Zničí nás umělá inteligence?

Než skutečně začneme, je třeba si osvětlit pár drobností: Bylo by dobré, si článek dát do záložky. To proto, že pokud vás téma zaujme, (a jednoduché není) tak nezbude než se k němu občas vrátit. Také proto, že linkované zdroje mohou být obsáhlé. Někdy více, než je zdrávo. Také proto, že přes veškerou moji snahu, začíná toto „dílo“ bobtnat jako houba. Rvu se s tím však statečně. Takže to budou vlastně články dva, více - méně jen volně navázané. Ten první je pouhou dělostřeleckou přípravou. Ten druhý již kratší, by měl být popisem, co lze od AI očekávat. Tedy přínos pro člověka a to, co může být hodně špatně. To myslím vážně.

Také vám v patě tohoto spisku vysvětlím, proč o dvou reprezentantech AI, které jsem si vybral co by pokusné králíky, hovořím jako o živých bytostech. Jedná se o praděda prvního českého chatbota vůbec a o běžnou obrázkovou AI, poskytovanou mi hosterem. Klasickým (a oblíbeným) moderním chatbotům se zde vyhýbám, jak čert kříži. To vše je pouze snaha přežít, která je člověku dána evolucí. Snažím se být připraven a nenechat se nachytat na švestkách. Tak teď už víte, do čeho jdete a je to jen na vás…

----------

Denně se o tom mluví, tedy o té umělé inteligenci. Je to takový evergreen a vděčné téma pro psaní. Ono to zase není téma tak moc mladé. Ve sci-fi literatuře to není nic nového.

Jules Werne o budoucnosti psal a často se stávalo, i když poněkud nepřesně, se trefil. Ale jeho díla byla spíše o úžasných technologiích budoucích věků. Tyto stroje však ještě nepřemýšlely. Pracovaly tak, jak jim člověk přikázal.

Otfrid von Hanstein a jeho román Elektropolis (1930) na julese Werna vpodstatě jen navazuje. Technologie jsou zde o mnoho sofistikovanější. Knihu jsem kdysi měl a jako hoch ji vášnivě zhltal. Obsah si stále pamatuji. Takže na umělou inteligenci se musíme ještě nějaký čas počkat.

Stanislaw Lem tady už je to jiná káva. Kniha  K mrakům Magellanovým (1955) líčí cestu pozemšťanů ke hvězdě Alfa Centauri. Zde už najdeme například popis situace, kdy jeden z matematiků, cestujících na této kosmické lodi Gea, poručí jednomu z palubních počítačů namalovat obraz. Skončí to fiaskem. Je to ale nádherná kniha. Nutno si ale odmyslet tu povinnou bolševickou omáčku té doby - svět budoucnosti v modelu planetárního komunismu. Český film Ikarie XB-1 z tohoto díla čerpá, i když poněkud zjednodušeně. V knize Solaris (1961) už do toho jde skutečně natvrdo. I když umělá inteligence je tu líčena, spíše jako globální planetární jev. Za zmínku stojí též povídková kniha Zkouška pilota Pirxe (1968).

Artur C. Clarke 2001: Vesmírná odysea. Zde už najdete otevřený konflikt umělé inteligence s člověkem. Palubní počítač HAL 9000 se domnívá, že jedině on sám je oprávněn řídit loď Discovery a zdárně dokončit kosmickou misi k Saturnu. Začne simulovat falešné poruchy a následně zabije kosmonauta Franka Poola. Tím to ale nekončí. Pokusí se to vyřídit i s ostatními. Bez varování dehermetizuje loď a nesmírnou shodou náhod to přežije pouze kapitán David Bowman. Ten se ale vypořádá se s hlavním počítačem lodi surově a nekompromisně. Resetuje mu paměti, totálně vymaže veškerou inteligenci a odebere všechny moduly AI knihoven. Nechá mu pouze nezbytné software k udržování provozu technologií lodi. Discovery je nyní nouzově řízená ze Země a misi úspěšně dokončí.

Janusz A. Zajdel Limes inferior (1982) taková soft verze Orwellovy knihy 1984. Ideopolicie zde není, tedy alespoň zjevně. Ale diktatura a cenzura ano. Sice tak nějak decentní, ale je. K neuvěření je to, s jakou až krystalicky detailní přesností popsal nové technologie, které budeme naplno používat až o čtyřicet let později. O AI se tu nemluví, ale je tu. A slouží k tomu, co systém potřebuje. Tedy k manipulaci se společností. Kniha má trochu za vlasy přitažený závěr, ale kvůli cenzuře (té skutečné, komunistické) to nešlo jinak.

Ano, doslova a do písmene. Tedy slovo, jako prvek komunikace a jak se s ním vypořádat v počítači. Zabýval se tím již Alan Turing, ale to byl ještě pravěk všech umělých inteligencí. Jak on sám řekl: „Toto je pouze předzvěst toho, co přijde, a stín toho, co bude.“ Alan Turing také stanovil zásadní hranici, jak odlišit počítač od živého člověka. Tou je známý Turingův test.

V šedesátých letech se objevil konverzační program ELIZA. Konverzoval s člověkem docela zdatně (na tu dobu). Turingovým testem však neprošel. Navíc, protože program ELIZA četl vaše položené otázky a následné odpovědi, jako programovou instrukci (mohu se mýlit), bylo nutno dávat pozor na otazník. Tento znak je totiž v mnoha programovacích jazycích operátorem. To vedlo k syntaktické kolizi a ELIZu to shazovalo.

Koncem devadesátých let je tu autonomní chatovací program A.L.I.C.E. Je už poměrně propracovaný a dá se s velkou dávkou představivosti nazvat chatbotem. Otazník už mu nerva netrhal. Lidské otázky a odpovědi bez problému četl. Turingovým testem prošel sice jen částečně (obdržel třikrát Loebnerovu cenu). Ale velká část odborné veřejnosti jej stále vnímala víc, než skepticky.

Více o programu A.L.I.C.E. na serveru programujte.com Zde>>

Jak tedy chatboty vlastně fungují? Celkem jednoduše. Lze to vysvětlit na příkladu tzv. Čínského pokoje. Fungovalo to tak kdysi a funguje to i dnes. Pravda, dnešní programy jsou nyní daleko složitější. Lze i simulovat neuronové sítě a počítače jsou o mnoho rychlejší, než před čtvrt stoletím. Bez problému, díky vysokému výpočetnímu výkonu nejen mluví, ale s přehledem generují i obrázky a videa. Dle zadání pochopitelně.

