Luftwaffe nad Irákem. Příběh německé intervence na Blízkém východě

Trocha historie na začátek

Začnu trochu zeširoka, neboť německou intervenci v Iráku nelze popsat bez nastínění historického kontextu. Nuže tedy – po porážce Osmanské říše v 1. sv. válce vzniklo Irácké království v čele s králem Fajsalem I. z dynastie Hášímovců. Formálně se jednalo o suverénní stát, ve skutečnosti se ale nacházel pod správou Velké Británie coby mandátní území Ligy národů. Tento stav trval až do roku 1932, kdy Britové na základě Anglo-irácké smlouvy podepsané o dva roky dříve ukončili svůj mandát a umožnili tak vznik nezávislého Iráku. Stejná smlouva ale zároveň umožňovala Britům ponechat v zemi své vojenské základny, a zároveň zavazovala Irák k vyslání vojenské pomoci Británii v případě války.

Právě přítomnost britských vojáků na irácké půdě vedla mnohé Iráčany k názoru, že království je nezávislé jen papírově a ve skutečnosti není ničím víc než britskou kolonií. Záhy po vyhlášení nezávislosti tak začaly v zemi sílit nacionalistické tendence mající za cíl úplný konec britského vlivu. V rámci těchto tenzí začaly mezi sebou o moc soupeřit různé náboženské a etnické skupiny, což během 30. let vyústilo v sérii povstání.

S nestabilitou se potýkala i samotná irácká vláda. Během 30. let vznikl tzv. Kruh sedmi – skupina ostře nacionalistických armádních důstojníků, která skrze svou kontrolu nad velkou částí ozbrojených sil získala nezanedbatelný vliv na iráckou politiku. Tento spolek ovšem nepracoval samostatně, nýbrž se sám nacházel pod silným vlivem německého velvyslance Fritze Grobby. Němci totiž prohlubující se krizi v Iráku chápali jako příležitost k oslabení britského vlivu na Blízkém východě, a rozhodně proto nešetřili sliby o podpoře v boji proti Britům.

V dubnu 1939 zemřel při autonehodě král Ghazi, jenž vládl od smrti Fajsala I. v roce 1933. Korunnímu princi Fajsalovi II. byly v té době pouhé 4 roky a místo něj proto na trůn usedl regent Abd al-Iláh. Po německé invazi do Polska v září 1939 pak irácká vláda v čele s tehdejším premiérem Nuri al-Saidem oficiálně přerušila diplomatické styky s Německem a deportovala říšské diplomaty včetně Fritze Grobby. Válku Německu ale země nevyhlásila, a v březnu 1940 usedl na premiérský post ostře protibritský Rašíd Alí al-Gajlání. Ten krátce po nástupu do funkce navázal tajné kontakty s německými diplomaty v Berlíně a Ankaře, zdráhal se ale otevřeně vyslovit podporu státům Osy.

Ať žije revoluce!

Jmenování al-Gajláního ale vyvolalo ostré protesty z řad britských diplomatů, kteří požadovali, aby regent al-Iláh nového premiéra sesadil. al-Gajlání nakonec pod regentovým tlakem skutečně rezignoval, tento krok ale jen prohloubil jeho nedůvěru vůči Britům i probritskému křídlu vlády. V tomto názoru se mu dostalo podpory od tzv. Zlatého čtverce – čtyř vlivných plukovníků irácké armády a de facto vůdců výše zmíněného Kruhu sedmi. Ti se domnívali, že po pádu Francie a německých vojenských úspěších na Balkáně je Velká Británie příliš slabá na to, aby mohla na případný převrat v Iráku adekvátně zareagovat.

Odhad členů Zlatého čtverce rozhodně nebyl daleko od pravdy. Na počátku roku 1941 měli Britové v Iráku pouze velmi omezený kontingent tvořený šesti koloniálními pěšími rotami a jednou rotou zastaralých obrněných automobilů. V zemi se rovněž nacházely dvě letecké základny – opevněná Habbaníja ležící cca 90 km západně od Bagdádu, a menší základna Šajbah nedaleko Basry.

