Barbituráty: Revoluce v medicíně, která zachraňovala i ničila životy

Současná psychiatrie hojně využívá účinků moderních psychofarmak, které byly objeveny v posledních desetiletích. Počátkem dvacátého století však došlo poprvé k cílenému objevu skupiny psychofarmak s výhodnými účinky, které měly sedativní vlastnosti: barbiturátů.

Barbituráty byly záhy po svém uvedení na trh předepisovány lékaři ve velkých množstvích na různé obtíže (nejen duševní). Do značné míry oprávněně. Ovšem i tento tehdejší „všelék“ měl své stinné stránky - zejména potenciál ke vzniku závislosti.

V druhé polovině 20. století pak byly barbituráty z velké části nahrazeny o mnoho bezpečnějšími benzodiazepiny (zvanými „benzáky“ či „benzáče“, které jsou však rovněž dosti návykové). Je ale na místě důležitost barbiturátů zmínit, a to nejen z historického hlediska - jsou totiž dodnes častou volbou anesteziologů.

Pojďme se tedy na tato pionýrská léčiva a kulturní fenomén podívat zevrubně.

Na počátku dvacátého století, kdy lékařství ještě nedoznalo takové míry specializace, jako později, bylo k dispozici jen málo léčiv, které by bylo možno bezpečně použít jako látky celkově snižující aktivitu centrální nervové soustavy (CNS).

Dnes máme k dispozici celou řadu léčiv specificky účinných proti konkrétním symptomům nebo syndromům: proti úzkostem (anxiolytika), proti nespavosti (hypnotika), proti poruchám nálady (antidepresiva, antimanika), proti halucinacím či bludům (antipsychotika), proti epileptickým záchvatům či křečím (antiepileptika, antikonvulziva) a jiné.

Ovšem počátkem minulého století bylo k „utlumení“ nežádoucí aktivity nervové soustavy pacienta jen minimum léčivých prostředků. Jistě - existoval alkohol, opium, laudanum (opium rozpuštěné ve alkoholu), bromidy, ether či chloralhydrát.

Tyto látky však byly buď nebezpečné pro své vedlejší účinky nebo malé rozmezí mezi účinnou a toxickou dávkou, krátké trvání účinku nebo jeho nedostatečná intenzita, případně byly z jiných důvodů nevyhovující.

To se mění v letech 1902-1904, kdy byl vyvinut, patentován a uveden na trh první barbiturát - barbital.

Pod obchodním názvem Veronal byl vyráběn- dosud existující - farmaceutickou společností Bayer. Byl používán zejména k léčbě nespavosti a křečí.

O osm let později následoval fenobarbital - druhý masově používaný barbiturát (vyráběn rovněž společností Bayer pod obchodním názvem Luminal).

Fenobarbital je jeden z mála, který je užíván dodnes, a to pro své výhodné účinky a více než sto let praktických zkušeností. To jej činí dobře prozkoumaným a dostupným léčivým přípravkem, který je často používán anesteziology k navození celkové anestezie (v menší míře pak u jinak nezvladatelných eplilepsií nebo novorozeneckých křečí).

Další barbituráty s větším či menším úspěchem následovaly. Reklamy na ně byly tak běžné, jako dnes reklama na Coca-colu.

Barbituráty se tehdy staly jakousi „módou“, byly předepisovány hojně a často zbytečně či nadměrně. Byly však dostupné, účinné a relativně levné - proto skýtaly únik před stresujícím životem vytíženým obchodníkům, nemotivovaným umělcům, ale i vyčerpaným ženám v domácnosti.

Postupně však začaly vycházet najevo skutečnosti, které dokazovaly, že se nejdná o tak bezpečné léky, jak se mnozí domnívali.

Problémem barbiturátů bylo především úzké tzv. terapeutické okno - tedy rozmezí mezi účinnou a toxickou (či smrtelnou) dávkou (obdobnými pojmy jsou terapeutická šíře či terapeutický index).

Jinými slovy: zatímco jedna tableta mohla člověka „bezpečně“ uspat, několik tablet již mohlo být smrtelných.

Dnešní léčiva např. proti úzkostem či nespavosti jsou mnohem bezpečnější - smrtelná dávka je většinou řádově vyšší, než terapeutická (a tedy i několik desítek denních dávek užitých naráz může člověk přežít).