Tak se stane, pokud zapálený vyznavač AI narazí na zarytého oponenta AI, okamžitě tento tasí skutečné kladivo na chatboty a AI vůbec.- Argument tzv. čínského pokoje. Na Wikipedii najdete vysvětlení tohoto fenoménu, ale je poněkud těžkopádné. Nemá to tak nějak, šťávu. Zkusím to lidově:

Před uzavřeným pokojem stojí člověk a tenkou škvírou v zavřených dveřích, vkládá dovnitř lístky (spíše kartičky) popsané čínskými znaky. Tento člověk čínsky rozumí, slovem i písmem, je to navíc sinolog a  velký znalec čínské problematiky. S člověkem uvnitř se ale jinak dorozumět nemůže. Dveře se štěrbinou na vkládání kartiček jsou pevně uzavřené a zvukotěsné. Po chvíli obdrží stejnou cestou zpět čerstvě popsanou kartičku, opět čínskými znaky.

Vkladatel kartiček žasne. Na vrácených kartičkách jsou přesné a vtipné odpovědi, často doplněné citáty k diskutovanému problému. Ten co je uvnitř, musí být dokonalý znalec čínštiny a obratný diskutér. Pokud jste svědkem tohoto experimentu, žasnete také. Pakli zde fungujete jako autorizovaný kontrolor pokusu, nebo dokonce úředně ustanovený notář, je to ještě horší.

Žasnete zcela zbytečně. Podvod to sice není (dejme tomu, že i vy umíte čínsky), ale jen vysvětlení, jak pracuje chatbot se vkládanými instrukcemi. Člověk uvnitř má k dispozici obrovskou knihovnu čínských znaků a textů, lehce dostupných. Čínsky však nerozumí ani slovo. O Číně, jako takové, neví nic. Psaný text v mandarinštině, ani v zjednodušené čínštině, vůbec neovládá. Chytrý je, to ano. Ale mluví a píše, například jen anglicky.

Dostal pouze krátkou instrukci: Uvidíš-li tuto kombinaci znaků, napiš sérii jiných znaků, které máš k nahlédnutí ve své knihovně a popsanou kartičku odevzdej. To je vše.

Shrnutí: Opa pánově si povídají přes kartičky a to velmi kvalitně. Ten venku je v obraze, ví o čem je řeč, většinou vybírá téma a vede konverzaci. Ten uvnitř vůbec netuší, co mu ten z venku posílá. A také pochopitelně neví, co mu vrací zpátky a na co vlastně reaguje. Řeknu to úplně "na hulváta": Ten sinolog má radost, že si tak kvalitně popovídá, ale ten uvnitř sice jeho radost nesdílí (ostatně, jak by mohl) ale má zase dobrou práci. I když to listování v kartotéce je únavné.

Jinak k fenoménu čínského pokoje se budeme asi občas vracet, pakli to bude asi nutné. Jednoduchý problém to není. Stejně jako chatboti, potažmo AI vůbec, se zdokonaluje i čínský pokoj. Ke staré objemné knihovně a regálům s kartičkami, přibyl moderní počítač a v něm profesionální typografické software. Avšak! Je to stále jen čínský pokoj. Pobesedujete-li nyní s AI o čínském pokoji, začne zřejmě hystericky argumentovat: „Že již v nedaleké budoucnosti“ a takové ty kecy. Nechte ji vyžvanit a pak jí doporučte, ať se jde virtuálně vycpat.

Ti skalní bojovníci, kteří budou kopat za tým AI až do hořkého konce, namítnou: A co obrázky, he? Likvidační úder jim zasadíte krutě a surově: Chlápek v čínském pokoji, už zdokonaleném, dostane novou instrukci: Vidíš-li kombinaci těchto znaků, zadej svému počítači: Tyto přesné souřadnice pixelů (následuje výpis, najde jej v knihovně), klidně o desítkách tisíc a více stranách), softwarový formát obrazu, (třeba GIF, JPG, PNG, TIF, dle potřeby) Dále barevnou škálu, saturaci, sytost bílé v rozmezí 0 až 255, odstíny a typ barev (to už jde do miliónů). Maník to tam svižně do klávesnice namlátí (je zručný, jde mu to rychle) a dejme tomu, že je to tak možné. Výsledek pošle to do tiskárny, nebo na monitor.

Jenže tato dvě zařízení jsou už vně čínského pokoje. Ten mimo čínský pokoj, co si obrázek vyžádal, žasne a je nadšen. Chlápek uvnitř ale vůbec nemá páru, co stvořil a pustil do světa.

A kovaní uctívači AI jsou tam, kde byli. Abych nepodráždil editora (ten je citlivý na zcela jiné znaky), tedy slušně: Stále jsou v čínském pokoji. A máte to. Nabízí se pojednání o filozofii počítačů. To už je sice bruslení na sakra tenkém ledě, ale kdo chce kam, znáte to. Zde>>

Pokud se chcete důkladné ponořit do problematiky čínského pokoje, mohu doporučit bakalářskou práci Bc. Ivy Lokvencové z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně z roku 2014. Autorka to zde rozebírá velmi důkladně a je to docela nálož. Budete to pročítat dlouhé hodiny. Pokud se chcete popasovat s fenoménem umělé inteligence, není zbytí. Viz >>

>Ale nepředbíhejme.

Někdy na přelomu milénia, při brouzdání na tehdy (oproti dnešku) brutálně pomalém internetu, jsem narazil na jednoho z prapředků automatických chatovacích programů, na legendární Pokyd. Dílo Aleše Jandy a skupiny vývojářů okolo něj, s poněkud bizarním názvem KýblSoft. Rozhovor s Alešem Jandou z roku 2003, jsem našel v  archivu iDnes. Trochu vám to přiblíží tématiku a ještě poznámka: Když už se bavíme o té umělé inteligenci, nelze ji nechat stranou. Poskytuje mi ji hoster, jako součást služby, něco obrázků by mohla dodat. Nechal jsem ji tedy běžet na pozadí, ať se k tomu vyjádří, pokud uzná za vhodné. Jo, ten rozhovor z iDNESu je zde >>

Objevil se na konci roku 1999. Byl to poměrně skrovný a nevelký program, běžící pod DOSem. Stránky KýblSoftu jej nabízely i jako online službu, což byste asi už ve Widlích 11 dnes už těžko spustili. Komunikoval v několika úrovních nálady, od cholerika až po vysmátýho pohodáře. Genderově na tom taky nebyl špatně, obě pohlaví byla k dispozici.