Na první jmenované základně bylo na jaře 1941 dislokováno 84 letounů; jednalo se hlavně o víceúčelové dvojplošníky Hawker Audax a Hart, lehké dvouplošné bombardéry Fairey Gordon a několik cvičných letounů Airspeed Oxford. Jedinými modernějšími stroji byly jen čtyři bombardéry Bristol Blenheim a čtveřice notně opotřebených dvojplošných stíhaček Gloster Gladiator. Jen malá část z uvedených strojů ale byla bojeschopná, a na celé základně se navíc nacházelo jen 39 pilotů. Polní letiště Šajbah pak disponovalo jen hrstkou archaických bombardérů Vickers Vincent.

Dopad prvních bomb

V domnění, že se nesetkají s vážnějším odporem, se proto spiklenci rozhodli konat, a společně s al-Gajláním vytvořili plán na vraždu regenta al-Iláha a převzetí moci násilím. 1. dubna 1941 pak Bagdád obsadily jednotky vedené plukovníky Zlatého čtverce, zatknuly premiéra Tahu al-Hašímího a do funkce premiéra dosadily al-Gajláního. Regentovi se nicméně podařilo uniknout na Habbaníju, odkud jej Britové dopravili do bezpečí. Malý král Fajsal II. během převratu nepřišel k újmě a jedinou změnou se pro něj stalo jmenování nového regenta Šarafa bin Rajeha. Spiklenci rovněž respektovali status zahraničních ambasád a britský velvyslanec Cornwallis tak mohl nadále komunikovat s britskou vládou.

Ta na zprávy o převratu reagovala rychle a rozhodně. Winston Churchill rezolutně odmítl nový irácký kabinet uznat a během dubna do Iráku dorazily elementy 10. indické pěší divize podporované jedním britským pěším plukem. Na základnu Šajbah mezitím dorazilo 18 bombardérů Vickers Wellington ze stavu 37. a 40. perutě RAF. Rebelští plukovníci tyto přesuny přirozeně vnímali se znepokojením, ač na ně měli Britové právo dle zmíněné Anglo-irácké smlouvy z roku 1941. Na konci dubna se pak odhodlali k přímé akci, a v posledních dubnových dnech základnu Habbaníja oblehly početné irácké pozemní síly čítající několik tisíc pěšáků, dělostřeleckou podporu a oddíl obrněných vozidel. Současně s nimi dorazil i početný vzdušný kontingent zahrnující 9 stíhaček Gladiator a 34 bombardérů, z toho 4 moderní italské letouny Savoia-Marchetti SM.79B.

30. dubna byl veliteli základny předán požadavek na zastavení veškerého letového provozu i pohybu pozemních sil. Plukovníci z řad Zlatého čtverce se domnívali, že základna nebude vzdorovat – koneckonců se nacházela v dostřelu iráckých děl a její obránci byli beznadějně přečísleni. Britové ale irácké požadavky odmítli a začali připravovat základnu na obranu. 1. května pak britský velvyslanec v Iráku Cornwallis získal povolení k zahájení náletů na irácké pozice s cílem vytlačit Iráčany dále od základny. Hned následující den vzlétly z Šajbah bombardéry Wellington a zahájily sérii náletů. Iráčtí vojáci byli nálety šokováni, neboť se na základě mylných informací od velení domnívali, že jsou v oblasti pouze za účelem cvičení.

V reakci na aktivitu RAF začaly z polních letišť operovat i irácké letouny. Jejich první vzdušný úder na Habbaníju provedený 2. května zničil na zemi nejméně tři britské letouny. O dva dny později přišla odpověď - osm bombardérů Wellington a dva Blenheimy udeřily na leteckou základnu Rašíd u Bagdádu, většina iráckých letounů se ale v té době již nacházela na menších polních letištích. Osamělé irácké stíhačce Gladiator se rovněž podařilo sestřelit jeden wellington, který byl zasažen protivzdušnou obranou a zaostal za zbytkem formace. Šlo o vůbec první bojový sestřel v historii iráckých vzdušných sil. V ten samý den nicméně Iráčané utrpěli i první vzdušnou ztrátu poté, co byl nad Diwaníjou vlastními jednotkami sestřelen jeden z moderních bombardérů SM.79B.

