O kultuře, hudbě a tak

Článek není předmětem tohoto povídání. Ale diskuse pod ním. Pěkná smršť to byla. Řešil se tam Michal David, napadaly často i nepěkné hlášky a diskuze k problematice byla výživná. Už předem předkládám, že nebudu v tomto pogromu dál pokračovat, to abychom si vyjasnili situaci. Mám na toto téma svůj názor a pokud vy, milí čtenáři máte jiný, je to váš boj. Žijeme v demokracii, tak si ji užívejme, pokud to půjde, ještě nějaký čas tedy…

Tedy ten David, Enfant terrible mainstreamové popkultury, co k tomu dodat? V osmdesátkách mne to nebralo ani smykem, byl jsem s muzikou zcela jinde. Pak jsem se dozvěděl, že začínal jako jazzman. Zpozorněl jsem sice, ale dostupných nahrávek nebylo. Říkal jsem si, hrál asi někde v malý partě, pak s tím praštil a šel dělat popík. Tím to pro mne zhaslo.

Autor prvního článku udělal velmi dobrý počin, vyhodil tam na sklo videjko s Janičkou Koubkovou, kde mimo jiné tato zazpívá Člověčí blues, to je její vlastní věc. Obsazení celý formace je následující: Michal David p, Vít Fiala b, Vladimír Žižka ds, Jana Koubková voc. Teda česky: Michal David piáno, Vít Fiala kontrabas, Vladimír Žižka bicí, Jana Koubková zpěv.

Video je na Youtube, přiložte oko zde>>

Jana Koubková, jak ji znám, je osobností, zcela prostoupenou jazzem. A určitě by veřejně nevystoupila s někým, co jazz (a muziku vůbec) necítí. Na snímku hraje Michal David velmi dobře, chybu nalézti nelze. Nelze také tvrdit, že zběhl od jazzu. To je naprostá pitomost. Od jazzu se neutíká. Pokud jej máte v sobě, je to na celý život, ať chcete, nebo ne. Pouze se jím, pokud chcete dělat muziku profesionálně, v Čechách velmi těžko uživíte. Ostatně i v Americe, kolébce jazzu, je to podobně. Jen o něco málo šancí je tu navíc. Pokud tedy umíte. Sakra hodně umíte.

Vsuvka: S tímto problémem se potýkal (a nejen on) slavný americký jazzman Harry James. Roku 1939 opustil kapelu Bennyho Goodmana. Jeho sen byl vlastní orchestr. A začaly problémy. V tu dobu mu končila smlouva s Columbia Records, kapela se dostává do finančních problémů, bylo těžké hudebníky uživit a v lednu 1940 od něj odešel Frank Sinatra. Netrvalo dlouho a Harry James učinil zásadní rozhodnutí; přijal „sladší“ styl, kapele přidal smyčce a kapela hrála melodie, které byly ve více popovém duchu, ale stále věrné jazzovým kořenům. Z komerčního hlediska se toto rozhodnutí vyplatilo, protože přišla série hitů, které jemu a jeho kapele zajistily komerční úspěch. Nahrávka You Made Me Love You lámala tehdejší hitparády a to jazzoví kritici Harrymu Jamesovi nikdy neodpustili. Ten snímek znám a zase takový škvár to není. V padesátých letech se Harry James stejné k jazzu vrátil.

To řekl muzikant a ne ledajaký, Paul Simon. To je velmi chytrý člověk. Tuhle hlášku lze aplikovat na všechno. Tedy i na tu muziku. Dovolil bych si tvrdit, že hudbu jako takovou, lze dělit na pouhé dvě skupiny. Dobrou a špatnou. K této bohulibé činnosti je však třeba něco málo dovedností: Být multiinstrumentalistou, nějaký sluch a paměť také není k zahození. Bezproblémové hraní „z listu“ vám také dost vylepší skóre. Navíc je k tomu nutná i hlava, kterou je třeba používat nejen k tomu, aby nám nepršelo do krku. A to stále není nejmenší záruka jakékoliv odbornosti. I při čtení odborných článků (kritika, hudební obzvláště) , narazíte často na věci , nad kterými se zasmějete, či popláčete. Dle vašeho založení, dokonce utrousíte na adresu kritika občas i něco hodně sprostého.