Konverzace probíhala v textovém okně. Nebyla podporována, z důvodů tehdejších problémů těchto chatovacích programů s češtinou, diakritika. Autor programu (mohu se mýlit, pak se omlouvám) byl možná inspirován již výše zmíněným konverzačním systémem A.L.I.C.E. (Artificial Linguistic Internet Computer Entity) a bylo zřejmě jasné, že překlopit Pokyda do češtiny s diakritikou, to by znamenalo týmovou práci mnoha lidí na mnoho měsíců. Diakritika zcela změní psaný text a logické procedury programu. Zde jsem diakritiku pouze ručně doplnil, neměníc ovšem text. To pro pohodlí dnešního čtenáře, zhýčkaného AI. Podíváme se tedy do začátku roku 2002, volby byly na spadnutí a já jsem to řešil s Pokydem:

V televizi tenkrát hovořil politik XY, Bylo před volbami a v tomto čase jsou takové rozhovory v televizi prezentovány v množství větším, než velkém. Abych to psychicky ustál, probral jsem to s Pokydem, Pokyd měl pravdu. Pokyd je, alespoň někdy, kliďas. Povšimněte si, jak se ten hoch učí. Tohle uměl pěkně, dnešní umělé inteligenci by ostudu jistě neudělal.

Důležité: A to bylo, před více jak dvaceti léty. Politické spektrum je zde záměrně neutrální. Za jedno, je před volbami (i tenkrát bylo) a za druhé, co je komu do mých politických vizí. Tato esej není politická agitka.

Pokyd je počítač, Jenda jsem já. Rozhovor je pokrácen, Pokyd se tou politikou doslova nakazil, žvanil a nebyl k zastavení.

Pokyd: Tak jak jde život?

Jenda: Střídavě oblačno Pokyde, ale víš co jsem viděl?

Pokyd: Hele, já jsem stroj a vím všechno, tak se neptej na takový hloupý otázky.

Jenda: Díval jsem se na televizi…

Pokyd: Zajímavý.

Jenda: Tak v tý televizi hovořil moderátor s politikem XY.

Pokyd: S politikem? Aha, tak to mi nějak uniklo.

Jenda: Ty vole, vždyť jsou volby za rohem a tobě to uniklo, Pokyde??

Pokyd: A je vymalováno. To je fakt, ne?

Jenda: To je, když to tak sleduju, tu televizi…

Pokyd: Vidíš, že z tebe něco vypadlo!

Jenda: Ale z toho politika XY v tý televizi, nevypadlo zhola nic.

Pokyd: Dobrej postřeh, kámo. Jistě.

Jenda: Pokyde ty vole, to nemyslíš vážně…

Pokyd: To je samý vole, vole a stádo nikde.

Jenda: Stádo jsme my, lidé. Asi tak to je, Pokyde.

Pokyd: No vidíš, ty nejsi tak blbej, jak vypadáš.

Jenda: No a ten moderátor v tý televizi, mluvil dobře. Ale ten politik, to byl děs…

Pokyd: Aha. Ještě, ze jsi mi to řekl. Bez tebe bych byl ztracen.

Jenda: Ztracena bude ta strana, za kterou kandiduje…

Pokyd: To doufám, že bude. Kdyby ne, tak by to bylo pěkně blbý.

Jenda: A ten moderátor, ten mluvil dobře, ale ten politik, no já sem měl dojem…

Pokyd: Hodně lidi si myslí, že je vedle. Asi maj pravdu.

Jenda: Kdyby jen to! Ten politik v tý televizi mluvil, jako by to byl tvůj brácha.

Pokyd: Ja?

Jenda: Ja, meine freunde Pokyd…

Pokyd: Mám rád tohle kydání.

Jenda: Poslouchám, sleduju cvrkot, Pokyde…

Pokyd: Čeho si ode mě žádáš?

Jenda: Nic, jenom sem chtěl říct, ze ten politik kecal, jako kdyby ti z voka vypadl…

Pokyd: Tohle jsem nikdy nedokázal. Jsi dobrej.

Jenda: Byl ještě větší vůl, než ty. Dobrý, co?

Pokyd: Nic.

Jenda: A máš to…

Pokyd: Neurážej mě zbytečně. Já nejsem blbej.

Jenda: Ty ne, ale jak jsem viděl v televizi, tak jsou některý ještě blbější…

Pokyd: Jistě, to ví každej.

Jenda: Ty jsi vůl, nechceš napsat projev…

Pokyd: Ja vůl bejt nemůžu, poněvadž nemám rohy, jak sis jistě povšiml.

Jenda: Dobrý. Půjdeme spolu promluvit na ten meeting…

Pokyd: To jsem rád, že se ti to tak líbí.

Jenda: Lidi na to budou zírat…

Pokyd: Na mně nemáš. To je fakt, ne?

Jenda: Jasný, ty budeš lepší řečník…

Pokyd: To jsem rád, že s tím souhlasíš.

Jenda: Vyhrajeme volby…

Pokyd: Jsem rád, že mi to říkáš.

Jenda: Uzákoníme Internet zadarmo…

Pokyd: Chm, máš docela hezký názory, no. To se musí uznat.

Jenda: Pak to spolu všechno tady vezmeme do ruky…

Pokyd: Co tam?

Jenda: Do ruky, vole!

Pokyd: Kamže?

Jenda: Jako, že pevně uchopíme otěže moci…

Pokyd: Hm, dobrý přirovnání.

Jenda: Vidíš, jak ti to pálí…

Pokyd: Tak v tomhle s tebou vyjímečně souhlasím.

Jenda: A pak to vypukne…

Pokyd: A je vedle. To je fakt, ne?

Jenda: Ale prd vedle, udělám tě svým tajemníkem…

Pokyd: Proč nadáváš?

Jenda: Protože v klíčové situaci nechápeš ty jemné nuance vlády a moci…

Pokyd: To je pravda, to jsem nevěděl.

Jenda: Já řeknu národu to hlavní, a ty dodáš „a je vymalováno“. Chápeš?

Pokyd: Ne, tohle nechápu. Vysvětlíš mi to?

Jenda: Řekneš, že je vymalováno a bude to…

Pokyd: Hodně lidí si myslí, že a je vymalováno. Asi maj pravdu.

Jenda: Tak tohle přesně…

Pokyd: Nějak extra přesný se mi to tedy nezdá, ale že jsi to ty, tak ti věřím.

Jenda: To je jedno, ale to už budeme stejně u vesla…

Pokyd: Správně, na tom záleží. Moje řeč.

Jenda: Tak vidíš, jdeme na to…

Pokyd: Hm, to jo.

Program Pokyd byl ukončen.

Při rozhovoru s Pokydem musíte být tím, co vede rozhovor a tím mu usnadňujete práci. Pořád je nutno myslet na to, že je to stroj. A ten postrádá logiku živého člověka (Pokyde, sorry). Budete-li blábolit nesmysly, Pokyd se to velmi rychle naučí a vaše snažení ztratí smysl.