V následujících dnech britské nálety na irácké pozice u Habbaníje pokračovaly. 5. května navíc pluk britských pěšáků provedl rychlý výpad na náhorní plošinu nedaleko základny, která sloužila jako irácké shromaždiště. Demoralizovaní Iráčané se pak následující den ve spěchu stáhnuli, vyprovázeni pokračujícími nálety letounů z Habbaníje. Za sebou zanechali velké množství výzbroje - kromě stovek ručních zbraní a velkých zásob střeliva se jednalo například o několik obrněných vozidel a celou dělostřeleckou baterii včetně munice. Irácká armáda během obléhání ztratila okolo 1000 mrtvých a raněných, dalších 400 padlo do zajetí.

Poznámka: Příběh o obléhání základny Habbaníja tu odbývám jen krátkou zmínkou, abych neodbíhal od tématu. Nicméně zrovna tato epizoda si zaslouží samostatný článek, který brzy plánuji napsat.

Německá intervence

Mezitím se ale schylovalo ke vstupu nového hráče. 3. května 1941 se Adolf Hitler sešel s ministrem zahraničím von Ribbentropem, který jej přesvědčil o tajném vyslání diplomatické mise do Iráku v čele se staronovým vyslancem Grobbou. O tři dny později Vůdce uzavřel smlouvu s Vichystickou Francií o uvolnění vojenského materiálu ze skladů v Sýrii a jeho odeslání do Iráku.

Největší podporu ale představovala německá vojenská mise nazvaná Sonderstab F, jejíž hlavní údernou silou se měl stát speciální vzdušný útvar Sonderkommando Junck v čele s plukovníkem Wernerem Junckem. Ten byl zároveň jmenován velitelem nově utvořeného štábu Fliegerfüher Irak zastřešujícího veškeré vzdušné operace nad Irákem. Útvar tvořilo 14 těžkých stíhaček Messerschmitt Bf 110, z nichž 12 pocházelo ze stavu těžké stíhací eskadry ZG 76 a zbylé dvě zapůjčila eskadra ZG 26. Kromě nich Junck získal i devět bombardérů Heinkel He 111 z řad KG 4. Pro přepravu celého Sonderstab F do Iráku pak mělo sloužit 10 dopravních letounů Junkers Ju 52 a čtveřice čtyřmotorových nákladních Junkersů Ju 90. Všechny letouny obdržely irácké výsostné znaky a jejich posádky dočasně získaly o stupeň vyšší iráckou hodnost.

Současně s letadly pak měl do Iráku odcestovat i průzkumný útvar z řad Lehr-Regiment Brandenburg z.b.V 800. Velitelem byl jmenován major Axel von Blomberg (syn polního maršála Wernera von Blomberga), jehož úkolem bylo v Iráku provádět průzkumnou činnost a zabezpečit koordinaci mezi iráckým a německým velením.

Fritz Grobba dorazil do Iráku tajně 9. května. O pět dní později pak na letišti v Mosulu přistálo jádro Sonderkommanda Junck následované transportními letouny. Let z Německa trval téměř 36 hodin a zahrnoval mezipřistání v Sýrii; pro tyto účely se využívala především letiště v Damašku, Aleppu a Palmýře. Na posledním jmenovaném letišti utrpěly Junckovy jednotky první ztráty, když dva přetížené bombardéry He 111 utrpěly poškození podvozku a Němci je museli zanechat na místě; tyto letouny později zničil britský nálet. 15. května se pak v Mosulu nacházelo již 12 stíhaček Bf 110 a 5 bombardérů He 111.

