Celistvost

Řecká klasická filozofie dala vznik analýze. Složitý celek se rozdělí na části, popíše se jejich složení, funkce, chyby fungování. To umožňuje lépe pochopit složitost původního celku. Pro jednotlivé části se vytvoří model: uvažují se důležité vztahy a zanedbávají se okrajové vlivy. Pro týž jev se vytváří různě složité modely – podle toho, jaké jevy chceme zkoumat.[1]

Můžeme ovšem ztratit schopnost rozlišovat mezi modelem a skutečností. Tím přicházíme o živost: model není živý. (Medicína může spatřovat v pacientovi pouhého ‚nositele diagnóz‘, za jejichž léčení pojišťovna platí.) Dělením celku na zkoumané části můžeme model zdeformovat přetržením některé podstatné vazby. Hrozí nebezpečí, že vnímáme stromy a přestaneme vidět les. I když popisujeme společenství (např. borovic, mýtinu, houští) tvořící specifické prostředí (např. pro rostliny, houby a živočichy), stále nepostihujeme les jako eko-systém (rostliny, zvířena, složení hornin, podnebí…).

Filozofie v lékařství zavedla umělé pojmy ‚tělo‘ a ‚duše‘. Jejich zkoumání vede k popisu tělesných a duševních chorob, dokonce vznikly dvě větve lékařství. Nejnovější objevy ukazují, že duševní projevy mají původ v pocitech a ty zase v chemických látkách. Některé chemikálie jsou vyráběny metabolismem, některé přijímáme zvenku (potravou, vdechováním, kontaktem). Řada škodlivin vzniká odbouráváním určitých látek v těle.[2]

Podobně se ukazuje s rozvojem modelů společnosti, že živá společnost je víc než jednotlivé modely. Model statisticky velkého vzorku může určit pravděpodobné počty výskytu jednotlivých jevů. Ale nezodpovídá na otázku, proč právě tento člověk podlehne právě tomuto chování v dané situaci. To je to, co nás zajímá v rodině, farnosti, obci. Dnes už víme, že duševní pochody jsou nadstavbou nad tělesným metabolismem. Netvoří tedy nezávislou součást člověka. Člověk je celkem (dokonce neuzavřeným, naší součástí je i to, co nás přesahuje – např. vztahy).[3]

Uvádím to proto, že je to příznačné pro celou naši skutečnost. Zabýváme se jednotlivými neduhy a stát i občanské aktivity se je pokouší ovlivnit, případně jim předcházet v rizikových skupinách. Jenže zdravím společnosti se nikdo nezabývá (dnes se první věnují lékaři celostní medicíně).

Konečně se šíří osvěta ohledně zdravého způsobu života jednice – problémem je, jak tyto informace doručit k nejpotřebnějším cílovým skupinám, jak je přimět k respektování těchto pravidel, a tím jim zvýšit kvalitu života teď i v budoucnu – předcházet problémům.[4] Nezabýváme se možností změny veřejné atmosféry. Případy ‚necelistvého‘ pohledu:

Jde o civilizační choroby (lenost a chamtivost) vyvolané nadměrnou životní úrovní.[8] I v minulosti, kdy měli lidé vysoko do korýtka, žili kněží v relativním blahobytu. Dodnes vidíme: církev si ‚dole‘ a výjimečně i ‚nahoře‘ vede velmi dobře v dobách pronásledování, krizí. Ale církev neumí žít dobře v dobách blahobytu. Je vůbec blahobyt (jedněch na úkor druhých) v Božím plánu??[9]

Mojžíšské i evangelní Bibli je necelistvost cizí, do křesťanství se dostala až přijetím řecké klasické filozofie za druhý zdroj křesťanství. Bible zná člověka jako celek: buď je oživován duchem, nebo je bezduchou mrtvolou.

V Kanadě ve věku 18let předělaný kluk na holku zabil(a) 8 obětí a pak sebe. Rozebírá se to ze všech stran. Zaměňujeme příčinu a následek. Podstatou problému oné nešťastné osoby je necelistvost, neschopnost spojit své jednotlivé části do smysluplného celku. Nespokojenost se vztahy vyvolá touhu po tělesné změně. Místo pomoci s nápravou vztahů se snažíme vyvolat iluzi splněného přání. (Muže na ženu nelze předělat, nejvýše vyvolat iluzi jiného těla.)

Odjakživa se zanedbává podstatné. Křesťanskou mluvou řečeno: jde o výchovu lidí (batoletem počínaje) k uvědomělosti dětí Božích. Napojení na Ducha zajistí celistvost (i s okolím). Cílem je naučit se vznešené, odpovědné svobodě dětí Božích (královské kněžství). Povýšit vztahy (k sobě, k Bohu, k bližním, k životnímu prostředí) na nejdůležitější okolnosti našeho pozemského života. Naučit se žít celistvě. Naší podstatnou součástí je přece vnitřní i vnější okolí (blízké i vzdálené) – patří k naší celistvosti.[10] Dokonce po odložení těla na konci života je náš přesah podstatou naší další existence.

Bohužel po staletí Magisterium vede ‚ovečky‘ v církvi přesně opačným směrem: „Bezvýhradně poslouchejte (i svévolné a moci chtivé) příkazy vrchnosti; to stačí pro nebe. Pokorně trpte, odměnu čekejte ‚až pak‘.“[11]

Být celistvý a současně být součástí Magisteria lze zřejmě jen za cenu disidentství. Pak ovšem rychle ztratíte vliv (postavení, hmotné zajištění, právo veřejně působit.) Není to snadné ani o úroveň níž: kněží a řeholníci v aktivní službě silně závisejí na bezprostředním nadřízeném (jsou vázáni nezákonnou přísahou zapovězenou Ježíšem ale vyžadovanou církevními předpisy). Vzniká tak vysušující atmosféra ‚bratře mám tě rád, ale zkus mne předběhnout‘! Mnohem menší závislost a životní zkušenosti bývají příčinou, proč kněží neradi s jáhny spolupracují. Od církví tedy účinnou pomoc nečekejme.

