Článek
Rusko podporuje většinou pouze výkvět zmaru a bídy
Od roku 2014, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu (ač se dlouho dušovalo, že o ničem neví), se tento stát dostával do stále větší mezinárodní izolace. Jeden z posledních hřebíků do rakve představy Ruska uspokojivého partnera si prezident Vladimír Putin zatloukl sám rozkazem k provedení útoku. Ač tomu většina lidí, včetně několika prezidentů, nechtěla do poslední chvíle věřit, Rusko spustilo 24. února 2022 plnohodnotnou invazi na Ukrajinu a dostalo se do mezinárodní izolace, která byla zjevná při prvním hlasování Valného shromáždění OSN 2. března 2022:
Hlasování na půdě OSN 2.3.2022
Pouze pět zemí bylo proti: Rusko, Sýrie, Eritrea, KLDR a Bělorusko.
Pětatřicet zemí se zdrželo hlasování. Jednalo se především o partnery a země, které Rusko drží nad vodou.
O rok později, 24. února 2023 vyzvalo Valné shromáždění OSN k ukončení války na Ukrajině a požadovalo okamžité stažení Ruska ze země v souladu s Chartou OSN. Sedm zemí bylo proti rezoluci – Bělorusko, KLDR, Eritrea, Mali, Nikaragua, Rusko a Sýrie.
Zdrželo se 32 států, mezi nimiž byla i Čína, Indie a Pákistán.
Mimo to ke konci minulého roku Rusko oznámilo, že občané a společnosti z „přátelských“ zemí si mohou otevřít ruské bankovní účty a provádět vklady prostřednictvím zjednodušeného procesu - jedná se o Čínu, Indii, Brazílii, Saúdskou Arábii, Turecko, Kazachstán a Bělorusko.
V září loňského roku Rusko zveřejnilo seznam více než 30 „spřátelených“ a neutrálních zemí, které požívají určitých výhod.
Přátelské nejsou pouze státy, ale také vysoce postavení představitelé vlád a států
Podpora v OSN není jedinou devizou. Pokud se podíváme na seznam představitelů zemí, kteří navštívili Rusko po 24. únoru 2022, uděláme si lepší přehled o tom, kdo je na čí straně. Převládají zde africké země, kdy některé drží Rusko vojensky nad vodou. V nich manipuluje masami lidí těmi „správnými“ narativy o špatných Evropanech jako kolonizátorech. Ve skutečnosti je Rusko v takřka totožné pozici, jako Evropané před 150 lety v těch samých končinách - jde o zdroje. Podíl dezinformací na Africkém kontinentu je alarmující. U varování před hybridními hrozbami se určitá skupina obyvatelstva (která si v mnoha zdokumentovaných případech zrovna 24. února 2022 přidala na Facebookový profilový obrázek tuzemskou nebo Ruskou vlaječku, sdílí proruské zdroje a šíří Kremelskou propagandu) doslova bila do kolen, že se jedná o nesmysly. Bohužel, situace je mnohem vážnější, než se nám demokratičtí zástupci snažili vysvětlit. Můžete se klidně podívat sami, jak vypadá podkopávání důvěry v demokracii a vládu pomocí šikovné manipulace na ruském kanálu na YouTube.
Vlivy na patra politiky a šíření dezinformací v Africe
Rusko šikovně manipuluje dvě věci - přístup k rozsáhlým nalezištím surovin v Africe, odkud Evropa tradičně odebírala (tudíž to tlačí na Evropu diverzifikovat a hledat nová naleziště, což se díky moderním technologiím daří) nebo prostě platit více. Druhá věc je pracovní síla. Je jedno, zda mluvíme o novém masu do válečného mlýnku nebo vytlačování obyvatel přes Středozemní moře do Evropy. Ano, migrační krize ze zemí, které Rusko (ne)přímo ovládá.
Rusko používá silné zbraně proti slabé Evropě
Rusové ještě před rokem 2014 pochopili, co musejí udělat - je potřeba dlouhodobou činností podkopávat důvěru v demokracii a zasít jablko sváru, které bude časem růst a hořknout. Rusko tedy podporuje vše, co oslabí Evropu - migrace, propagátory extrémů, politiky či celé antisystémové strany. Stačí se podívat, koho podporovalo SSSR v západním Německu a Itálii, metody zůstaly. Rusko chce vidět, že Evropa a její hodnoty končí. O vyjádřeních propagandistů nebo vysokých představitelů státu si můžeme přečíst dnes již takřka kdekoliv, stejně jako o nutkavé chuti házet atomové bomby na západní města.
Rusko stále postupuje dál a přitahuje další země pod svůj vliv, čímž získává další výhody. Jeho zájmy jsou velice prosté - oslabit západ, zasít rozkol a postupně rozleptat demokracii, až (klidně po několika dekádách) vznikne v Evropě chaos. Rusko totiž nenávidí to, čeho samo nemůže dosáhnout a udělá všechno pro to, aby dosáhlo svého.