Ve stejný den ale dostala celá operace nečekaný úder v podobě smrti majora von Blomberga. Ten letecky cestoval do Bagdádu na jednání se zástupci al-Gajláního vlády, těsně před přistáním ale na jeho heinkel začal pálit irácký voják v domnění, že jde o britský letoun. Stroj utrpěl jen minimální poškození, jeden z projektilů ale zasáhl von Blomberga a na místě jej usmrtil.

Německá intervence

Současně se zprávou o von Blombergově smrti obdržel plukovník Junck hlášení, podle nějž britské síly zahájily protiútok. Konkrétně se jednalo o improvizovanou bojovou skupinu Habforce o velikosti brigády, která směřovala z Palestiny k základně Habbaníja. Jako předvoj této formace pak postupoval rychlý motorizovaný konvoj Kingcol, jehož vojáci již 11. května dobyli pevnůstku Rutba ležící cca 300 km západně od Habbaníje. Junck proto neváhal a 15. května vyslal z Mosulu osamělý He 111 s úkolem zjistit polohu Kingcolu. Stroj konvoj skutečně nalezl a s minimálním účinkem na něj shodil bomby. Nezaměnitelná silueta Heinkelu He 111 ale zároveň Britům prozradila přítomnost německých letounů.

Následující den provedly tři heinkely eskortované šesti stíhačkami Bf 110 první nálet na samotnou Habbaníju. Útok posádku základny zcela překvapil a německé letouny se tak při přiblížení nesetkaly s odporem. Jejich bomby zničily nejméně jeden britský stroj, poškodily hangáry a usmrtily několik mechaniků. Z letiště se nicméně podařilo vzlétnout osamělé stíhačce Gladiator pilotované npor. Geraldem Herrtagem z 94. perutě RAF.

Herrtage na odlétající heinkely zaútočil a jednomu z nich palbou vyřadil pravý motor. Pak se ale jeho gladiator ocitl v křížové palbě německých střelců a začal hořet po zásahu do palivové nádrže. Herrtage stihnul vyskočit, osudným se mu ale stal zamotaný padák. Jím poškozený heinkel byl později ztracen při nouzovém přistání. Britové na tento útok odpověděli náletem tří Blenheimů z 203. perutě RAF na Mosul, během nějž vážně poškodili jednu stíhačku Bf 110 a jeden bombardér He 111.

17. května Němci podruhé zaútočili na konvoj Kingcol. Několik stíhaček Bf 110 útočilo z malé výšky palubními zbraněmi, podařilo se jim ale vyřadit pouze jedno nákladní vozidlo. Kdyby přitom útok přišel jen o 24 hodin dříve, napáchal by zřejmě daleko větší škody - v tu dobu totiž většina konvoje zapadla do písku a představovala tak téměř bezbranný cíl. Konvoj rovněž nedisponoval prakticky žádnými protivzdušnými zbraněmi a Němci se tak z náletu vrátili beze ztrát.

Ztráty se kupí

Ve stejný den se z Iráku musely stáhnout bombardéry Wellington, kterých bylo potřeba nad Řeckem. Místo nich ale do Habbaníje dorazily vítané posily v podobě 4 stíhaček Gladiator, 6 bombardérů Blenheim z řad 84. perutě RAF a dvou moderních stíhaček Hurricane. Většina těchto posil se ještě ten den vydala na nálet proti mosulskému letišti. Tentokrát byli zaskočení Němci – Britové udeřili z malé výšky, dva německé letouny zničili na zemi a další čtyři vážně poškodili. Cenou za tento útok byla ztráta jednoho z Hurricanů, kterého v malé výšce zasáhly trosky vyvržené explozemi. Jeho pilot zahynul.

Nad Bagdádem mezitím kroužila dvojice britských stíhaček Gladiator z 94. perutě RAF. Jejich piloti si po chvíli všimli dvou německých Bf 110 vzlétajících z tamějšího letiště a z výškové převahy na ně zaútočili. Německé letouny byly výrazně rychlejší a mohly Britům snadno uniknout, z neznámých důvodů se ale s gladiátory pustily do souboje. Pomalé, avšak velmi obratné dvojplošníky následně obě těžké stíhačky poslaly k zemi.