O desky jsem se začal zajímat v roce 1968. A stalo se to, co se stát muselo. Stal jsem se diskžokejem. Nejdříve bigbítový dýchánky doma a pak první „angažmá“ - taneční restaurace, spíše bar s  nevelkým parketem. Byly to krásný časy. Desky se stále daly nějak sehnat, ale s aparátem, tedy technikou, nastaly potíže. Koupit? To znamenalo mnoho měsíčních platů, v případě aparátu kvalitního, tak ve valutách. Takže se bastlilo. K elektrice jsem měl blízko, jako dítě školou povinné, jsem si stavěl krystalky. Od těch s galenitovými detektory, až po ty napájené z baterií, kde už byly tehdy dostupné (a drahé) tranzistory. S láskou vzpomínám na svůj první zesilovač. Byl to zároveň i mix, měl celkem s mikrofonem tři vstupy. Tyto byly osazené americkými válečnými elektronkami 6U7 z výprodeje, za pár korun. Na konci pak pracovaly v páru dvě historické EL 12, jež pocházely z vyřazené školní rozhlasové ústředny. Na anodách měly hezkých 450 voltů, pokud si člověk nevdával pozor, tak to sakra bolelo. Dokázal jsem z toho bizarního stroje vyždímat neuvěřitelných 25 Wattů a byl jsem mistr světa.

V dubnu 1970, doslova přes noc zmizely z rádia songy, které jsme měli rádi, o knihách nemluvě. I do kina se jaksi zajít najednou nevyplatilo, ty hezké filmy šedesátých let byly nenávratně pryč. Následné povolán na úřad za účelem podání vysvětlení, proč hraji z desek veřejně, notabene za honorář a tím se obohacuji, nemaje příslušná povolení a kvalifikační zkoušky. Na gramofon tedy. Také „úpadková západní hudba“ přišla na pořad schůzky. Následně důrazně upozorněn na rozvracení mládeže a prznění socialistické kultury. Zvyšovaly se hlasy a emoce kypěly. Prohlásil jsem něco v tom smyslu, že papíry na gramofon a papíry na hlavu… Myšlenku jsem však již nestačil dokončit. Byly mi ukázány dveře. „Ven! S takovými jako vy, uděláme…“ To už ten činitel řval. Co se mnou udělají, už jsem se už nedozvěděl. Nevěřili byste, že pokud zavřete dveře na úřadě poněkud svižněji, že to vydá takovou ránu. Kdyby tenkráte v roce 1970 existovaly počítačové hry, na monitoru by zazářil nápis Mission Failed - Jenda, jako diskžokej skončil. Už jsem byl jenom sběratel a diskofil.

Bouře utichla, stejně tak, jako aparátníkovy výhrůžky. Na Sibiř mne neposlali, ani pokutu jsem nedostal. Ba co víc! Odpadlo mi absolvování trapných přehrávek, které byly samy o sobě potupou, otrocké hraní po víkendech a dohadování někým, kdo mi poleze krkem a nařizovat co hrát a nehrát. Bolševik mi vlastně prokázal velikou službu: Nebylo již nutno kupovat plytkou hudbu k tanci, starat se o aparaturu. Shánět zřizovatele (vy, co jste hrávali za bolševika, jistě víte). Začal jsem objevovat jazz. Desky jsem ale kupoval a sháněl dál. Postavil domácí studio, ku přehrávání a přepisu starých šelakových desek, které byly k mání v různých bazarech a to za neuvěřitelně směšnou cenu. Po létech zjišťuji, že co deska, to poklad. I tu výše zmíněnou You Made Me Love You od Harryho Jamese u mne najdete. I v oficiálním prodeji byly k sehnání i zajímavé věci. Tedy v žánrech jazzu a jazzrocku. S bigbítem to bylo o řád horší, ale taky člověk, pokud měl snahu, urval něco na burzách. To už levné nebylo, spíše naopak. Kamarádi co odešli po roce 1968 za dráty, taky něco občas poslali.

