Falešní spojenci: Reakce Británie a Francie na německý vpád do Polska

První den války

Prvního září 1939 se německé tanky převalily přes polskou hranici a na Varšavu dopadly první bomby. Polská armáda kladla statečný odpor, již během prvního dne ale Wehrmacht dosáhl významných úspěchů. V Londýně způsobily první zprávy o německém útoku naprostý šok. Nejvíce zaskočeni byli premiér Neville Chamberlain a ministr zahraničí lord Halifax. Jak uvidíme později, zejména premiér nedokázal pochopit, jak mohlo vůbec k válce dojít.

Halifax pak většinu prvního dne války strávil snahou zjistit, co se v Polsku přesně stalo. V 10:30 jej polský velvyslanec v Londýně hrabě Raczyński informoval, že německé jednotky na několika místech překročily hranice a Varšava se stala cílem náletů. To podle něj naplňovalo podmínky britsko-polského obranného paktu, který obě země podepsaly 25. srpna 1939 coby dodatek Francouzsko-polské dohody z roku 1921. Sotva o 45 minut později se ale k Halifaxovi dostala i nóta německého velvyslance, která tvrdila, že žádné bombardování neprobíhá a na hranicích střílejí pouze polští vojáci.

V 11:30 Chamberlain svolal schůzi kabinetu a v úvodním slovu prohlásil, že: „…naše svědomí je čisté a není pochyb o tom, co je nyní naším úkolem.“ Na otázku, co se v Polsku děje, následně Halifax odpověděl, že situace v zemi je „zmatená“ a zprávy o bombardování Varšavy označil jako „předčasné“. Nepřímo tak dal za pravdu německému velvyslanci, z jehož strany šlo o cílenou dezinformaci. Halifax rovněž zmínil italskou nabídku na uspořádání mírové konference, se kterou italské ministerstvo zahraničí přišlo 31. srpna.

Právě italské nabídky se mnozí členové kabinetu chytili jako pomyslného stébla. Umožňovala jim totiž vyhnout se rozhodnutí, zda jít s Německem do války či nikoliv. První možnost by znamenala válku, které se Chamberlain snažil za každou cenu vyhnout. Druhá možnost by se ale rovnala porušení spojeneckých závazků vůči Polsku, což by zcela zničilo reputaci Velké Británie doma i v zahraničí.

Kabinet si proto vybral třetí možnost, a to nerozhodnout se nijak. Jediným konstruktivním krokem se tak stalo rozhodnutí zaslat Německu varování – pokud se německé jednotky nestáhnou z polského území, dostojí Británie svým spojeneckým závazkům. Text nicméně neobsahoval žádný deadline a tudíž nešlo o ultimátum. Jeho sepsání navíc trvalo téměř šest hodin a k Ribbentropovi se mělo dostat teprve až ve 21:30.

Ve zbytku prvního dne války pak sice členové britského kabinetu střídali jednu schůzi za druhou, nikde ale nepadla byť jen zmínka o Polsku. Místo toho se jednalo o široké škále byrokratických záležitostí týkajících se přídělového systému, cenzury rozhlasu, kontroly nad železnicemi nebo těžebního průmyslu. S vojenskou situací souvisely jen dva pokyny – nařízení všeobecné mobilizace a okamžité vyslání vzdušné jednotky Advanced Air Strike Force (AASF) do Francie. Tato formace byla tvořena deseti perutěmi lehkých bombardérů Fairey Battle a v případě války měla operovat z francouzských letišť.

Francouzská vláda pak na invazi do Polska nezareagovala o nic rozhodněji než Britové. Ministr zahraničí Bonnet, sám velký stoupenec appeasementu, rovněž prosazoval italskou mírovou konferenci a zdráhal se Německu zasílat jakákoliv ultimáta. I Paříž proto nakonec do Berlína zaslala pouze neurčité varování, kterým se Francouzi snažili získat více času pro další jednání. Polský velvyslanec v Paříži Juliusz Łukasiewicz nakonec po sérii vyhýbavých odpovědí ztratil trpělivost a na schůzce s Bonnetem důrazně žádal splnění spojeneckých závazků vůči Polsku. Ty plynuly z vojenského paktu podepsaného v květnu 1939, který ale francouzská vláda doposud neratifikovala (mělo se tak stát až 4. září).