Uvedené incidenty znamenaly pro Sonderkommando Junck vážnou ránu. K ní se navíc přidaly i rostoucí problémy s logistikou. Irácké palivo nemělo dostatečnou kvalitu, což zvyšovalo poruchovost motorů, nedostatek pozemního personálu zpomaloval opravy a zásoby náhradních dílů se povážlivě tenčily.

Konvoj Kingcol se mezitím přiblížil k Habbaníje a 18. května ráno vjel do areálu základny. Těsně předtím se staly cílem úderu čtyř stíhaček Bf 110, ten ale neměl prakticky žádný efekt. 19. května pak britské síly o síle cca 1500 mužů zaútočily na Fallúdžu a tamější most přes Eufrat, který byl klíčový pro postup na Bagdád. Lehké bombardéry startující z Habbaníje provedly během dne celkem 134 vzletů a shodily téměř 9 tun bomb. Letci Sonderkommanda Junck se oproti tomu nad městem téměř neukázali; výjimkou byla jen neefektivní bitevní akce čtyř Bf 110 a nálet osamělého heinkelu na britské pozice v prostoru Rutba-Ramádí.

Irácký odpor u Fallúdži rychle slábl vinou velmi špatné morálky iráckých vojáků, které deptaly neustálé britské nálety. Irácké vzdušné síly v té době již prakticky neexistovaly - téměř všechny letouny se staly obětí britských náletů během obléhání Habbaníje, a zbytek znehybnil nedostatek paliva a náhradních dílů. V poledních hodinách 19. května pak britské síly most u Fallúdži zajistily a zajaly zde na 300 iráckých vojáků.

Rovněž 19. května provedlo Sonderkommando Junck doposud největší nálet na Habbaníju. Čtyři bombardéry He 111 zasáhly letištní plochu a zničily nejméně šest letadel. Vzlétl pouze jeden gladiator, ten byl ale krátce po startu napaden stíhačkami Bf 110 a musel nouzově přistát. Další dva gladiatory padly za oběť německým stíhačům nad Fallúdžou. Jeden z nich se stal prvním úspěchem poručíka Martina Drewese - budoucího držitele Rytířského kříže s Dubovými ratolestmi, jenž do konce války dosáhl 52 vzdušných vítězství. Letouny RAF ještě ten samý den kontrovaly úderem několika strojů na velitelství iráckého letectva v Hinaidi a zničily zde mimo jiné i jednu stíhačku Bf 110, která u Hinaidi nouzově přistála.

Tenčící se síly a příchod Italů

Dalším dnem intenzivní vzdušné aktivity se stal 22. květen, kdy Sonderkommando Junck podporovalo neúspěšný irácký protiútok na Fallúdžu a provedlo další nálet na Habbaníju. Při následném protiúderu dvou britských Hurricanů na letiště u Mosulu ale Němci ztratili další bombardér a dvě stíhačky Bf 110. O den později několik Bf 110 ostřelovalo britské pozice u Fallúdži, na výsledku pozemní bitvy to ale nic nezměnilo.

Postupující britské síly se v tu dobu již nacházely méně než 50 km od Bagdádu. Ve stejný den (tj. 23. května) vydal Adolf Hitler direktivu č. 30, v níž oznamoval úmysl pokračovat v podpoře Iráku proti Britům. Šlo ale víceméně jen o symbolické gesto – Führerova mysl byla v té době plně zaměřena na invazi do SSSR a pro rozsáhlejší intervenci nezbýval čas ani prostředky.

Síly Sonderkommanda Junck se mezitím vlivem ztrát, nedostatku náhradních dílů a nekvalitního paliva výrazně zmenšily – z původních 14 stíhaček již zbývala sotva polovina, z toho pouze několik bylo letuschopných. V ofenzivních akcích přesto němečtí letci pokračovali a 25. května proběhl další útok na Habbaníju. Při návratu ale jeden messerschmitt zmizel beze stopy a druhý byl vážně poškozen při nouzovém přistání. Po této akci již Junckovi nezbyla ani jedna bojeschopná těžká stíhačka.