Nějak jsme to překlepali. Nebylo to sice bez kazů, i domovní prohlídka byla. Přijdu domů z práce a u nás se to zelenalo. Uniformami, jak jinak. Jak mi bylo sděleno, šlo o fotografie ze srpna 68, snad jsem to někomu půjčil, nebo mne někdo udal, kdo ví. Nenašli nic. Nejsem blb, abych to nechal válet doma v šuplíku. Ale utichlo to velice rychle. Ano, fotografoval jsem tenkrát ty události. Jak jsem se až v devadesátkách dozvěděl, na zmíněných fotografiích mimo tanků, bylo i „tiskové středisko“ na náměstí, kde byl jistý pán mnou zachycen, jak vlastenecky zručně otáčel klikou cyklostylu. A tento byl nyní, po patřičném „poučení z krizového vývoje“ vykonavatelem moci na OV KSČ. Pán, nyní opět soudruh, měl totiž blízkého příbuzného někde až na kraji, veliký zvíře to bylo. Tak se v tom raději moc nevrtalo, ke štěstí mému i toho soudruha. Pak mne taky chytili na hranicích. Ale to sem nepatří, navíc to byla ukázka mé neskutečné blbosti. Ale o tom až někdy jindy.

Bolševik zmizel v propadlišti dějin a jsou tady „devadesátky“. To už jsem měl dobrou práci ve firmě jako IT, firma později vplynula do korporátu. I když to obnášelo velmi dobrý plat, nějak mi to nedalo. Co zase po létech opět hrát? Baru s malým parketem už nebylo, někdo to koupil a udělal tam sámošku. Pak se objevila příležitost, která se neodmítá. Člověk, který roce 1969/70 navštěvoval moje hudební seance v tom malém baru, získal zpět v restituci hotel, ukradený jeho rodičům v roce 1948. Tak jsem začal znovu.

Nemá cenu popisovat budování aparatury a další technické věci. Ale především přístup k hudbě. Taneční produkce mají svá pravidla a publikum své jasné požadavky. Pak je tu dost důležitý fakt: Majitel podniku si vás najal především proto, abyste přitáhl a bavil lidi. Nikoli za účelem pořádáni přednášek o hudební estetice. Pokud chci dělat umění, budu volit rockové kluby. Tam se ale moc neplatí, honoráře jsou, více méně, symbolické. Ale zde musím mít odpovídající hudbu, která mne sice těší, ta ovšem není zadarmo. Dělal jsem to tak, jako ten Harry James. Na kvalitní muziku do klubů jsem si vydělával na pouťových tancovačkách. Tak i toho Michala Davida bylo nutno kupovat. Ostatně jsou lidi, kteří ho mají rádi a on zásadně prošel jejich mládím. Máte právo jim do toho mluvit? Dirigovat jejich životy? To už zde jednou bylo, a bylo to hodně fuj. A zde jsme u jádra věci.

Taneční zábava, produkce, či cokoliv v tomto smyslu, je ryze demokratický proces. Žádná doktrína ze neplatí. Nožná jediné pravidlo: Koho naložíte, toho vezete. Vaše osobní pocity z hudby jsou irelevantní. Pakli jsou s publikem v souladu, jen dobře. Pokud nikoliv, smiřte se s tím. Oni se baví, zaplatili si za to. Vy jste tu v práci, za kterou dostanete honorář. Tak pracujte. Je plný parket? Dobře, to je fajn. Není? Děláte zřejmě někde chybu. Zařiďte, aby byl.

Vzpomínám si, že jsem jednou hrál na jakémsi soukromém večírku. klasika, publikum ve věku 40+. tady výběr hudby nebývá jednoduchý. Zde, na privátním hraní jsem si pomáhal tím, že si vyberu z archivu pár netypických věcí a nahraji to. Staré vinily jsou vzácné a o šelakových deskách už nemluvě vůbec. Na tom večírku přišel pán a poprosil mne: „Mám tu rodiče, mohl byste jim zahrát nějaké tango? Byli by rádi“, řekl. Starý pár tančil a ostatní jim udělali kolečko. Salonkem zněly osmdesát let staré desky, s jemnou patinou šumu a občasným zapraskáním. R.A. Dvorský pak ještě Oldřich Kovář v duetu se zpěvačkou - Bílý šátek z operety Ostrov milování. Hudba dohrála. Oba přišli a děkovali. Paní doslova zářila a řekla: "Jak jste to věděl? Tohle nám hráli na na svatbě"…

Nebo jinak: Poměrně slušný podnik, 3.00 ráno, zavírá se, vrchní kasíruje. Zde je to jinak, desky musí být originální. Napadlo mne pustit si jen tak potichu Dianu Krall, kterou jsem těsně před odjezdem na hraní koupil. I Remember se to jmenovalo, taková decentní latina. Pojednou se na parketu, už prázdném, objevila holka. Obyčejná, hezká holka v letních šatečkách. Unášena rytmem, byla ztělesněná hudba sama. Další kus byl Stan Getz. Saxofonista a fenomenální jazzman. Dávám O´Grande amor. Taky latina. Dívenka tančila jen tak, sama pro sebe. Že chtěla a líbilo se jí to. Nic víc. Chvíle chvil, jak kdysi napsal pan Kainar. Moment, kdy si uvědomíte, že to, co děláte, není zbytečné.