Druhý den války

Neochota zaslat Německu ultimátum či proti němu jakkoliv zakročit pokračovala i druhý den války. Dokonce i v okamžiku, kdy se nad hlavními městy obou států začaly objevovat barážové balony, se vůdci Francie a Británie nedokázali přimět k rozhodnému kroku. Francouzský premiér Daladier sice před Národním shromážděním prohlásil, že: „…Francie a Británie nebudou přihlížet destrukci spřáteleného národa,“, stále ale zůstávalo jen u slov. V Londýně byl mezitím Halifax plně zaměstnán vyjednáváním s Italy, podle nichž mohla mírová konference proběhnout již 5. září. Do informačního chaosu přispívaly i dezinformace šířené z Berlína; říšský ministr zahraničí von Ribbentrop například tvrdil, že Polsko již podepsalo příměří, kteroužto informaci řada evropských médií nekriticky šířila dále.

V odpoledních hodinách se opět sešel britský kabinet. Chamberlain krátce před začátkem schůze obdržel nótu od polského velvyslance, v níž se hovořilo o rostoucí intenzitě bojů a opakovaných náletech na polská města. V tuto chvíli již většina kabinetu byla pro okamžité odeslání ultimáta Německu, nicméně Chamberlain se k tomuto kroku neodvážil bez předchozí konzultace s Francouzi. Ti ale nebyli akceschopní o nic více, a ústy ministra zahraničí Bonneta žádali o dalších 48 hodin navíc na rozmyšlenou.

Britská i francouzská veřejnost zalarmovaná novinovými titulky mezitím neměla žádné informace o tom, jaké kroky jejich země chystají. To se změnilo až v 18:00, kdy Chamberlain předstoupil před Dolní sněmovnu a informoval poslance o dosavadním dění. Zároveň přiznal, že Británie doposud neposlala Německu ultimátum, a neposkytl ani náznak ochoty britských sil přispěchat Polsku na pomoc. Toto zjištění vyvolalo silný rozruch mezi opozicí i členy vládnoucích konzervativců, což Chamberlaina šokovalo. Rovněž se dozvěděl, že pokud jeho vláda ultimátum nepošle, bude ji takřka najisto vyslovena nedůvěra.

Premiér se ještě naposledy pokusil ultimátum pozdržet s tím, že bude lepší celou věc nejprve projednat s Francouzi. Již ale nikoho nepřesvědčil, a 3. září 1939 bylo do Berlína doručeno jasně formulované ultimátum – pokud Německo do 11:00 stejného dne nepřeruší útočné akce, vyhlásí mu Británie válku. Francouzská vláda nyní reálně neměla jinou možnost než poslat své vlastní ultimátum s lhůtou stanovenou na 17:00. Obě ultimáta vypršela bez jakékoliv reakce ze strany Německa, a Británie i Francie tak 3. září jen velmi neochotně vyhlásily Německu válku.

Zřejmě nejvíce tento vývoj dopadl na Chamberlaina, který vyhlášení války oznámil národu v 11:15. Se selháním své politiky appeasementu se srovnával jen velmi těžce, jak dokazují jeho slova z úvodního projevu zahajujícího první válečnou schůzi kabinetu: „Vše, pro co jsem pracoval, v co jsem doufal, v co jsem věřil během svého veřejného života, se rozpadlo na kusy.“ Když pak premiéra u pultíku střídal další řečník v pořadí, poslanec Leo Amery (pozdější ministr pro Indii a Barmu) jej vyzval: „Mluv za Anglii, Arthure!“ Činil tak v narážce na to, že premiér hovořil především sám za sebe.