Neslavný konec

To už se působení Sonderstab F chýlilo k neslavnému konci. 26. května provedl osamělý He 111 poslední (a neúčinný) nálet na Habbaníju, na který Britové reagovali zničením jiného heinkelu při odvetném náletu na Mosul. Následující den do Mosulu dorazilo 27 italských stíhaček Fiat CR.42 coby snaha Benita Mussoliniho rovněž přispět svým dílem. Operační činnost Italové zahájili 29. května, jejich vliv na celou kampaň je ale diskutabilní. Podle některých zdrojů dosáhly italské stroje dílčích úspěchů, podle jiných zase do bojů nijak výrazněji nezasáhly.

27. května zaslal velvyslanec Grobba do Berlína zmatené hlášení, podle nějž se k Bagdádu blíží více než stovka britských tanků (ve skutečnosti neměli Britové tank ani jeden). Ve stejný den se plukovník Junck po poradě s německým generálním štábem a rozvědkou Abwehr rozhodl celou misi Sonderstab F ukončit a veškeré německé prostředky ze země stáhnout. Velvyslanec Grobba o tomto rozhodnutí informoval al-Gajláního vládu, a v noci z 28. na 29. května se zbytek Sonderkommanda Junck společně s veškerým pozemním personálem stáhnul do Sýrie. V té době Junckovi zbývalo pět Bf 110, dva He 111 a šest transportních Ju 52.

Na zemi mezitím pokračoval britský postup na Bagdád. Tváří v tvář porážce se al-Gajlání rozhodnul pro útěk, a 29. května společně s velkou částí své vlády uprchnul do Persie. Ve stejný den ze země zmizel i německý velvyslanec Grobba. Jen pár hodin předtím se pak udál poslední letecký souboj celé kampaně, kdy dvojice italských stíhaček CR.42 napadla tři britské letouny Audax doprovázené jedním gladiatorem poručíka Wightmana z 94. perutě RAF. Ten se s Italy pustil do souboje a jeden fiat poslal k zemi. Italský pilot svůj stroj opustil na padáku a na zemi jej zajali britští vojáci.

V poslední květnový den pak britské síly vstoupily na předměstí Bagdádu, kde se setkaly se starostou města. Po rychlém vyjednávání obě strany uzavřely příměří a hned nazítří se do země vrátil regent Abd al-Iláh, který obnovil probritsky orientovanou vládu v čele s novým premiérem Džamílem al-Midfaiem. Prakticky ihned po vyhlášení příměří zahájilo bagdádské obyvatelstvo krvavý pogrom vůči židovskému obyvatelstvu, to už je ale jiný příběh…

Poznámka: Původně jsem chtěl připojit dobové fotky německých letounů v iráckých barvách. Bohužel jsem ale narazil - ačkoliv takové fotky na internetu existují, nemohl jsem dohledat jejich zdroj a tudíž jsem je nemohl pro svůj článek využít.

Zdroje

· LYMAN, R: Iraq 1941: The battles for Basra, Habbaniya, Fallujah and Baghdad. Osprey Publishing, 2006.

· PLAYFAIR, I. S. O. et al.: The Mediterranean and Middle East, Volume 2: The Germans Come to the JHelp of Their Ally, 1941. HM Stationary Office, 1956.

· THOMAS, A: Gloster Gladiator. Osprey Publishing, 2002.

· WEAL. J: Messerschmitt Bf 110 Zerstörer Aces of World War 2. Osprey Publishing, 2012.

· Kolektiv autorů: Royal Air Force Historical Society: Journal 48. RAF Historical Society, 2010.

· ŠNAJDR, M: Zvláštní komando Junck. In: Military Revue 7-8/2012, dostupné z www.valka.cz.