Článek
Úvodem
Psychopat, či sociopat je samozřejmě laické a zjednodušené označení toho, co odborná veřejnost označuje za tzv. Disociální poruchu osobnosti. V Mezinárodní Klasifikaci Nemocí (MKN-10) je popisována takto:
Porucha osobnosti charakterizovaná bezohledností v sociálních závazcích‚ nedostatkem cítění pro druhé. Je velká nerovnováha mezi chováním a současnými sociálními normami. Chování nelze snadno změnit zkušeností‚ dokonce ani trestem. Je nízká tolerance k frustraci‚ nízký práh pro spouštění agrese včetně násilných činů; subjekt má tendenci klamat druhé nebo nabízet přijatelné vysvětlení pro chování‚ které ho přivádí do konfliktu se společností.
Osobnost dotyčného je pak popisována jako amorální, antisociální, asociální, psychopatická či sociopatická.
Obvykle se projevuje již od útlého dětství.
Ve USA se prevalence (četnost) onemocnění udává mezi 1 % až 4 % populace. Není důvod nepředpokládat, že podobně na tom budou i Evropské země.
„Normální“ sériový vrah aneb jak je poznat
V dřívější době byla považována za typickou pro takové jedince tzv. MacDonaldova triáda, která se však - jak se později ukázalo - nevyskytovala zdaleka u všech sociopatů . Měla spočívat v tom, že v dětství antisociálních lidí dochází k páchání žhářství, týrání zvířat a nočnímu pomočování.
Fanoušci Dextera či jiné seriálové, případně filmové dějové linie o „spořádaném“ sociopatovi, jež je přes den vzorným občanem a v noci sériovým vrahem budou zklamáni: Naprostá většina lidí s disociální poruchou osobnosti jsou totiž lidé, jež ve společnosti vyčnívají svým nápadně sebestředným, agresivním a bezohledným jednáním, které nedokážou kontrolovat.
To vše bez pocitu studu, empatie a bez schopnosti sociálního učení. Obvyklá je také nedostatečná kontrola impulzů.
Proto soused odvedle se spořádanou rodinou bude těžko po nocích působit jako nájemný vrah, jak tomu bylo v nejednom filmu.
U sociopatů je nápadná bezohlednost k ostatním lidem a sociálním či právním normám, a pohotovost k prosazování svých cílů třeba i násilím. Typické je u nich také masivní užívání návykových látek.
Je však na místě připomenout, že v psychiatrii není nic černobílé, a proto nelze říci, že existují psychopaté (event. sociopaté), a na straně druhé zdraví lidé.
Tady se na moment zastavme a vysvětleme to: Lidé, kteří nemají plně vyjádřenou tuto poruchu, ale mají méně či více výrazné některé její rysy mohou být špičkoví manažeři, vědci či politici. To za předpokladu, že se nedostávají příliš často do konfliktu se společností a vzestup po společenském žebříčku je jim umožněn.
Samozřejmě neplatí obrácený výrok, tedy že každý úspěšný manažer či politik je nutně sociopatický jedinec.
Jak s nimi jednat
Ideálně nijak. Pokud máte podezření, že takový člověk je ve vašem okolí, neprodleně změňte prostředí a vyhledejte samotu, či společnost jiných lidí.
Rozumné domlouvání či prosby, aby sociopat změnil své chování k ničemu nevedou, naopak mohou dotyčného rozčílit. V každém případě se vyhněte hrozbám či nátlaku. Nikdy nevíte, kdy tím překročíte hranici, která vás může dělit od vážného zranění či vás jinak poškodit.
A co když jej potkávat musíte?
Potom nastává problém. A to třeba v práci. Pak je na místě zvážit, zda je i za těchto podmínek pro vás výhodné nadále sdílet takový pracovní kolektiv, nebo uvažovat o změně zaměstnání.
