Článek
Rád bych rozvinul článek o nárocích naší společnosti na chudé. Píši zde o tom, že jsou legitimní nároky na to, aby uživatelé sociálních dávek plnili požadavky společnosti.
Jedním z takových požadavků vidím to, aby se snažili zlepšit svou sociální situaci vlastní pílí. Nyní zákon předpokládá jen součinnost sociálně potřebného při řešení jeho situace. Obyčejně to vypadá tak, že mu referentka na UP dá adresu nějakého potencionálního zaměstnavatele, žadatel pak donese razítko, že tam byl přijat či nepřijat. Není to příliš efektivní. Nezaměstnaný může vždy vést přijímací pohovor tak aby jej nepřijali. V době nedávno minulé se to snažila uzákonit tzv. „Drábkova reforma“ povinnost veřejné služby.
Zmíněná sociální reforma byla špatná. Avšak vylévali bychom s vaničkou i dítě, kdybychom odmítli všechny nástroje, které nabízela. Bohužel se tady opět ukázaly, ty malé ale, která jsou tak důležitá a čert za ně může.
Veřejná služba byl jeden z těch dobrých nápadů, který byl špatně uchopen. Proto jej Ústavní soud nakonec zrušil.
Nejprve co to byla veřejná služba.
- Každý uchazeč na UP o zaměstnání, mohl být 2 měsíce po přihlášení do evidence uchazečů o zaměstnání, vyzván k plnění veřejné služby.
- Poté vykonával nějakou práci po neomezenou dobu a v rozsahu 20 hodin týdně. Často pro obce, ale i školy, úřady.
- Nedostával za to plat, ale když ji vykonávat odmítl, nedostal dávky.
Proč to bylo špatně?
- Nikdo nemá pracovat zdarma. Máme právo na mzdu za svou práci.
- Neřešilo se jestli ten člověk veřejnou službu vykonává dobře, nebo směnu stráví opřený o hrábě.
- Je minimálně sporné, jestli tento institut byl účinný pro resocializaci dlouhodobě nezaměstnaných. 4 hodiny práce je dost na to aby člověk měl velmi málo volného času na skutečně efektivní hledání práce a přitom za to peníze nebyly.
- Ti co vykonávali tyto práce byli v podstatě zaměstnaní bez výhod plynoucí ze zaměstnaneckého poměru (žádný plat, dovolená, nemocenská .....).
- Bez řešení jejich situace by teoreticky mohli vykonávat veřejně prospěšné práce do konce života.
- U dlouhodobě nezaměstnaných se moc nepracovalo na rozvoj a upevnění pracovních návyků, snaha o jejich zapojení do práce byla často jen formální.
- Systém nerozlišoval ty, co pracovat chtějí a nemohou, od těch ostatních. Všichni mohli dostat povinnost se účastnit veřejné služby. Veřejná služba byla vnímána jen jako sankční nástroj, jak odlišit ty žadatele o dávky co nechtějí pracovat, od těch ostatních.
- Úřad tuto veřejnou službu nařizoval v podstatě dle sympatií k uchazeči. Chyběla přezkoumatelnost toho, zda žadatel o dávky má možnost se takových prací zúčastnit, či zda to povede k jeho resocializaci.
- Chyběla pravidla co to vlastně má být ta veřejná služba. Obsahově se to nemuselo lišit od pracovních poměrů, či veřejně prospěšných prací.
Teď ty výhody:
- Stát mohl vcelku jednoduše a levně odlišit ty, kterým se pracovat nechtělo od ostatních.
- I u lidí kteří by hledali práci jen obtížně (např. bezdomovci), bylo možné jim najít nějaké pracovní uplatnění.
- Stát mohl snadno motivovat žadatele ke změně svého životního postoje.
- Byla reálná možnost, aby i lidé kteří žijí na společenském okraji, pomohli v rozvoji svých komunit a tak se stali jejich integrální součástí.
Bohužel MPSV svou příležitost promarnilo. Paragrafy o veřejné službě byly napsány špatně a samotné jeho provádění Úřadem práce nebylo o mnoho lepší. Občas to byly víceméně nucené práce. Proto je dobře jej Ústavní soud zrušil. To však neznamená, že by jsme měly na takovou snahu rezignovat. Může to být velmi účinným nástrojem resocializace mnoha klientů.
Pro plnění takého úkoly, by však potřeboval tyto parametry:
- Účast ve veřejné službě by měla být výhodnější, než když bude žadatel jen na dávkách.
- Postavení pracovníků veřejné služby na roveň pracovním úvazkům.
- Jasné definování toho, kdo má být do tohoto programu zařazen.
- Rozvojový program pro pracovní dovednosti účastníků.
- Odlišení toho, které práce mohou být vnímány jako veřejná služba (aby se nestalo, že za veřejnou službu bude považován i managment banky)
- Individualizace potřeb pracovníků veřejných služeb. (Matka samoživitelka má jiné možnosti, než bezdomovec.)
Nemyslím si, že povinnost pracovat, pokud chci pobírat dávky, je apriori špatně. Jen je třeba k ní dospět společenským konsenzem a stanovit jí jasná, srozumitelná a nediskriminační pravidla. Bohužel se o nich debaty nevedou. Většina problémů by bylo možno vyřešit větší snahou referentek Úřadu práce, referátu zaměstnanosti. To by se však neměl jejich počet snižovat.
Tak se tématu chytají politici, kteří v zoufalé snaze hledat něco čím by oslovili své voliče udělají cokoli. Pak se ale nemůžeme divit, že místo podporující sociální politiky máme soubor nařízení, která lidem život zbytečně ztěžují, místo aby jej pomáhala řešit.