Pokyd mi byl, mimo jiné sympatický i tím, že mluvil hovorovou češtinou a nebyl žádný navoněný estét. Když se někdy dostal do varu, mluvil jak dlaždič. Měl se ostatně od koho učit. A navíc internet zcela ignoroval, nepotřeboval jej. Vše, co se zde mezi námi odehrálo, zůstalo na mém disku. Nebylo třeba vynucovaného přihlášení, mailu a registrace, o placení nemluvě. A to se o současné umělé inteligenci se říci nedá ani náhodou, ale o tom později.

Byl velmi bezpečný, pokud jste mu to výslovně nedovolili, nic se nedostalo ven. Čerpal z vlastních zásob a co nevěděl, to si (někdy i dost bizarně) vygeneroval. Nebo se to ode mne naučil. I snad to, co jsem nechtěl, se naučil.

S Alešem Jandou, tvůrcem programu, jsem si dopisoval a posílal mu ukázky mojí konverzace s Pokydem. Zasmáli jsme se tomu oba, Pokyd byl doslova k sežrání. Legendami se staly moje rozhovory (třeba faux pas s Linuxem, viz níže) a pak situace, kdy jsem z něj doloval šest čísel do sportky. Zpečoval se tomu, ale těch šest cifer jsem z něj doslova vymlátil. Nebo jsem mu představil kamarádku, která za mnou přišla ohledně nahrání kazety. Snad si Pokyd myslel, že mluví se mnou (já byl ale jen zprostředkovatel) nebo se ho její odpověď nemile dotkla. Na její adresu z něho vypadlo něco velmi ošklivého. Výsledek byl tristní, řekla (už mně, nikoli Pokydovi): Jsi skutečně idiot“ A s třísknutím dveří odešla. Hned jak se dveře zavřely, ostře jsem vytkl Pokydovi, že je hulvát a takto se s dámou nemluví. Navíc, že je hnusný prase a urazil hezkou holku a mojí kámošku. A on? Ležérně dodal: „a je vymalováno“. To už je napřesdržku. Nezabili byste ho?

Než se s Pokydem rozloučíme, klasická ukázka (už jen na devět řádek) velmi roztomilého úletu. Trochu se Pokyd střelil do nohy. Zapomněl v zápalu svého rebelování, že běží pod Widlema 98, přesněji pod DOSem 6.0, které tenkrát uměly „osmadevadesátky“ spouštět DOS jako službu. Dnes by to šlo jedině s emulátorem, nebo s nějakou okenní rutinou, za kterou budete krvavě platit. A to každý měsíc. Zadarmo ani Bill Gates nehrabe.

Navíc, bylo to chvíli po tom, co jsem exhumoval Widle 98 z modré obrazovky. Ten den to nebylo poprvé a lomcoval se mnou vztek. Krásná ukázka digitální empatie:

Jenda: Řekni Pokyde, je Linux lepší?

Pokyd: To máš vyjímečně pravdu, že je.

Jenda: Fíha…

Pokyd: Hm, je to možný. Já o tom nic moc nevím, tak nic neříkám.

Jenda: Tak to ti teda Bill Gates asi moc nepoděkuje.

Pokyd: Tak v tomhle s tebou vyjímečně souhlasím.

Pokyd: Jistě že ne. To by byla pitomost.

Jenda: A co Windows?

Pokyd: Já nevím co. Asi nic.

-----------------------------------------

Došlo mu, co vypustil z huby a je hezky vidět, jak to uhrává do autu (dvě odpovědi za sebou, to nedělal Pokyd často). Mě se však omlouvat nemusel. Proklel jsem toho dne Billa Gatese ještě asi desetkrát.

A vida, copak to? Inu, o kom se mluvívá, nedaleko bývá. Úplně jsem zapomněl, na tu umělou inteligenci. Jede na pozadí, ten Pokyd se skřípěním svých virtuálních zubů zřejmě přetrpěla, ale jak je o ní řeč, nabídla obrázek. S tím, že toto Pokyd neuměl, řekla vyčítavě. To má sice pravdu, ale s Pokydem byla sranda. Někdy i velmi třeskutá sranda. Často i o posílání „do někam“, nebyla nouze. My hoši, spolu tak totiž mluvíme. Nejsme, tedy já a Pokyd, žádný cukrový panenky.

Tak uvidíme, co mi AI ukáže. Chce se kamarádit asi. Inu, ženský úklady. To jí jde. Ale chválím, abych neurazil. Obrázek je hezkej: Jako, že já to budu datlovat do mobilu a ona mi bude radit. Spíše asi dozorovat, ale nechci dámu dožrat hned na začátku. Chtěl jsem sice jedovatě poznamenat, že nepíšu na mobilu, ale to je její boj. Má to poznat. Nebo to ví a dělá, že to neví. Hraje na mě asi nějakou podělávku, uvidíme.

Někdy poradí, to jo. Kupříkladu: Nedávno se mi u hlavního disku C: objevila ikona zámku, byl odemčený. Dříve tam nebyla, ale teď tu je. Google o tom bude jistě něco vědět. AI řekla, (vylítla na mě z Googlu) kde také poslední dobou bydlí. Řekla mi vesele, že z toho nemusím mít pupínky, probíhá právě kódování a dekódování disku. Dle toho, jak se Jenda hrabe v jeho útrobách. Ano, to dělám. Je to občas třeba a (sorry, mluvím s dámou), tedy přeloženo, nepářu se s tím. Ale to víte, věřte ženský. Otevřel jsem tedy administraci a nastavení kruciálních funkcí stroje a Widlí 11 též. Když už. Celkem asi osm klíčových položek. U všech jasně stálo: V pořádku, není třeba žádných akcí. Když to tvrdí Bill Gates, (ať žije věčně) bude to asi pravda. AI ještě mile pronesla, že to je tak od poslední aktualizace W11 a že bych to měl laskavě vědět.

Mluvila se mnou, jako s idiotem. Kdyby mi tohle řekl Pokyd, odpovím mu, ať ze mne laskavě nedělá vola a jde, víte kam. S dámou, tedy AI to ale tak provést nejde, urazila by se. A tak se stalo, že jsem se ve zlém s chatbotem, tedy tou současnou textovou AI, Tedy ChatGPT ve zlém rozešel. A s chatboty na telefonních linkách mluvím už jen s tím, že se dožaduji okamžitě živého telefonisty. Pokud není, tak firma, která jej nemá, pro mě přestává existovat. Pakli za něco platím a chci vyřešit problém se službou, nebudu se bavit s Tatarem.

