Článek
V dětství prožitém na venkově se chytila klukovské party, lezla po stromech, hrála fotbal, střílela prakem, dokonce se párkrát s kluky poprala. V jedenácti letech se ale přestěhovala do Prahy, takže tyto radovánky pro ni skončily.
Chodila naopak na hodiny klavíru, učila se francouzsky, aby z ní byla dáma, matka, která s oblibou „ochotničila,“ nasměrovala její elán k divadlu. V šestnácti letech vyhrála soutěž o královnu krásy a přihlásila se na konzervatoř. Na tu ale nikdy nenastoupila, a to díky tomu, že o ni měli zájem divadelní ředitelé.
Začínala jako operetní subreta, vystupovala třeba i Vídni či Paříži. Později měla přezdívku královna šansonu, a to i díky textařům, jako Pavel Kopta, Ivan Vyskočil nebo Jiří Suchý, kteří ji psali písničky na tělo. Při angažmá v Osvobozeném divadle okouzlila duo W+V a nezůstalo jen u toho.
Flirtovala s oběma, ale zřejmě mezi nimi bylo i něco víc. To, že se o ni „dělili,“ vzali jako kamarádi. Přitahovala je ale i umělecky, vybrali ji jako jedinou ženu, aby si zahrála a zazpívala v jejich slavné forbíně. Měla v sobě vrozené klaunství, což je vlastnost, kterou ženy moc často nemají…
V roce 1932 pak hrála ve filmu Peníze nebo život, kde vznikla nesmrtelná píseň Život je jen náhoda, kterou nazpívala společně s Hanou Vítovou. Prošla mnoha divadelními štacemi, za což mohla její nestálost, nikde dlouho nevydržela. Přitom měla zahraniční angažmá také ve vyhlášeném Stuttgartském kabaretu Reunitz Theatre.
Poté dostala nabídku, která se obvykle neodmítá, z Mekky šansonu, pařížské Olympie. Ona se ale chtěla vrátit domů. Pokud jde o její profesi, patřila mezi nejpopulárnější zpěvačky. Václav Havel spolu s Milošem Macourkem pro ni v divadle Na zábradlí napsal recitál „Nejlepší rocky paní Hermanové,“ další - „Kdo jste, Ljubo Hermanová?“ byl z pera Jaroslava Dietla.
Její život byl hodně nespoutaný, byla silná kuřačka, oblíbila si víno i pravé šampaňské, ale zkusila také kokain, vymetala večírky společenské smetánky, žila bohatým sexuálním životem, o milence nikdy neměla nouzi, spíš naopak. Říkali jí Holka s ďáblem v těle podle její nejslavnější role ve filmu z roku 1933.
Ve dvaadvaceti se poprvé vdala, za mistra republiky v boxu Edu Hrabáka. Dlouho jim to nevydrželo, nakonec šla k oltáři ještě třikrát. Osudový vztah měla hlavně s druhým manželem, elegantním a šaramantním Miroslavem Lorencem. Ten pracoval jeden čas jako barman v divadle Semafor, rozchodu s ním velmi litovala.
On ji jako jediný dokázal ukáznit a udělal z ní dámu - alespoň na čas. Třetím manželem se stal úspěšný architekt Jiří Dvořáček, naposledy šla „pod čepec“ ve dvaašedesáti letech, ženichovi Karlu Šmídkovi bylo pouhých třiatřicet.
Když ji po letech opustil kvůli mladší ženě řekla nostalgicky: „No a co. Stejně lidi říkali, že vypadá jako můj syn, tak jsem ho oženila.“ Zvláštní příhoda se jí stala při sexu s milencem, který ji přinesl krabičku „Chesterfieldek“. Bylo krátce po válce a šlo o nedosažitelné zboží.
Když byl sex v nejlepším zvítězila nad ním kuřácká vášeň, shodila ho ze sebe a zapálila si s neskrývaným potěšením cigaretu. „Nedivila bych se, kdyby mě nenáviděl, muselo ho dost ponížit, že jsem dala přednost cigaretám místo něj, ale nakonec to vzal sportovně poté, co jsem s ním promilovala noc.“ Vzpomínala na tuto epizodu.
Ljuba byla upřímná, někdy až moc, nebrala si servítky, nikdy se také netajila s plastickým operacemi v době, kdy nebyly vůbec tak běžné jako dnes. To, že měla ráda výrazně mladší muže bylo o ní obecně známo.
Ty přitahovaly i její milostné zkušenosti, jeden z nich se ale vyjádřil v tom smyslu, že byla sexuálně neukojitelná, dokázala mít sex celou noc a utahat i „mladé hřebce.“ Znala také spoustu fint, díky nimž muži podávali mimořádné výkony.
Dokázala prostě dostat do postele každého, na kterého si třeba i v duchu ukázala. A že jich bylo. Byla ohromně vitální, v osmdesáti dělala na jevišti hvězdy a nohu dokázala dát jako mladá baletka až na úroveň hlavy.
Až skoro do smrti jezdila vystupovat na venkovské estrády, třeba s populárním zpěvákem Rudolfem Cortézem. Jeho dcera Dáša tvrdí, že ho odnášela z jeviště v náručí ačkoli vážila o 40 kilo méně! Ve volných chvílích s ním chodila jako doprovod i na ryby, což bylo velmi „neženské.“
Později se dala - ale jen pěvecky - dohromady se šansoniérem Igorem Šebem. Nikdy nelitovala ani temných stránek svého života. Za protektorátu byla kvůli částečně židovskému původu zcela opomíjena, pracovala jako pomocná síla v různých profesích, nejhorší podle ní bylo, když musela ve sklepě uklízet hnijící zeleninu a brambory.
Kamarádila s Lídou Baarovou i Adinou Mandlovou. Jejich mejdany byly pověstné. Při jednom z nich došel alkohol, tak se pro něj Ljuba vypravila do hotelu, na sobě měla jen kožich, jinak nic a ani se moc nenamáhala ho zapnout.
To, že nejspíš mezi nimi bylo něco víc než kamarádství, prozrazuje její věta: „Láska mezi ženami není nic špatného, je to hezká věc.“ Poslední roky života strávila sama, ale ne osamocena. Stále si potrpěla na hezký vzhled, chodila módně oblečená, na ulici se dávala do řeči s lidmi.
Novinář Jan Petránek, který se s ní přátelil dal k lepšímu tuto historku. „Ljuba dělala dobré kafe. Jedno jsem u ní zrovna pil, když přišla elévka z ženského časopisu dělat rozhovor a neomaleně se jí zeptala, kolik měla milenců. Ljuba vzala svůj velmi obsáhlý seznam kontaktů a hodila jí ho do klína se slovy: „Já to nepočítala, můžete to udělat sama.“
Zemřela 21. května 1996 ve věku 83 let. Její herecká kolegyně Luba Skořepová ale tvrdila, že ji bylo ve skutečnosti o pět let víc, jejímu šarmu měl podlehnout i matrikář, který ji změnil v rodném listě datum narození, aby byla pro své mladé milence mladší a atraktivnější.
Zdroj: Kniha F. R. Čech - Češi a jejich samičky a Češky a jejich samci
https://www.csfd.cz/tvurce/1183-ljuba-hermanova/prehled/
https://www.i60.cz/clanek/detail/34195/ljuba-hermanova-kolik-jsem-mela-milencu-spocitejte-si-je
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2009010066
