovor se Sókratem (1981) byla dost často chápala jako testament, v němž se skrze roli mohl vyjádřit ke společnosti a životu vůbec. Nemožnost hrát, co by chtěl, ho traumatizovala, stejně jako to, že měl zakázáno učit, občas tak hledal pomoc v alkoholu, ale neopíjel se, vždy zachoval dekorum.
Začal být ale zamlklý, zatrpklý, jakoby náhle ztratil smysl života. To si vybíralo daň i na jeho srdci, útěchu zkoušel najít na chalupě v Beskydech, kam jezdil tři desítky let. Pak ho na procházce přepadla slabost a skončil v nemocnici ve Valašském Meziříčí. „Jak se vám daří?“ ptal se ho lékař. „No, dobře,“ usmál se a vydechl naposledy, skolil ho rychlý infarkt.
Když tuto smutnou zprávu oznámili během představení, všichni diváci spontánně povstali. „Čas je nemilosrdný, to víme konec konců všichni,“ říkával. Bohužel u něj byl navíc uběhl moc rychle.
Zdroj: https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=821:voska-vaclav&Itemid=286&lang=cs
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/televize-herec-divadlo-vaclav-voska.A220819_144241_filmvideo_ja
https://www.mestskadivadlaprazska.cz/historie/vaclav-voska/