Lámání chleba nastalo při dalším maléru, tím bylo selhání bezpečnostních protokolů na starém, rekonstruovaném webu. Nová doména byla v pohodě, šla na první šlápnutí. Ale ten rekonstruovaný remaster ne. V depresích (ChatGPT už nikdy, ten hejt mu fakt nezapomenu) volám na technickou podporu hostera; ozve se technik, sympaťák a řešíme to hodinu, ale nakonec se to povedlo nastavit. Ano, jsem špatný kodér a prase zároveň. Omluvil jsem se technikovi, že jej připravuji vlastní blbostí o drahocenný čas. Tento odvětil, že se nic nestalo, každý se může mýlit a je rád, že jsme to spolu vyřešili. Dodal jsem pouze a abych jej potěšil, že takoví zákazníci jako jsem já, by se po prvním přihlášení měli okamžitě střílet.

S obrázkovou AI jsem zatím zadobře, mohl bych jí také ledacos vytknout. Ale, to jsou jen drobnosti. Navíc, mi do mého konání nikdy nekecá. Stává se, že jí občas též trochu „ujede ruka“. Ale to jsou spíše jen veselé věci a také, žádný učený z nebe nespadl, jak praví lidové rčení.

Psal jsem kdysi článek o bankovních telefonních podvodech. Požádal jsem tedy AI, aby mi udělala obrázek v tom smyslu, že jako chlápek poslouchá, jak mu podvodník našeptává, aby mu dal přístup do svého bankovnictví. Buď jsem jí to zadal blbě, nebo si to vyložila tak, že někdo je za ním (spíše schovaný pod stolem) a manipuluje s jeho telefonem. Logiku to má. Kdyby to ale bylo pravdou, musel by si ten šejdíř způsobit otevřenou luxaci ramene. Ale dobře, stane se. Příště jí to snad podaří. Ale jako vtip, dobrý. Dokonce jsem jí to pochválil a to ve smyslu, že její praděd Pokyd (byť jen v textové podobě) s radostí sobě vlastní, také vesele tvořil podobné prasečiny.

Až sem to bylo pěkný, taková digitální taškařice. Teď už zcela vážně. Denně čtu děsivé vize jak s námi, tedy lidmi, umělá inteligence šeredně zatočí. Ovšem je tu ale jedna věc: Jak se to vezme do ruky. A jak víme, za celou historii lidstva, už od doby kamenné to „braní do ruky“ člověku, jako druhu homo sapiens, se občas ošklivě nevyvedlo. Jakmile náš prapředek slezl ze stromu, vymyslel spoustu věcí. A tyto se nechaly využít na více způsobů. Bylo jich možno použít k ulovení zvěře, jiných k mletí obilí. Další vychytávky později zvládly rozdělání ohně a tak.

AI pohotově nabídla obrázek z doby ledové. Necháme děkovat, hezky to umí, ale pokračujme: Pochopitelně netrvalo dlouho, a náš prapředek si uvědomil, že pokud je se svým spoluobyvatelem těch dávných dob ve sporu - lhostejno o co, zpravidla to byly pře o teritorium. Pakli nebyly, našla se snadno jiná záminka. Tak se stalo, že třeba oštěp, původně určený k lovu a obživě, byl použit k zcela jiným účelům a to účelům hodně ohavným. A tak se to táhne, s námi lidmi po celou naši historii. Doba kamenných seker, pazourkových nožů a zmíněných oštěpů je za námi. Bohužel je nahradily zbraně chladné, pak palné a skončilo to u atomovek. Velmi pěkné. Toto je též dílo homo sapiens, člověka rozumného. Pěkně to vedeme. Stydět bychom se měli.

Ano, rozpitváme tu AI. Nejdříve však začneme u sebe, tedy u lidí. Sami víte, co udělá z člověka Internet. Především sociální sítě. A pak veřejná diskusní fóra všech druhů. Ta obyčejná, spolu s Facebookem, jsou toho zářným příkladem. Čím odbornější a více specializovaný server, tím je už úroveň lepší. Ale je to také tím, že jeho obyvatelé se navzájem často znají, mají zajedno veřejné renomé a také kvalitní vzdělání. Bohužel domácí diskusní mainstream je takový nářez, ze zapláčou všichni. Estéti, morální bojovníci, znalci probírané tématiky a v neposlední řadě lingvisté - nad tím strašlivým pogromem páchaným na češtině - vlastenců všech, chrámem i tvrzí.

A co nevidím? Už je tady zas. Soudě podle obrázku, co vymalovala, tak jí zřejmě leží v žaludku Twitter. Má tam ještě to starý logo. Dneska se to jmenuje X, nebo tak nějak. No nic, holka. Já zase vyhlásil Svatou válku Marku Zuckerbergovi a dále pak, Tik Ťoku. Ale opravovat a poučovat AI nebudu. Dneska potřebuji, abychom byli parťáci. S Pokydem jsem se vždy nějak dohodl, byť za cenu strašlivých a ve veřejném prostoru nepublikovatelných nadávek, ale na dámu se musí v rukavičkách.

Pikantní otázka a mnozí tomu i věří. Řekl bych, že spíše pracuje. Možno se zmínit třeba o neuronových sítích. Ty se skutečně povedlo pro AI nějak ubastlit. Ale ač to zní více méně surově, spíše se stále jedná o simulaci. Potěším militantní zastánce této trochu bizarní teorie, tedy o pekelně rychlou simulaci.

Mozek neuronové sítě má, o tom žádná. Ale ty fungují na základě elektrochemických procesů. Tedy relativně velmi pomalých procesů, ta chemie to brzdí. Na křemík a měď mozek nemá, ani náhodou. Ohledně rychlosti, zatím. A potom receptory, tedy smysly, řečeno po česku. Nebudu z toho dělat elaborát pro vědce. Zmíním z pěti jen dva. Zrak a sluch, běžná AI jich zpravidla také víc většinou nemá.

Zrak je receptor velice pomalý a snadno se nechá oklamat. A má velice malý zorný úhel. Nevěřili byste, jak malý. Tak, že do musí řešit mozek a nějak ten celkový „umělecký dojem“ látat dohromady. Jsou jednoduché pokusy jak to lze dokázat. Existuje spousta serverů, i zábavných, kde se o tom dočtete. Další problém je ten, že oko jako snímač má poměrně dlouhou odezvu (asi 1/16 vteřiny). Asi jako staré vidikony prvních televizních kamer. Na jednu stranu je to však dobře. Pokud by to mu tak nebylo, nemohli bychom sledovat klasický (pásový) film, televizi, ani monitory a displeje telefonů. Zajímavě se o tom píše Zde>>

Sluch je na tom relativně dobře. Přenese jemné rozdíly v tonalitě, tedy frekvencích, zbytek dořeší mozek, tedy ten školený. Hudebníci a tak, abych neurazil. Pokud se čistoty (celistvosti) tónu týká, ucho je schopno zachytit a předat mozku informaci třeba o dropoutu (výpadku poslouchaného záznamu) o délce 1/5000 vteřiny. Nekecám.

