Článek
Střelba na Filozofické fakultě UK ukázala i na nedostatky systému péče o duševně nemocné občany. Nechci nyní polemizovat o tom, jestli byl, či nebyl střelec duševně zdráv. Nemám o tom dost informací, nicméně o tom, že nebyl zcela konformní, nemám pochyb.
Důležité ale je také to, že psychickou pomoc nyní potřebují i přeživší, třeba i nezranění z fakulty. Ti citlivější z nás mohou mít duševní obtíže, i když se jich událost nijak přímo nedotkla. Škola se snaží těmto lidem pomoci. Někdy z vlastních zdrojů, někdy za pomoci odborníků z venčí. Budiž jim dík.
Znovu to však ukazuje zanedbávání psychiatrické péče, její reforma je chaotická, neprovázaná. Jde v ní zhruba o to, že se psychiatrické nemocnice omezí a za pacienty bude zdravotnický personál chodit domů. Myšlenka hezká, naráží v však v mnoha oblastech. Organizací, která by to měla zajišťovat, je Centrum duševního zdraví. Bohužel nejsou kapacity pro to aby své služby mohla nabízet v širokém rozsahu. Proto si vybírají komu péči poskytnou a zbytek odkáží na ostatní. Ti mají často plné kapacity také.
Dva příklady:
V době nedávno minulé jsem jednal s jedním CDZ o poskytování péče jedné klientce. Jednalo se o ženu romské národnosti s malou znalostí češtiny, velkým sluchovým hendikepem a rodina měla podezření na možný rozvoj psychického onemocnění. V CDZ klientku odmítli s tím, „že tohle nemají zapotřebí“ (citace). Klientku nikdo z nich nenavštívil, o tom, že nespadá do jejich cílové skupiny rozhodla sociální pracovnice po telefonu, bez rozhovoru s klientkou.
Klient bydlel zhruba 500 metrů od CDZ, diagnostikována těžká demence. Potřeboval pravidelnou kontrolu od lékaře, předepisování léků. Odmítnut sociální pracovnicí po telefonu, s odůvodněním že oni (CDZ) se specializují na těžké psychické poruchy.
Výsledek je ten, že lidé, kteří potřebují pomoc nejvíce, se k ní nedostanou. Zhruba před rokem jsem pracoval v organizaci pomáhající lidem s autismem. Častou prosbou bylo právě to, že potřebují sehnat psychiatra. Jednou jsem musel volal celkem 37 psychiatrům, než jsem sehnal jednu lékařku, co se uvolila vzít pacientku do stavu. Na potvrzující vyšetření od klinického psychiatra se bez obtíží čeká rok, pokud jste dítě. Pokud je vám přes 18 let, máte smůlu, klidně dva, tři.
Úplná rodina z finančně skromných poměrů. Bydliště v Šumperku. Bez automobilu. Dvě děti, nezletilý syn s autismem a mentální retardací. Jeho ošetřující psychiatrička ordinuje v Praze. Doba cesty za ošetřením čtyři hodiny vlakem a autobusem, hodinu rozhovor s psychiatričkou a pak zase čtyři hodiny nazpět domů. Každý měsíc. Nebyli schopni sehnat žádného dětského psychiatra na pojišťovnu nikde poblíž.
Samozřejmě se to dá urychlit. Pokud si jste schopni vyšetření uhradit z vlastních zdrojů. Bohužel je však smutným pravidlem, že lidé s psychickými potížemi mají peněz méně. Nemají tak dost prostředků si je platit.
Chybí centra krizové intervence. Pokud máte akutní potíže, nepomůže vám termín na vyšetření u lékaře za půl roku. To se můžete už dávnou houpat na větvi.
Podobných zkušeností mají sociální pracovníci spousty. Často pomáháme lidem v takřka bezvýchodné situaci. Často nám při naší práci pomáhá naděje kterou můžeme s klienty sdílet. Víra v to, že se mohou mít lépe. Proto je třeba vnášet tato témata na veřejnost. Jinak se řešit nebudou. Ono je hezké, že univerzita pomáhá, jak může, ale je to odpověď na nenadálou krizovou situaci, nemůže poskytovat pomoc pokaždé a všem. To je úkolem systému psychiatrické péče. Ministerstvo zdravotnictví jakožto její tvůrce by se mělo soustředit na to, jestli je dost odborných lékařů po celé republice. Jak jsou dostupní pro pacienty a ve spolupráci s MPSV pracovat na propojení se sociálními službami.
To by však vyžadovalo mít vizi rozvoje. Kde ji však vzít, když se vše v politice děje podle okamžitých nápadů a hlavně marketingových pravidel, nevím.
