Článek
Náš činžovní dům zcela přirozeně neobývají pouze samotáři – k nemalé lítosti kolegy odnaproti - ale i tři úplné rodiny.
Kalivodovi jsou čtyřčlenná rodina. Mají dvě děti, z nichž mladšímu je dvanáct let a staršímu patnáct. Je to slušná, spořádaná a sympatická rodinka, čímž lezou kolegovi odnaproti neskutečně na nervy.
Pan Kalivoda pracuje jako řidič autobusu, a kupodivu doposud neměl vážnější nehodu. Jezdím sice do práce jeho linkou, ale zásadně si vybírám časy, kdy je za volantem někdo jiný.
A pokud pro zpoždění nestihnu svou přednášku včas - inu, však víte - akademická čtvrthodinka.
Paní Kalivodová je učitelka. Dokáže celkem slušně dětem ve škole nahánět hrůzu a onehdy slibovala, že až zjistí, kdo koupil Péťovi (jejímu mladšímu synovi) cigarety, udělá z něj dva malé do školky.
Nebylo mi ale jasné, z koho že to chce udělat dva malé do školky – zda ze svého syna, nebo z kolegy odnaproti, který v tom měl samozřejmě prsty.
Starší syn Marcel je povahově jakýsi hybrid mezi kolegou odnaproti a panem Masákem. Dělá v domě různé vylomeniny, a obvykle se vinu snaží hodit na jeho mladšího bráchu.
Nedávno se rodina rozhodla odjet na týden na dovolenou do Bulharska, a tak mě paní Kalivodová požádala, zda bych se mohl během jejich nepřítomnosti postarat o jejich psa Buffyho, o akvárium s rybičkami, o květiny a celkově zda bych dohlídl na jejich domácnost.
Souhlasil jsem, a snažil se vypadat, jako by mi to vůbec nevadilo. Ale nikdo mi nenamluví, že němečtí ovčáci patří do třípokojového bytu a ne někam na venkov.
Kolega odnaproti mě na krátkou chvíli dojal prohlášením, že mi s tím pomůže. Vzápětí upřesnil, že bude pouze chodit krmit rybičky.
Vešel jsem do bytu a nadechl jsem se typicky čpícího vzduchu, který nutně musí vyprodukovat rodina se psem, osvěžovačem vzduchu a bohatou květinovou výzdobou.
Kalivodovi odjeli a já jsem osaměl s Buffym, neboť kolega právě vezl rodinku na letiště. Podezíral jsem ho, že má něco za lubem, protože se pro to nabídl dobrovolně. Později mi sdělil, že chtěl panu Kalivodovi ukázat, jak se řídí dopravní prostředek.
A tak mohly začít veškeré patálie, které mě čekaly.
Byt jsem si okamžitě a důkladně prohlédl (tj. šťoural jsem i tam, kde jsem neměl co pohledávat), a posléze jsem zvolil jako první úkol jít s Buffym na procházku.
Popadl jsem vodítko a očekával, že se za mnou nadšeně vrhne. Ale I.P. Pavlov by byl zklamán. Buffy mě znal, takže mě sice nepovažoval za hrozbu ani za lupiče, ale ani nejevil žádnou známku toho, že by chtěl navázat přátelství. Zanechal jsem marných pokusů a odcházel z bytu.
Až do té chvíle jsem za celý život nezakopl o práh. Když jsem se sesbíral ze země a podíval se do bytu, byl jsem přesvědčený, že se mi to proradné psisko směje. Nepochodil jsem ani večer, Buffy už dřímal, a odložil jsem tedy jeho venčení na zítřek.
Druhý den ráno změnil hafan postoj a blahosklonně mě nechal jít s ním na procházku. Po návratu jsem se rozhodl nakrmit rybičky, neboť to samozřejmě můj dobrý přítel neudělal. Přišel do bytu právě v tu chvíli, kdy jsem nad vodou klepal prstem do velké dózy s krmením. Jelikož jsem ho neviděl, jeho pozdrav mě vylekal do té míry, že jsem celý obsah s krmnou směsí vysypal do akvária.
„Kalivoda nebude rád, že mu kalíš vodu“ bavil se kolega, za což si vysloužil pohlavek síťkou do akvária.
Když jsme byli hotovi s vyčištěním vody z akvária, bylo už odpoledne a Buffy se opět začal dožadovat procházky. Chtěl jsem však první zalít květiny, což se mému čtyřnohému příteli pranic nezamlouvalo, a začal proto okusovat vzrostlý fíkus v obýváku. Domlouval jsem mu rázně, leč marně.
Protože jsem však v žádném případě nehodlal ustoupit, rozhodl jsem se nebohou rostlinu dočasně přestěhovat třebas i do mého bytu, aby nedošla k újmě během mé hlídky. Když jsem však procházel kolem akvária, dotčený čtyřnohý satan na mě nečekaně zezadu skočil. Nezareagoval jsem včas a nijak jsem nemohl zabránit kolizi masivního keramického květináče a akvária.
Viděli jste někdy sto osmdesát litrů vody v bytě na podlaze?