A zde se znova dostáváme k Michalu Davidovi. V diskusi k článku je též zmínka: „Jo, v Lochotíně, tam to punkeři Davidovi nandali…“ Abychom si osvětlili toto „nandání“, pokusím se to popsat. Jednalo se o Mírový festival k památce Olofa Palmeho, pořádaný v Lochotínském areálu v září 1987. Myšlenka sice hezká, ale také fatální selhání organizátorů akce. Byla pozvána, jako jedna z hlavních hvězd, západoněmecká punková kapela Die Toten Hosen. Je to dobrá kapela a také velmi veselí hoši. Punkeři se vším všudy. Tak je nejen v Německu, ale i u nás, je jejich fanoušci znali.

Po Toten Hosen, podle nepochopitelně změněného line-upu (původně mělo být Davidovo vystoupení před Toten Hosen) vystoupil Michal David, známý zase domácímu publiku jako popový zpěvák. Tedy ještě jednou: Hodně ostrá punková parta, ještě k tomu ze západu a ikona českých punkerů, nedostupná zde na deskách a oficiálních médiích té doby. A hned potom - popový umělec, kterého státní rozhlas běžně hraje a jeho desky koupíte snadno. Nemluvím tu o kvalitě, ta v obou zcela neslučitelně odlišných žánrech, určitě je. Mluvím o organizaci festivalu. Toto není přešlap, to je organizátorská sebevražda.

Pořadatelům snad vůbec nedošlo, o čem punk je. Toten Hosen, jsou mimo jiné autory klipu Eisgekühlter Bommerlunder. V klipu se odehrává fest ulítlá punková svatba. Děje se tak v kostele jakési bavorské vísky. Nic proti ničemu, snad ani punk ne, ale taková bavorská řachačka. Byla by to veselá taškařice, kdyby… Následuje strašlivý skandál, zákaz klipu ve všech veřejnoprávních televizích tehdejší BRD. Aby to nebylo jen to: Německá katolická obec prosazuje znovuvysvěcení kostela. A přitom stačilo tak málo: Kdyby zde ustanovený duchovní, nebo radní obce, si nechal předložit, vysvětlit scénář a pak řekl: Chlapci, je velmi hezké, že v naší vesnici chcete dělat film do televize, ale nic osobního, postavte si to a natočte v ateliéru. Toto u nás v kostele? Tak tohle doopravdy ne!

To jen na vysvětlení pro čtenáře, kterým je punk nic neříká. A pak malér číslo dvě: Michal David musel vidět, notabene už i jako muzikant, co ti kluci s publikem dokázali udělat, jaká je v tom vystoupení obrovská energie. Navíc zesílená hladem po muzice, která byla v té době u nás de facto na indexu. Mohl říci pořadatelům, zda by bylo možno nějak znovu upravit pořadí vystupujících, nebo to „odpískat“ rovnou. Nestalo se tak a přesto do toho šel. Chyba. Stalo se to, co se na koncertech stává. Publikum bučelo, na pódium létaly pivní kelímky, drobné kamení, dokonce i atrapa ručního granátu. A pak jej vypískali. Punkeři už jsou takoví, kompromisy nedělají.

Tím to ovšem zdaleka neskončilo. Další kultovní německá kapela, Einstürzende Neubauten, která už vůbec nevystoupila, se servala s policisty v šatně. V areálu samotném to také nebyl žádný piknik. Zásahovka se psy, šarvátky a mlácení lidí. Následuje eskorta německých muzikantů na hranice. Mírový festival jako vyšitý. Ostuda mezinárodního formátu.