Třetí den války

Ani po vyhlášení války se ale akceschopnost západních velmocí nezlepšila. První válečné jednání britského kabinetu se opět obešlo bez jediné zmínky o Polsku, a jeho jediným výstupem byla velmi restriktivní pravidla pro nasazení britských bombardérů. RAF tak mohla útočit pouze na německé válečné lodě a shazovat letáky. Pro toto rozhodnutí existovaly dva hlavní důvody:

Oba důvody v retrospektivě působí poněkud podivně. Británie v meziválečném období do rozvoje svých bombardovacích sil mohutně investovala ve snaze získat odstrašující zbraň. Po začátku války ale jako by špičky Bomber Command ztratily ve své perutě důvěru. Co se pak druhého důvodu týče, ten nejlépe vyjádřil lord Halifax: „Británie by neměla být tím, kdo jako první odhodí rukavice.“

Tento argument našel největší oporu v prohlášení amerického prezidenta Roosevelta zaslaném v noci z 1. na 2. září, v němž vyzýval vlády Německa, Británie, Francie a Polska, aby se zdržely bombardování civilních cílů a nebráněných měst. Pro britské i politiky se Rooseveltův apel stal vítanou výmluvou, proč bombardovací ofenzivu nezahájit. Co víc, Chamberlainův kabinet jej využil i pro torpédování návrhu maršála Gamelina zahájit nálety naněmecká letiště a železniční uzly v blízkosti francouzských hranic. Jelikož pak francouzská armáda pro nadcházející boje spoléhala na britskou vzdušnou podporu, nezbylo Daladierově kabinetu než se podřídit.

První britský nálet celé války tak přišel až 4. září, kdy 30 britských bombardérů zaútočilo na Wilhelmshaven a Brunsbüttel. Za cenu ztráty sedmi letounů ale britští letci dokázali pouze lehce poškodit lehký křižník Emden a vinou navigační chyby omylem shodit bomby na dánský Esbjerg. Během následujících týdnů pak RAF prováděla pouze průzkumné lety a shazování propagandistických letáků.

Chamberlainova slabost

Premiér Chamberlain mezitím zápasil s nutností přijmout novou realitu. Fakt, že jeho politika appeasementu zcela selhala, vstřebával jen velmi těžce. Týden po začátku války napsal dopis své sestře Idě, ve kterém hovořil o drtivém stresu: „V takovýchto dnech plných stresu a zátěže je snadné ztratit pojem o čase. Dny jsou jeden jako druhý, neděle jsou ještě náročnější než jiné dny – a život je jen jedna velká noční můra.“

Ve stejném dopise uvádí i následující: „Věřím, že (Hitler) skutečně zvažoval dohodu (…) ale na poslední chvíli se jej zmocnilo nějaké šílenství a jakmile svou mašinerii uvedl do pohybu, již ji nedokázal zastavit.“ Z těchto slov vyplývá, že Chamberlain i týden po útoku na Polsko považoval celou válku jen za jakési nedorozumění, ke kterému došlo nešťastnou náhodou. Hitlera pak viděl jako člověka nakloněného k jednání, kterému se celá situace vymkla z ruky.

Chamberlain se tímto usvědčil z nepochopení faktu, že německý útok na Polsko byl dlouho plánovaným krokem, nikoliv náhlým pohnutím Hitlerovy mysli. Na druhou stranu ale premiér v dopise projevil i sebereflexi. Uvědomoval si totiž, že není válečným vůdcem a jeho čas v premiérském křesle se chýlí ke konci: „Během války by mě mohlo nahradit půl tuctu lidí, zatímco pro sebe nevidím žádnou roli až do začátku jednání o míru – a ta mohou být velmi vzdálená.“