Dobrou zprávou je, že většina (ne všichni!) sociopatů má již od dětství problémy s kázní, pracovní morálkou a bývá často již v mládí trestána pobyty v ústavech apod., proto nehledejte tuto poruchu u každého kolegy, který vám jde na nervy. Pokud máte průměrné zaměstnání, pravděpodobnost, že sdílíte pracovní život se sociopatem, není velká.
Nicméně v případě rozhovoru se sociopatickým jedincem jednejte neutrálně - nechvalte ho, nelichoťte mu, nesnažte se mu zalíbit - sociopaté mohou být vztahovační a podezíraví. Ale také si nechte pro sebe jakýkoliv nesouhlas a klidně mu všechno váhavě odkývejte. Je to zdaleka bezpečnější přístup, než se snažit ho „napravit“.
Uváženě opatrný, jasně ohraničený vztah v nich může vzbudit respekt.
A co léčba?
Velmi stručně řečeno, téměř žádná.
Farmakoterapie má jen velmi omezené možnosti (některá léčiva se sedativním účinkem k potlačení výbůchů hněvu či zlosti), a psychoterapie je velmi svízelná už jen proto, že dotyčný obvykle nespatřuje chybu v sobě a zpravidla odmítá spolupracovat.
Někteří autoři považují dokonce např. expresivní psychoterapii u disociální poruchy osobnosti za kontraindikovanou.
Disociální poruchu osobnosti tak lze při maximálním úsilí a spolupráci s terapeutem do určité míry korigovat, zmírnit. Nelze ji zcela vyléčit - jde o součást osobnosti, která je do jisté míry dědičná, částečně vzniká pod vlivem okolí a vlastních prožitků daného jedince. Je však jeho nedílnou součástí.
Nejvýrazněji se porucha projevuje okolo 20. roku života, po 40. roku života pak může být méně nápadná.
Jedna zajímavost na závěr: Psychopatem se člověk může stát. Rysy poruchy mohou být akcentované po užívání návykových látek či po úrazech hlavy a mozku:
Roku 1848 se železničnímu předákovi, který se jmenoval Phineas Gage stala nehoda. Při pěchování výbušné nálože mu hlavou proletěla přes metr dlouhá a přes 3 centrimetry široká ocelová tyč. Vletěla mu do hlavy pod lícní kostí a vyletěla týlem. Gage tuto strašnou nehodu kupodivu přežil a tělesně se po několika týdnech zotavil (třebaže oslepl na jedno oko). Ovšem došlo k nevratnému poškození některých oblastí mozkové kůry, což mělo za následek, že po úraze začal holdovat alkoholu, začal se chovat hrubě a byl celkově nevyrovnaný (před úrazem to byl naopak slušný a spořádaný muž). Tyč, která mu proletěla mozkem je dodnes vystavena ve Warrenově anatomickém muzeu spolu s jeho lebkou.
A co vy? Potkali jste se někdy v poslední době s člověkem, který splňuje výše vyjmenovaná kritéria?
Podělte se o svůj zážitek v diskuzi!
ZDROJE:
MACDONALD, John M. THE THREAT TO KILL. American Journal of Psychiatry. 1963-08, roč. 120, čís. 2, s. 125–130. [cit. 2024-02-27]. ISSN 0002-953X. DOI 10.1176/ajp.120.2.125
RAHN, Ewald. Psychiatrie: učebnice pro studium a praxi. Psyché (Grada). Praha: Grada, 2000. ISBN 80-7169-964-0.
PAPEŽOVÁ, Hana. Naléhavé stavy v psychiatrii. Jessenius. Praha: Maxdorf, c2014. ISBN 978-80-7345-425-8.
KOUKOLÍK, František. Lidský mozek: [funkční systémy, norma a poruchy]. 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Galén, c2012. ISBN 978-80-7262-771-4.
Antisocial Personality Disorder: Causes, Symptoms & Treatment". Cleveland Clinic. Dostupné na https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/9657-antisocial-personality-disorder