Michal David na rockových festivalech ale vystupoval. Např. po pádu bolševika to myslím bylo na Rock for People (mohu se v názvu mýlit), ale k žádným konfrontacím nedošlo. Rockeři poslechli, i zatleskali. Také spolupracoval s Lou Fanánkem (Tři Sestry) asi na osmi muzikálech a zbořil se svět? Tak co tu pořád řešíme…

Někdy snad možná ano, ale občas to nebylo dvakráte košer. Podíváme se na tři desky z let 69/70. Jedná se o Haničku Zagorovou. Měla v té době pěkné věci, něco na pomezí popíku a šansonu. Přít se s vámi nebudu, kdyby to nebylo dobrý, nekupoval bych to. Hudbu tady ale rozebírat nebudeme, jde o texty na obalech. Tak tedy do toho:

Ještě doplním, jedná se o tzv. univerzální obal. To se dřív tak hodně dělalo, přední strana byla vždy stejná, o tu se zajímat nebudeme. Na zadní rubovou stranu se pak dotiskoval titul, skladatel a autor textu písně, logo Supraphonu, katalogové číslo desky a nějaké povídání o umělci. A právě tomu textu (spíše části označené červeným rámečkem) se budeme dnes věnovat.

Čtěte pozorně. Budeme, jako v televizní soutěži, hádat rozdíly.

Tak to je již druhý singl, koupený v předjaří roku 1970. Nějak se nám to, v rámci postupující normalizace, trochu změnilo. Tiskař trochu text poopravil, tedy musel. Obalů bylo, což byl v plánovaném hospodářství běžný postup, vytisknuto do zásoby více, a bylo je asi škoda vyhodit.

Detailní pohled. Protože přetisk se nesázel, ale dělal odfrézovanou destičkou z liteřiny, vloženou do rámu stroje, kam se jinak upínají odlité řádky z linotypu, tak aby to zase moc neřvalo, tiskař odpiloval nálitek a vytvořil tím tečku na konci přervané věty. Sice to na 100% netrefil, tečka je dost dole, ale co naděláme. Hlavně aby jazyk český netrpěl. Text už to nějak přežije, že ano. Pitoreskní je to, že se šetřilo barvou a tak je stále dobře vidět, co mělo být již neviděno.

Podzim roku 1970: Snad aby se diskofilové nepohoršovali nad ošklivě opravovaným doprovodným textem, jak po stránce vizuální, tak obsahové, nové obaly již přesadili. Tak a máte to. Byl vůbec nějaký „Šťastný rok této země“? A co nezkrotné mládí a jeho „Drzosti a provokace“? Dejme tomu, že mládí může být nyní pouze nezkrotné. To není nic proti ničemu. To se může, v rámci zákona pochopitelně. Mládí je vždy nějaké. Dílo hodné Orwellova Ministerstva pravdy…

A tady je máte všechny tři. Tedy ty obaly desek, jak prošly tou hektickou dobou.

A ze tří desek mladé zpěvačky je pojednou rarita. Filatelisté mne jistě pochopí. S přetiskem, bez přetisku, chybné „zoubkování“. Něco na známce chybí, nebo přebývá. Pokud je to ještě navíc v aršíku, upadají do vytržení a jejich kolegové jim tiše závidí.

Tak, jako jako neobvyklá známka, ty tři desky (jako celek) cenné sice nyní jsou, i vystavit by se to dalo. Ale k vytržení to moc není. Spíše k pláči. Inu, zdánlivě se moc nestalo, řeknou mnozí. Ale stalo. Je to počátek salámové metody, pomalého ořezávání veškeré svobody. Nebo také pomalé vaření žáby, jak se lidově říká. Za rok na to už se obaly neupravovaly. Dříve vydané desky už šly rovnou komplet do stoupy. A pak i na zavírání muzikantů a zpěváčků došlo. A další si na dvacet let ani nevrzli.

Davidem jsme začali, Davidem bychom mohli skončit. Jsou dvě možnosti. Může se vám líbit, nebo nelíbit. To je asi tak všechno. Pokud hrajete lépe než on, tak třeba kritizujte, či chvalte. Dle potřeby, dle vašeho naturelu. A pokud se mojí maličkosti týká, vytkl bych jen tu „novou totalitu“. Myslím si, že to jen špatně formuloval. Ustřelil trochu. Chtěl říci původně něco o lidech a vypadla z něj takováto nepěkná věc. Stane se. Myslel třeba to, je dnes málo osobností. Tak nějak „průrazných“ typů. To jo, to by šlo.

J.J.