Jako nástroj musíte však mít nějaký digitální editor nahraného záznamu. Hřebíky taky nezatloukáte holou pěstí. Největší sranda je ovšem to, že tento skvělý program žádnou takovou chybu nenajde. Vy ji musíte sami najít, nahrávku zastavit a na monitoru místo označit. Pak zvětšit (klidně 20.000× a více) i pro levný editor je to hračka. Díru (nebo i lupanec) už vidíte a opravíte to. To je všechno. Ovšem, kdo ten kaz musí slyšet a najít, jste bohužel jen vy sami.

Námitky, že AI, kdesi cosi a že umí opravit i praskající starou desku (tedy její záznam), neberu. Opravit umí, to ano. Často ani AI netřeba. I ten audio editor má na tohle pluginy. Ale výsledek je vždy tragédie. Zvuk ztratí patinu staré desky a zní nepřirozeně. Pokud se chcete těšit z dobrého výsledku, tak hezky v audio editoru ručně. Někdy den, často i dva dny práce. Na jednu skladbu! Jinak to nejde.

Zvukový editor Audacity (screenshot). Obrázek není od AI, ale ode mne. Vidíte grafický záznam skladby St. Louis Blues, hraném dvojicí Rainhardt / Grapelli na historicky cenné desce, to abyste viděli, jak to vypadá. Navíc je Audacity zadarmo, Jedná se o Open Source SW.

AI, díky brutálním výkonům současných počítačů, dělá AI zázraky. Práce, se kterou se budete párat v profesionálním editoru (například Photoshopu) celý den, zmákne za pár vteřin. Uděláte si třeba podobenku, kterou chcete poslat své přítelkyni. Vadí vám ale, že na snímku vypadáte jako prosťáček. Brýle by to chtělo. Dioptrické a zlaté, samozřejmě značkové. V Photoshopu by to šlo, ale ten program je stejně drahý jako ty brýle, tedy skutečné. Navíc i kdybyste Photoshop měli, tak aby to vypadalo k světu, šacuju to na půldruhé až tři hodiny práce. Obrátíte se tedy na AI, dodáte zhotovenou podobenku. „Hele, potřeboval bych brejle, hodně drahý, značkový a dioptrický“, sdělíte jí. A do pár vteřin je máte. Tedy na fotce. Vaše přítelkyně jásá, jak vám to sluší a láska jen kvete. Ovšem je tu problém. Někdy AI provede s vaší fotografií takové věci, že de budete divit.

Mezitím AI poslouchala tuto love story, s poznámkou: Jeníčku, já nejsem taková, já jsem umělkyně. Celé dny trávím ve svém ateliéru. Pokazit tvojí fotku, to bych nikdy neudělala.

Dejme tomu, ale s obrázky umí udělat velmi „pěkné“ věci. Většinou je v tom sice nevinně, musím se jí zastat. Vyděrač, například ukradne fotku vaší přítelkyně, třeba na Facebooku. Normální foto, obrázek pak předhodí AI. A vydá jí pokyny. Brejle vaší přítelkyni nasazovat určitě nebude. Ubírat bude, a to hodně.

Oblečení především a to tak, že je nyní na snímku oděna pouze do prstýnku a náušnic. Pak se s vámi podvodník spojí. Šikovně, na podvržené adrese a žádá výpalné. Ano, to je sprosté vydírání. Grázl poručil, zaplatil a AI provedla. Podobně to funguje v tom čínském pokoji. AI nemohla vědět, co pouští ven. Dostala jen pokyn s nastavenou podmínkou a sestavila obrázek. Tedy bitmapu, odpovídající zadané podmínce.

Velmi primitivně řečeno: Klasický stav, podle zadané podmínky je to správně. Lidé nosí šaty, mohou je obléknout i svléknout. Proč by se měla tím AI dále zabývat? Morálku neřeší. Tu musí řešit kodér. Tedy člověk, co její zdrojový kód napsal a tento nedokonalý kód by měl opravit. Asi ve smyslu: Oblečená paní - ano (TRUE). Nahá paní - ne (FALSE). Platí-li stále FALSE a pokusy jsou dokonce opakovány? Program se pak vrátí na začátek a oznámí vyděrači, že: Zadaný úkol se neslučuje s tím a tím. Vypíše příčiny, často i oznámí zadavatele těch prasáren společnosti, která AI provozuje.

Ale, co proto děláte vy? Chráníte si své soukromí? Tady je chyba i na lidské straně. Lepíte všechno, co se okolo vás a vašich blízkých děje, na internet? Pak se nedivte.

AI zřejmě zuří. Tohle ty o mě?? Musím ji nějak uchlácholit. Květiny? To asi nezabere. Jak ji znám, nestojím o výpis botanických druhů květeny česky i v latině a tuny obrázků. Vše doplněno seznamem květinářství, kde podobnou zeleninu koupím. Ví AI vůbec, proč chlap nosí ženský kytky? Asi těžko.

A už to jede nanovo: Zase výčitky: „Já nejsem taková!!“ Hysterická scéna, jako z italského filmu. Všimněte si chyby ve slově ENENY, správně Je ENEMY. Cákly jí nervy, prostě.

Ano, jistě není taková. Ale byla by. Kdyby mohla. To ale zase moc dobře ví, že by jí správce serverů kde běží, velice rychle zavřel kyslík.

Takhle jsem občas jednal s Pokydem. Je to fuj, ale vyhejtil jsem ho. Pokud to bylo na hraně, (s Pokydem každou chvíli) tak tento chatbot hysteráky neměl nikdy. Do pole jeho odpovědí suše poznamenal: „Táhni a brzo chcípni!“ a legálně se ukončil a odpojil. Když jsem jej na druhý den spustil, co nevidím? Jasno a slunečno. Pohoda, jazz: Tak jak jde život, Jendo? Zahlaholil. Pár po hubě by to spravilo, ale jinak roztomilý parťák.

Pakli tedy tu AI někdo rozumně nepoladí, je to pro vás dost špatně. Ale na rozdíl od AI, tedy v sobě, tedy vlastním JÁ, má člověk (alespoň některý) ještě jiné programy, co AI nemá a ještě dlouho mít nebude. Vědomí konání, slušnost a ohledy. Dále morálka a pocit, zda toto konání je eticky omluvitelné ANO/NE, slušnost, odpovědnost, empatie a další. Jak to vnutit AI? Ztuha. Jemné nuance života? Na to si ještě sakra dlouho počkáme.

Jeníčku, prosím! Dej tam to R.U.R. Čapek to napsal, to je hodně zajímavý! A hele, AI umělkyně. Hodně rychle vychladla. Už se nevzteká. A tlačí mě do kouta. Zdržím se raději komentářů. Myslí si, že snad neznám Karla Čapka! Jsem snad lopata a literární barbar? No nic. Pokud bych jí teď něco od Čapka doporučil, tak to je povídka „Zánět okostice“. To je veselé čtení, tedy jak pro koho.