Navíc na moderní léčiva používaná v těchto indikacích existuje antidotum ("protijed"): flumazenil (obchodní název Anexate).

Vedle nežádoucích účinků jako jsou bolesti hlavy, závratě, ospalost, zmatenost či rozvoj kómatu byl u barbiturátů ještě jeden problém: rychlý vznik tolerance.

Asi každý ví, že náctiletý mládenec, který poprvé konzumuje alkohol je jaksi „pod obraz“ po třech pivech a jednom panáku. Ale po letech taková dávka stejnému člověku způsobí jen „náladu“.

Je to proto, že celé lidské tělo (tedy i jeho hlavní chemická továrna - játra, i nervové buňky - neurony), se přizpůsobuje podnětům zvenčí.

To známe z praxe - např. když pravidelně zatěžujete sval v posilovně - vaše síla i objem svalu se zvýší.

Pokud tedy někdo pravidelně užívá lék nebo nějakou drogu, tělo zareaguje jeho rychlejším odbouráváním v játrech. K analogickému efektu dochází i v mozku (ale nechci nudit čtenáře rozepisováním se o down-regulaci receptorů nebo změnám v synapsích).

Proto dokáže pijan vypít tolik alkoholu, které by abstinenta usmrtilo. A stejně je to u uživatelů heroinu či jiných drog (případně léků).

Vedle úzkého terapeutického rozmezí měly barbituráty ještě jednu nectnost: tolerance na účinek vznikala rychleji, než na toxicitu. Laicky řečeno: uživatel po čase musel sáhnout nikoliv po jedné, ale po dvou tabletách, aby usnul.

A lidské tělo toho zvládne hodně, ale má své limity. V případě barbiturátů se tak dříve či později účinná dávka dostala do takového množství, která už mohla být smrtelná.

Vedle toho se u nich objevoval (obdobně jako u již zmíněných benzodiazepinů) syndrom z odnětí, resp. syndrom z vysazení. Nebo, chcete-li: absťák.

Abstinenční příznaky po náhlém odnětí či výrazném snížení dávky užívaných barbiturátů nezřídka končily úmrtím.

V 60. letech, kdy již rizika spojená s dlouhodobým užíváním barbiturátů byla všeobecně známá, jejich osudu zasadil poslední ránu objev účinků benzodiazepinů a jejich uvedení na trh.

Prvním z nich byl chlordiazepoxid, a o pár let později následoval diazepam (pod obchodním názvem Valium), obojí známou společností Roche (rovněž dosud existující globální farmaceutickou společností).

Užívání benzodiazepinů má v jistém ohledu podobná rizika, jako měly barbituráty, ovšem o dost nižší. Jsou mnohem bezpečnější při předávkování (ať již úmyslném, či náhodném), navíc při předávkování existuje léčba apod.

Přesto si některé barbituráty (kromě zmíněného fenobarbitalu např. thiopental) udržely své postavení a využití dodnes, třebaže jsou spíše podávány pod přísným dohledem anesteziologa, a jejich předepisování pacientům pro domácí užití je velmi vzácné.

Barbituráty během „vrcholné“ doby sice nebyly salónní záležitostí, a nebyly tedy servírovány na večírcích, jako třeba později kokain, ale byly tam (a nejen tam) patrně běžně k dostání.

Na předávkování barbituráty zemřela řada celosvětově známých osobností (často při nich šlo o kombinaci i s jinými léky, drogami či alkoholem), např. herečka Marilyn Monroe, hudebník Jimi Hendrix, či spisovatel Stefan Zweig.

Jejich užívání přiznala řada celebrit tehdejší doby, např. Elvis Presley, Johnny Cash či Jack Kerouac.

Konec článku bych rád věnoval citátu slavného alchymisty, kterým není nikdo jiný, než Paracelsus. Jeho výrok je nadčasový a je mottem každého správného toxikologa:

Omnia sunt venena, nihil est sine veneno. Sola dosis facit venenum.

("Vše je jed, a není věci nejedovaté. Pouze dávka určuje jed."

neboli

„Pouze v dávce spočívá rozdíl mezi lékem a jedem“.