Kolega byl doposud přítomen, a navrhl začít panikařit, nebo rybařit. Ochotně jsem souhlasil s prvním plánem a přidal se k němu. Ale nakonec jsme instinktivně začali sbírat ze země nebohé ryby a další havěť, a stejně tak zbídačenou faunu a flóru z akvária - tedy z toho, co z něj zbylo.
Ryby jsme nanosili do vany, kterou jsem v rychlosti napustil. Bylo mi jasné, že chlorovaná voda pokojové teploty je daleko od ideálního prostředí pro přeživší vodní tvorstvo, ale nic lepšího mě nenapadlo. Nakonec se ukázalo, že jde převážně o sladkovodní ryby, které takové změny prostředí tolerují docela dobře. Zemřely jen obě dvě.
Musel jsem však i v tomto shonu jednat rychle, proto jsem požádal dceru paní Kramářové, aby vyvenčila Buffyho, což bohudík udělala bez jakýchkoliv protestů. A na pomoc s úklidem jsem pod příslibem lahve slivovice přibral pana Masáka.
„To je zatraceně hodně vody“ konstatoval právě příchozí pan Masák.
„Ale kdeže. Pár kapek“ kontroval jízlivě kolega odnaproti.
Pan Masák se ale nedal: „To akvárko určitě půjde sle-„
Okamžitě jsem ho zarazil: „Určitě N-E-P-Ů-J-D-E slepit lepicí páskou“. Téhož názoru byl i kolega, který se v tu chvíli vydal do města vyhledat akvárium téže značky, tentýž model.
Až nyní mi došlo, že květináč vzrostlého fíkusu je také jaksi bahnitý. Uschoval jsem ho prozatím u pana Masáka a oba jsme se jali vysoušet podlahu. Bohudík, v oné průchozí místnosti bylo linoleum, nikoliv koberec.
Hotovi jsme byli po necelých třech hodinách, a slivovici jsem slíbil i sám sobě. Kolegovi jsem proto zatelefonoval, aby nám dvě lahve doručil. Kolega se dostavil i s akváriem, proto jsme se jali znovu zprovoznit akvárium do původní podoby a přitom jsme si vydatně tu a tam přihnuli z lahve.
Hotovi jsme byli až pozdě večer, a seděli jsme vyčerpáni u načaté lahve v obýváku Kalivodových. Mop na podlahu někdo z nás umístil rovněž v obýváku, což bych za střízliva považoval za hloupý nápad.
Sami jistě seznáte, že nikdo nemohl vědět, že střapce z látky na mopu mohou vyprovokovat jinak letargického hafana k útoku. Okamžitě se vrhnul na násadu, zřejmě za účelem roztrhání střapcovitého konce, ovšem zabránila mu v tom televize za zvuku praskající obrazovky.
O to, kdo půjde zítra koupit novou širokoúhlou televizi jsme losovali pomocí starého dobrého „kámen, nůžky, papír“.
Prohrál pan Masák (očividně se mu daří jen v kasinu) a úkolu se zhostil. Když však podnapilý vcházel do svého bytu aby se převlékl, zakopl o fíkus a při pádu jej zlomil.
Po tomto zjištění kolega navrhoval evakuovat psa a rybičky a byt podpálit, neboť tak dle něj vznikne menší škoda, než když budeme o byt pečovat my samotní.
Nesouhlasil jsem, a to zásadně. Předně měly veškeré katastrofy zatím na svědomí kolega, pes a pan Masák. Když jsem tento názor obhájil, okamžitě mi došlo, že jsem se dopustil velké taktické chyby, neboť zmíněná trojice se na protest odebrala ke spánku.
Další ráno si ovšem moji dva kumpáni mou kritiku nepamatovali a rozhodli jsme se dát byt konečně do pořádku.
Nové akvárium (včetně nových rybiček, k nerozeznání od těch nebohých) i televize udělaly své, a zlomeny fíkus jsme konec konců mohli svést na čtyřnohého záškodníka, neboť ten se sice nebude umět hájit, ale na druhou stranu mu bude určitě rychle odpuštěno.
Pan Masák se rozhodl postavit vodu na kafe. Ví bůh, proč nepoužil rychlovarnou konvici, ale plynový sporák a velkou džezvu. Když jsem se rozhodl situaci v kuchyni zkontrolovat, plameny sahaly asi půl metru vysoko.
Pan Masák měl za to, že zapomněl hlídat čas. Kolega odnaproti měl za to, že já jsem zapomněl hlídat pana Masáka.
Saze už však vykonaly své, proto kolega zavezl pana Masáka do obchodu, kde koupil Primalex.
Až po vymalování kuchyně jsem se rozhodl, že na další katastrofy už nemám nervy, proto jsem celý byt svěřil dceři paní Kramářové a bezostyšně ji chtěl podplatit. Se smíchem odmítla peníze, ale souhlasila s tím, že se postará o byt a dala mi pusu.
Přímo před kolegou odnaproti.
____________________________________________________
Jan Kozinski
Chcete-li si přečíst i příští kapitoly, klikněte u názvu mého profilu na „Sledovat“, případně dejte lajk a sdílejte dále. Všem čtenářům moc děkuji :-)!
Předchozí díl najdete ZDE.