Jedna ukázka tuto mentalitu naprosto vystihuje - „Nás je třicet milionů a vás jen dva miliony. Je mi jedno, jestli budou muset zemřít čtyři miliony našich, abychom zabili dva miliony vašich. Jsme Rusové, je nám jedno, kolik nás zemře.“ Rusové raději nechají svět shořet, než aby prohráli. Sluší se dodat, že Rusové etnické Rusy šetří, pohrají vším neruským. Nejvíce pohrdají cizinci. Jaká je realita? Rusové posílají do první linie na smrt vězně, zmobilizované Ukrajince z okupovaných území, cizince, dobrovolníky.
Občas se Rusům povede i kouzlo nechtěného, kdy veřejně označí tuzemské aktéry, které samo podporuje. Dementování ze strany dotyčných je (vzhledem k užívaným narativům a dlouhodobým postojům) úplně zbytečné - jejich voličům to je ve většině jedno nebo jim to imponuje. Je zajímavé, že tyto strany mají například dlouhodobě negativní postoj k našemu členství v NATO (v jakých dalších věcech se tyto strany shodují, a co je tedy pro Rusy hrozba?), což je jediná instituce, která brání Rusku v útoku na jakýkoliv stát, který je jeho součástí. Jak dlouho jeho součástí budeme, to záleží na účinnosti Ruského vlivu a úrovně podkopávání důvěry v demokracii. Rusové pouze umně využívají příležitostí.
Ruská diplomatická škola jako satirická ukázka tvrdé reality
Můžeme Rusku vůbec něco věřit, když jí nezáleží na ničem jiném, než na sobě? Smlouva má pro ně pouze cenu cáru papíru a přes mnohá ruská vyjádření a ujištění je realita smutná, nicméně ne neočekávaná. Jsme malý národ a měli bychom znát svoje místo .
Rusko nezapomíná - na příkladu Pobaltí před rokem 1939 a do roku 1989 lze vidět, že ani přes dekády nebo změny režimu se nic nezměnilo. Rusko chce stále obnovovat impérium a dnes to více než kdy jindy zdůrazňuje. Nabourání jednoty je nejjednodušším způsobem, jak toho dosáhnout. Jen pro připomenutí - nebýt Ruska a jeho dobyvačných plánů, nemusela Evropa vynakládat stovky miliard na zbrojení.
Co na Rusy platí? Pouze síla. Karel Čapek to v Bílé nemoci vystihl dobře. Situace v předvečer druhé Velké války byla vážná a vnímání Německa jako hrozby bylo v Evropě široce rozšířené ještě před rokem 1934. Jak měla současná situace války na Ukrajině vypadat?
KRÜG: Okamžik. (Jde ke stolu a prohlíží depeše.) Promiň, neměl bych, ale… To by člověk nevěřil! Takový malý národ.
DCERA: Co dělají?
KRÜG: Začali se bránit. Jako křečci. Máme úspěchy, ale útok na hlavní město selhal. Ztratili jsme tam osmdesát letadel… Tanky na hranicích narazily na silný odpor
DCERA: Je to špatné?
KRÜG: Přinejmenším ztráta času. Zatím jim může přijít pomoc, víš? Maršál asi počítal s tím, že první náraz stačí – Tady dvě velmoci nám dávají ultimátum – Už nařídily mobilizaci. Kriste, to to jde rychle! Tři, čtyři… pět ultimát najednou
Kdo je „opravdový přítel“ a jak se chová?
Zahrajme si trochu na ďáblova advokáta a přivřeme si oči. Pokud chcete, udělejte si časovou osu. V posledních dvou letech se daly do pohybu události, které náhodami rozhodně nejsou. Sledovaly tři hlavní cíle:
- Nutnost USA štěpit svoji pozornost na důležitější aktéry a směřovat vojenské a diplomatické úsilí mimo Ukrajinu
- Nutnost Evropy řešit svoje vnitřní politicko-ekonomické problémy
- Otočit kormidlem v USA a Evropě tak, aby se z dlouhodobého hlediska eliminovala opozice vůči krokům Ruska
Tím se vracíme k tvrzení z počátku - Rusko raději nechá svět shořet, než aby prohrálo.
Současné napětí v Rudém moři vysoce prodražuje a zpomaluje mezinárodní námořní přepravu. Konflikt v Palestině velice efektivně sloužil k odvedení pozornosti USA, kdy Ukrajina trpěla nedostatkem válečného materiálu. Nedostatek se podařilo částečně narovnat nyní, avšak za cenu ztráty stovek km2 území a tisíců mrtvých a zraněných, kteří mohli žít a bojovat proti okupantům.
Všechny tyto akce se jeví jako jedna posledních ekonomických možností Ruska, jak udržet vyvážené komodity na vyšší ceně a zachránit tak vlastní válečnou ekonomiku, která těžce krvácí. Krvácí proto, že po počátku invaze, kdy se Evropa odhodlala k bolestivým sankcím (které ale dvojnásobně více bolí Rusko, stačí jen vytrvat), Rusové zavřeli na podzim plynové kohouty. Evropa zjistila, že je bez plynu a nastaly těžké časy. Rusové se smáli a předpovídali Evropě zmrznutí. Přání otcem myšlenky.
Co nás může čekat dále? Radikalizace a vyzbrojení uprchlíků (stačí zaplatit pár peněz a předat zbraně), vojenská akce KLDR, provokace v Pobaltí, další sabotáže v Evropě, vítězství protisystémových stran a rušení obranných smluv, aby nás mohlo Rusko konečně získat "zpět"?
Kdo Rusku opravdu zbyl?
Na základě četných mediálních prohlášení bychom mohli říci, že Rusko má v Evropě spoustu přátel. Zda jsou na výplatních páskách, případně ve vedoucích pozicích, si netroufám odhadovat. Jak jsou na tom jemu blízké státy a co lze říci o vzájemném vztahu?
- Bělorusko je vazal, který Rusko po uvalení sankcí svým způsobem drží nad vodou. Stále může vpadnout Ukrajině do zad, když to Putin uzná za vhodné. Mimochodem - využíváním letišť a raketových kompletů z něj dle vlastní logiky udělal legitimní cíl.
- KLDR by bez pomoci Ruska nezvládlo tak rychle rozvíjet svůj raketový program a bez rozsáhlé potravinové pomoci by na tom bylo mnohem hůře i ekonomicky. Roky tam řádí hladomor, o kterém se v tuzemských médiích spíše spekuluje. Rusové chtěli na oplátku "pouze" zbraně. Čím dalším Kim Čong-un překvapí, to si netroufám odhadovat.
- Írán má jen své proxy země (Irák, Sýrie, Libanon, Palestina, Jemen), které vždy rády udělají špinavou práci za něj. Rusko může Íránu a jeho spojencům velice pomoci, nicméně za současné situace je to spíše naopak - Írán se za dekády sankcí zvládl naučit vyrábět množství dříve dovozových komponent, což Rusko zatím plně nedokáže.
- Srbsko je spíše pragmatické, ve svých prohlášeních a postojích se blíží pozici Turecka. Srbsko by rádo do EU, tudíž je z této strany pravděpodobně vyvíjen tlak, aby Srbsko upravilo svoji politiku.
- Autokratické Maďarsko je také spíše pragmatické, má ze spolupráce s Ruskem dobré ekonomické výhody, což v kontextu politiky Maďarska, jeho míře zadlužení a následných ekonomických problémů dává smysl. Až na jeho výhodnou plynovou dohodu, která se ukázala býti časem nevýhodnou skrze cenu. I přes současný vývoj plánuje v dohodě pokračovat.
- Slovensko v současnosti připomíná spíše mafiánský stát. Jeho proruský postoj je mířen na domácí publikum. Jakmile se totiž jeho představitelé dostanou do Bruselu, všechno /i přes silná domácí prohlášení) schválí. Robert Fico v současnosti upevňuje svoji moc ve stylu Maďarska.
- Čína není přítel, je tvrdě pragmatická. Čím více bude Rusko zoufalé, tím více vlivu Čína získá. Její přístup k ruským strategickým surovinám za výprodejovou cenu udrží slušný ekonomický růst, který bude ale zastíněn problémy ve stavebnictví a stárnoucí populací s nedostatečnou porodností. Dodávky materiálu dvojího užití a diplomatická podpora nebude zapomenuta. Čína nakonec svůj levný plyn jistě dostane.
- Afrika obecně bude pod vlivem Ruska. Rusové verbují (nejen) v Africe vojáky přímo, ale především lží o tom, co je čeká. Studenti z Afriky se tak dostávají na frontu. Slovanský boj proti Anglosasům tak má povážlivé trhliny.
Na závěr se sluší dodat, že Rusko jako diktatura dělá vše na dekády. Demokracie pouze do nejbližších voleb. Proto Rusové budou klidně deset let rýt hubou v zemi, protože přijde den, kdy jejich bída pomine. Rusové si počkají, s diktátorem to jde snadno. V Evropě stačí týden a zuří obří protesty. Na příkladu Pobaltí nevadí Rusům počkat klidně čtyřicet let, až si pomalu to kormidlo otočí jak potřebují. Potom stačí příležitost a sáhnou po ní. Proto je nutné doufat v nejlepší, ale připravit se na nejhorší. Po vzoru Ukrajinců z Doněcku a Luhansku se mi nechce být hnán první linií při tažení na západ po tom, co nás Rusko podmaní jen kvůli tomu, že jsme nebyli jednotní a nedokázali jsme se (u)bránit.