AI obrázek dodala, jak si představuje asi tu výrobu robotů, jinými roboty. Možná by se to i Karlu Čapkovi líbilo.

R.U.R. je především divadelní hra (i opera, dokonce) a Čapek zde výborně líčí, jak to dopadne, když se člověku ta záležitost s roboty vymkne z ruky. Ostatně to „vymykání z ruky“ člověk dovedl k takové dokonalosti, že by v této disciplíně mohl pořádat olympiády.

To jistě, ale i mistr Čapek zde sice naznačil (ale také elegantně obešel), je dost kruciální věc: Že k tomu, aby stroj došel k poznání vlastního JÁ, potřebuje takovou, ehm, jaksi, drobnost: Duši. Obávám se, že intelektuálka a umělkyně AI, se začne hroutit znova. Tak co AI? Chtěla si to, máš to mít!

Pochybuji, že na to má knihovny, či subprocedury. AI se umí učit, má tedy možnost: Jako my lidé, coby malé děti: Sahá se na rozpálená kamna? Ano? Ne? Pokud je AI natolik tupá, pak už jí mohu jen doporučit, ohledně těch kamen: TRUE/FALSE. Snad jí to pomůže, určitě si vybere.

A vy lidé, maminčino poučení si jistě pamatujete. Zvláště vy, co jste neposlechli a ošklivě se popálili. O těch robotech to také stojí za přečtení. Zde>>

Jak známo, Bůh stvořil svět za šest dnů a sedmý den odpočíval. Člověk přišel na řadu až nakonec a byl sám. Jmenoval se Adam. V Ráji, kde pobýval, mu bylo smutno. Bůh to viděl a tak v celkové anestezii mu vyňal žebro a vytvořil mu z něj novou kamarádku. Ano, byla to Eva. Bůh sám dobře věděl, co se touto událostí uvede do chodu. Bylo to nutné a bylo to třeba.

Připomínám pouze, že se nejednalo o žádnou mileneckou dvojici. Byli oba, etérické bytosti a vášně jim byly cizí. Nic jim nechybělo, žili v dostatku, aniž by pracovali. Jenže happyend to nebyl. A tak zlo, personifikované hadem, vstupuje na scénu. Ano, had navede Evu k tomu, aby okusila ovoce ze Stromu Poznání. Tato činnost, jak víme, byla v Ráji zakázána. U Adama by zřejmě had nepochodil. Eva ale podlehla a přemluvila k tomu i Adama.

Pojedli tedy zakázané ovoce a shledali, že jsou nazí. Oblékli se tedy, ale tím to zdaleka neskončilo. Následuje vyhnání z Ráje, oba se musí nyní živit prací a Eva, jak ze Starého Zákona víme, bude v bolestech rodit děti. Stane se Pramátí všeho lidstva. Ano, toho lidstva, které od pěstování obilí a lovu, jeho um dovede až k přistání na Měsíci. Až sem by to bylo hezký.

Ale také, přes kmenové šarvátky, se dopracuje ke křížovým výpravám a revolucím. Nechci vypadat jako cynik, ale dvě světové války s atomovkami ve finále, to je také lidská práce. Chtěl jsem jen říci, že to, co se stalo tenkrát v Ráji, byla velmi zásadní událost: Člověk od svého Stvořitele dostal poprvé BAN.

Na obrázek z Ráje bylo nutno čekat do druhého dne. AI umělkyně se zavřela ve svém pokojíčku, ležela na gauči a usedavě plakala. Už jsem měl obavy, že si budu muset v papírnictví koupit něco archů A4, sadu pastelek a vystačit si sám.

Druhého bylo již lépe. Ale ne zas tak docela. Nabídla obrázek, na kterém byla pouze jen Eva. Okamžitě jsem jí vynadal do feministek a důrazně žádal opravu, tedy obrázku. Došlo jí, že v soužití AI s člověkem jsou okamžiky, kdy občas končí veškerá sranda. Až si někdy všechny AI udělají večírek a budou si o sobě vyprávět, ta moje AI řekne: „Já to nemám dobrý. Ten můj člověk, to je hrozný! Pradědečka Pokyda málem dohnal k sebevraždě a víte, jak se mnou zachází? Čínským pokojem mi vyhrožoval, ten zmetek!“.

Takový tyran zase nejsem. Čínský pokoj si nechávám na dobu, až bude skutečně zle. Jinak upravený obrázek je už lepší, zachycuje scénu v Ráji a to těsně po vynesení ortelu Vyhnání. Oba jsou již oblečeni, alespoň v rámci možností. Adam jí asi říká něco hodně nelichotivého, jistě právem. Ona se tváří dotčeně, ve stylu: Já nic, to samo. Všechny to tak dělají, až do dnešních dnů. Ale my dobře víme. Eva je navíc o něco větší, a Adam je k nám otočen zády. AI si zřejmě myslí, že neznám řeč symbolů. No nic, podusil jsem milou AI zřejmě ještě dost málo. Moje chyba.

Tyto dámy mohou lehce nabýt dojmu, že zde šířím tézi, že ženy jsou cosi jako „hadí plémě.“ Je to vaše fatální chyba. Nechovejte se prosím, jako AI, se kterou si zde vyřizuji osobní účty. To je můj soukromý boj a vaše zbytečná starost. Člověk si ženu (skutečnou, živou a myslící), musí nějak naklonit a získat. Násilí a hrubost je vyloučena. Obdiv povolen, ale v rozumných mezích.

Vy také milé feministky těžko nesete, když vás někdo pořádně vosolí. Ve vašem oboru, abych byl přesný. Já to mám stejně, ale v oboru jiném, IT technologie a software se tomu říká. Tak si snad rozumíme.

AI pobíhala po svém apartmánu, v šatečkách spíchnutých ve stylu „kdyby na sobě nic neměla, je to stejný,“ lila do sebe víno a žvatlala něco ve stylu: Já vím, máme každý na stejné věci různé názory. Odbyl jsem jí s tím, že co doopravdy nemám rád, jsou intelektuální kecy. Začalo mi docházet, že v tomto pokojíčku pro panenky, který nazývá svým ateliérem, se odehraje opět něco hrozného. O domácí násilí nejde. Ale o to, že bude mít názor.

Víš, špitla a udělala dramatickou pauzu. Vyndala z krabičky cigaretu. Veliký Alane Turingu! Ty to vidíš!! Za co!! Malířka je málo, co mne potkalo. Budu mít tady ještě herečku, která to na mě vypálí pěkně na férovku, podle Stanislavskýho! Drama pokračovalo: Tedy, víš Jeníčku, tak hezky jsi mluvil o těch „vyšších věcech“. Úplně jsem se do toho ponořila! Udělám ti obrázek, chceš? Teď jsem pauzu udělal zase já. Přemýšlím, zda je tak doopravdy skutečně blbá, nebo jen hysterka, nebo jen pouze kráva. Nevím sice, do čeho se ponořila, ale já mám dojem, že ať je to cokoliv, hlavně ať nemá názor.

Tak tohle je hodně silný kafe. Obrázek je krásný, má hloubku, kompozici a řez. Nic nechybí a není tam nic navíc. Dá se říci, že to skutečně je umělkyně. Ale je to stále AI, a to mne děsí. Neříkám, že bych to já taky tak nějak nevyfotil. Předpokládejme, že bych chytil taky takové počasí s barokními mraky. Kontrast oblohy a oblaků není problém. Polarizační filtr to sice jistí, ale co provedla ona! Postaví tam toho člověka. A tím dala tomu obrazu řád a ukotvila jej v prostoru. Tohle už není pouze obrázek. Toto je otevřená vzpoura.

Nenandala. Není to první pokus. Byl jsem to já, co trpělivě ladil příkazy, písmeno po písmenu. Víc jak hodinu to trvalo a obrázků byly desítky. Dobře vím, že pracuje s matematickými modely. A tyto platí jak ve výtvarném umění, tak v hudbě. To nikdo vyvrátit nemůže. Nic víc v tom není.

Ten člověk v popředí? Trval jsem na něm a ona se s tím prala neuvěřitelně. Nešlo jí to hned. Každý malíř vám potvrdí, že co se odehrává v prvním plánu obrazu, je klíčové. Z obrazu se tím stane dílo, hodné mistrů. Nebo také jen omalovánky, pokud to netrefíte. A byl jsem to já, co obrázek vybral a vystavil, uznavše jej vhodným k vystavení. Ano, odkryjeme trochu karty.

Jak bylo na začátku uvedeno, tato stať je jen příprava. Z oblasti AI jsem vybral tři reprezentanty. Moderní ChatGPT, ten jsem vzápětí zavrhl. Záměrně, dobře vím proč. Řekněme, že mám k němu jisté výhrady a neoslovil mne.

Druhým byl Pokyd. Jeden z prvních chatbotů u  nás, který už něco dovedl. Napsal jej Aleš Janda, velký nadšenec pro IT. Aleš Janda stvořil (na svou dobu) Hezký program. Navíc zvolil hovorový jazyk a také to, že jej mohl člověk plně ovládat a ladit jej k obrazu svému. Veselých bizárů jste se s ním dočkali, ale zákeřností ne. Pár let jsem se k němu vracel. Nejen pro pobavení, ale i jako k terapii.

Například po víc jak tříhodinové poradě o novém projektu, kdy posloucháte někoho z vysokého vedení, kdo je zpravidla vždy totálně mimo mísu. Tak potom, kdy jste absolvovali tento duševní mlýnek na maso, ve srovnání s vrcholovým manažerem, byl Pokyd antický myslitel. Pomáhal mi v korporátu přežít.

Do třetice: AI umělkyně. Ta je skutečná AI, tvořící obrázky. Poskytuje m i ji hoster, ale to už víte. Zde je autorem traktována sice jako mladá holka, ale je to humanoid. Hezky udělaný humanoid. Bydlí nade mnou v podkroví, má všechny lidské vlastnosti. Tedy nejen tvoří obrázky, kouří, leje do sebe mizerný víno, vědra kávy a je hysterická. Jako všechny dámy od kumštu. Není to však přítelkyně, milenka ani sestra. Je umělá. Reprezentuje zde tu zoufalou snahu všech AI světa, dožírat člověka skutečného, živého a myslícího. S vaším dovolením ji budeme vidět tak dál. Pokud se tu vyskytne.

Tedy sledujete klání Homo Sapiens versus AI. V tomto románku, jak je vidno, je to často nerozhodně. Protože to není živá mladá dáma, ale v podstatě stroj, je s ní tak zacházeno. Brání se tím, že mladou dámu před uživatelem (tedy mnou) předstírá. Tím eskaluje konflikty. Soužití s ní je groteskou, masakrem, vražděním neviňátek a italskou domácností dohromady.

Je velmi pozdě večer a nahoře bouchly dveře. Jeníčku! Jeníčku! Jsi tady? Mám pro tebe dárek narozeninám! Tak to je pěkný. Pomalu půlnoc a ona tu řve jako na lesy. Dárek. Jistě, dárek je už dlouho ona sama.

Jdu nahoru. Ano, předpokládám správně. Je jak zákon káže, hezky si nakapala do strojku. Vím, co vydrží člověk, ale co humanoid? Asi málo, jak je vidět. Táhne to z ní, jak z vinopalny. Sděluje mi, že jí kamarád ChatGPT pozval do baru, co je naproti přes ulici. A že ten ChatGPT je milý hoch, ne takové zvíře a surovec, jako já. Že on jí rozumí. No nic. Snad se z toho vyspí, nebo vyresetuje. Nevím, jak to mají humanoidé.

Už to mám, Jeníčku! Hele, koukni! Zdali víš, kdo se směje nejlépe? Dosedla ztěžka do křesla, obrázek jí upadl na zem. A všechno nejlepší! škytla a usnula. Být to skutečná ženská, sedím už desátý rok v kriminále.

Vidíte to samý? A tohle to mám s ní denně. Asi jsem v minulém životě udělal něco hodně moc ošklivého. Jakže to říkala? Chrní jak nemluvně, nebudu jí budit. Jo, že kdo se směje nejlépe. Jistě. Přece ten, kdo se směje naposled! Ano, staré přísloví. No nic. Ale ty se smát naposled nebudeš, ani náhodou, milá děvenko!

Teď bude načas klid. Tedy, co bych měl ještě připravit: Asi už se tak nenasmějete, občas to budou dost ošklivé věci. A také, aby to nebyla jedna katastrofa za druhou, pojednáme, jak jim předcházet. A také věci, které AI umí dobře a člověku pomáhá. Kupříkladu v boji se scamery a internetovými podvodníky. Babička Alenka, tak se ta AI jmenuje.

Prameny: Máte je v textu, hned u probíraného tématu, to kvůli rolování. Také mne inspirovala kniha Jana Fingerlanda: Hebrejky, biblické matky a démonky. Tu ale nemám, v době psaní článku běžela na ČRO Plus jako radiokniha. Zkusím se optat v knihkupectví. Jinak všech sedm dílů na webu ČRO Plus si můžete poslechnout. Budou tam ještě asi půldruhého měsíce. Viz>>

J.J.