Sárská (ne)ofenziva

Jediný skutečný pokus o snížení tlaku na Polsko tak přišel až od Francie. Maršál Gamelin již krátce po vyhlášení války vydal rozkaz zmobilizovat 2. skupinu armád, která měla co nejdříve zahájit ofenzivu do Sárska. Ta začala 7. září, kdy hranici překročilo 11 divizí s cílem odlákat z Polska co nejvíce německých jednotek. Po nich mělo v druhé vlně následovat dalších bezmála 30 divizí. Francouzi takřka bez odporu obsadili 12 vesnic a menších měst, pak se ale jejich postup zastavil sotva 8 km za hranicemi. Francouzská vláda se totiž natolik obávala náletů na civilní cíle a vysokých ztrát po vzoru 1. světové války, že se k dalšímu postupu neodhodlala.

Němci přitom ve skutečnosti měli u západních hranic jen velmi omezené síly a 90 % letadel se nacházelo v Polsku. Zde můžeme jen citovat generálplukovníka Alfreda Jodla, náčelníka generálního štábu německého Vrchního velení ozbrojených sil (OKW), který během poválečného soudních líčení v Norimberku prohlásil následující: „V roce 1939 jsme se během tažení v Polsku nezhroutili jen díky tomu, že zhruba 110 britských a francouzských divizí stálo na západě zcela nehnutě proti německým 23 divizím.“

Sárská ofenziva se tak do dějin zapsala jen jako přinejlepším symbolické gesto podpory Polsku, a po více než měsíci bez jakékoliv aktivity byli Francouzi vytlačeni zpět za Maginotovou linii. Pro pořádek dodejme, že francouzští představitelé svým polským protějškům po celou dobu trvání „ofenzivy“ předkládali překroucené či rovnou nepravdivé informace – například 12. září oznámil Gamelin veliteli polských ozbrojených sil, maršálu Edwardu Rydz-Śmigłymu, že půlka francouzských divizí je v kontaktu s nepřítelem a Němci museli z Polska stáhnout šest divizí.

Co mohli Spojenci dělat?

Z předchozích řádků vyplývá, že v září 1939 neprojevili Britové a Francouzi žádnou skutečnou snahu přijít Polsku na pomoc. Jejich reakci na německou invazi pak nelze hodnotit jinak než jako důkaz, že veškerá spojenectví uzavřená před začátkem války s Polskem byla pro britské a francouzské politiky ve skutečnosti jen cáry papíru. Nelze se pak ubránit dojmu, že západní mocnosti své polské „spojence“ odepsaly dlouho předtím, než zazněly první výstřely.

Zde se nicméně nabízí otázka – jaké vlastně měli Spojenci v září 1939 možnosti? Stačí jeden pohled na mapu a je jasné, že přímá intervence anglo-francouzských vojsk na polské frontě jednoduše nebyla reálná. To ovšem neznamená, že byli Britové a Francouzi bez možností. Nejzjevnějším krokem by zde bylo okamžité zahájení bombardovací ofenzivy proti průmyslovému srdci Německa v Porúří. Ztráty na letounech i posádkách by byly bolavé, stejně tak by ale velké škody utrpěli i Němci. Nezapomeňme přitom, že v okamžiku útoku na Polsko měla německá armáda zásoby paliva a munice jen na krátký konflikt. V politické rovině by pak Británie a Francie dokázaly, že nehodlají stát stranou, čímž by výrazně ovlivnily německé strategické myšlení.

Na zemi by pak teoreticky stačilo, aby Sárská ofenziva proběhla dle původního plánu počítajícího s nasazením 40 divizí. Francouzská armáda v dané době trpěla řadou vážných problémů s organizací a logistikou, vzhledem k velké početní i palebné převaze by ale takto masivní úder znamenal pro Německo vážnou hrozbu. Můžeme se jen domnívat, jak by na takový spojenecký gambit Adolf Hitler zareagoval, a zda by jádro německé armády setrvalo v Polsku. Jak ale víme, nic z toho se nestalo. Polsko padlo spojeným úderem Němců a Sovětů, zatímco na západní frontě začala tzv. Podivná válka trvající až do května 1940…

Zdroje: