Článek
Od založení Československa v roce 1918 už uběhlo více jak století, ale ze samostatnosti jsme se mohli radovat pouze polovinu této doby. Zbylé roky za nás rozhodoval Berlín nebo Moskva.
Že samostatnost je cenná věc a ve velkém světě není vůbec samozřejmostí věděl i Masaryk, když před koncem první světové války nemířil rovnou domů, ale odcestoval do Ameriky, aby tam agitoval před prezidentem Woodrow Wilsonem.
Problém samostatnosti malých národů a její udržitelnosti si Masaryk uvědomoval moc dobře a ještě před vznikem republiky jako možnost viděl přeměnu Rakouska-Uherska ve federaci rovnoprávných středoevropských národů. Po velkých přešlapech Vídně vůči svým národům už ale pro tuto variantu na konci války bylo pozdě.
Myšlenky vytvoření většího federativního celku, který by byl schopen se samostatně bránit nátlaku velkých, se ale nevzdal tak rychle. V Americe se podařilo založit organizaci malých národů „Demokratickou unii střední Evropy“, která se snažila sjednotit 12 malých států střední Evropy do většího celku.
Snahy zakladatelů ovšem ztroskotali na sobeckých snahách národních států starat se pouze sami o sebe. Unie, v jejímž čele stanul Masaryk, tak vydržela pouze měsíc, což bylo pro samostatnost Československa fatální. V roce 1938 jsme čelili vojsku silnějšího Německa a v roce 1968 vojsku Sovětského svazu samostatně bez pomoci ostatních států. Malý stát pro ně byl příliš lákává kořist a o možnost rozhodovat o svém osudu jsme přišli.
Masaryk neviděl rozpor mezi národními zájmy a zájmy mezinárodního společenství a proto se federativnímu uspořádání nebránil. Malé národy samostatnost v rámci federace ne pouze sdílí, ale samostatnost i společně brání před zdivočelými ambicemi velkých národů.
To můžeme najít jako hlavní podmínku pro vznik federace v jeho knize Nová Evropa. Národy musí být v rámci federace volné a svobodné, protože právě ochrana vlastního svobodného hlasu jedním z důvodů pro malé státy federaci vytvořit.
Toho jsme úspěšně dosáhli vstupem do EU, která prvky federativního řízení obsahuje. S velkými národy Evropy tvoříme jeden celek ve společné unii, která garantuje naši samostatnost. O věcech českých rozhodujeme sami, o společných tématech jednáme a máme zajištěný demokratický hlas.
To je pro malé státy velká výhoda a obrovská změna oproti minulosti, kdy o osudu všech Evropanů rozhodovali jenom velké státy. Evropská unie nepřináší výhody jen pro malé státy. Velké státy v minulosti žily ve věčném strachu z vojenské intervence svých sousedů. Díky integraci do EU už se nemusí bát vojenského konfliktu mezi sebou a mohou se naplno věnovat obchodu a jiným záležitostem.
Události z roku 1938 a 1968 se tak nemůžou opakovat. Německo by útokem na Českou republiku útočilo v rámci Evropské unie samo na sebe a Ruská federace by si útokem na členský stát zahrávala s vojenskou silou celé Evropské unie.