Součástí celistvé výchovy musí být rozvíjení fyzické a psychické odolnosti. Nikoliv přeceňovat vlastní síly, ale získávat sílu z Boží přítomnosti. Bůh nemá ruce a nohy; aby mohl něco vykonat, potřebuje naše ruce a nohy – nápad a sílu dodá On. Samozřejmým prostředkem ke kontaktu s Bohem je modlitba – může být zdrojem síly a odvahy.[12] Ovšem nikoliv modlitby dětinské: ‚Bože, udělej za mne…‘

Světskou (politickou) mluvou řečeno: výchova k občanským ctnostem. Smím užívat dobra ve svém okolí, pokud k němu hodlám přispívat dle svých možností (jinak jsem příživník). Nutností je rozvíjení tělesné a duševní odolnosti[13] – nejlépe ve spolupráci s vrstevníky. Bohužel obrovské dotace po léta získávané z EU jsme používali k opačnému vývoji. Místo výchovy ke šlechetnosti rostla chamtivost společnosti.[14] I za cenu zadlužení a plenění životního prostředí.

Pro rodiče to znamená velmi náročnou výchovu dětí. Místo vymáhání jejich bezpodmínečné poslušnosti přecházet od útlého věku k uvědomělé poslušnosti (svému vychovávanému svědomí). Místo: „Uděláš to tak, protože ti to nařizuji!“ přecházet k: „Udělej to proto, že je to dobré! Posuď to sám/sama. Udělej, co považuješ za dobré a nespokoj se s kompromisem.“ Velmi to komplikuje (aspoň v počátku) ‚rychlost‘ výchovy, ale je to skvělá investice do budoucnosti: aby dospívající a dospělí nenaletěli falešné autoritě. Aby se včas potomci nejen naučili rozlišovat dobro a zlo, ale aby měli sílu se dobra držet a zlu odporovat.[15]

Máme puzzle o tisících políček – všechny mají stejnou hodnotu. Pokud celý systém sestavíme a chybí nám jedno políčko, pak tohle chybějící políčko má mnohem větší cenu než ostatní! Pokud v nebi bude chybět jedno políčko, nelze je nahradit jiným: nepasovalo by tvarově a kresbou, přemístěním by vznikla díra na jiném místě.

Svého času jsem kritizoval pokusy zavádět etickou výchovu jako zcela nedostatečné.[16] Naopak je třeba zavádět kritické myšlení – nikoliv jako předmět, ale jako způsob výuky všech předmětů, jako způsob výchovy! Uvědomuji si obtížnost mého návrhu: máme děti učit tomu, co jsme sami nezažili, co nám není vlastní. Jako učitelé tedy můžeme být před vyučovanými nejvýše ‚jednu lekci napřed‘.

Během nemoci máme často zvýšenou teplotu nebo dokonce horečku. To je obranná reakce organismu, která má dva cíle:

Jenže jsme netrpěliví. Je příznačné pro náš přístup k životu, že každou zvýšenou teplotu v zárodku snižujeme pomocí léků; viry a bakterie likvidujeme chemicky. Umožní nám to ‚normální‘ pohyb ve společnosti v době, kdy bychom měli být doma v posteli. Místo podpory vlastní imunity ji vyřazujeme antibiotiky, nahrazuje ji opět chemie. Jiná situace nastává, pokud se obranná reakce vymkne kontrole a nadměrná horečka začne škodit. Pak je třeba zasáhnout – proti zdivočení obranného mechanismu.

O ‚chytrém‘ a ‚hloupém‘ sobectví jsem psal nedávno. Obdobně to je s leností. Lenost je přirozeným zdrojem pokroku (přemýšlím, jak to udělat, abych se při tom příliš nenadřel) a lékem proti workoholismu. Vymkne-li se lenost kontrole, promarníme svůj život.

O svobodě se šíří mnoho nepravd (zbožných přání?). Existují danosti, do kterých se rodíme. Některé lze rozvíjet či nechat zakrnět – je to věcí volby. Můžeme a máme růst. Své danosti (pohlaví, tělesné zdraví či handicapy) mohu přijmout, nebo s nimi bojovat.

Mnozí lidé žijí ve virtuálním světě.[17] Dnes jsou svou necelistvostí lidé klamáni a domnívají se, že lze změnit cokoliv a dokonce kdykoliv – podle svých momentálních či dlouhodobějších pocitů.

Je třeba přijmout: nastoupím-li na střední školu a neplním své školní povinnosti, nejde o projev svobody, ale nezodpovědnosti. Rozhodnu-li se pro jednu možnost (pro jednu partnerku), vylučuji tím ostatní možnosti.[18] Každým rozhodnutím přijímám (dobrovolně) určité povinnosti, abych svou svobodu naplnil. Synům jsem říkal: „Chceš-li, můžeš. Nechceš-li, musíš. A vyber si.“ Takže (do jisté míry) svoboda rozhodnutí, ale nikoliv svoboda po rozhodnutí.

Zatím je řeč o celistvosti jedinců. Bohužel výrazně přibývá osob ‚rozbitých na kusy‘, často jde o pouhá torza. Mnozí voliči torza obdivují právě pro jejich bizarnost (Trump), koukají jim do úst, nikoliv na ruce (na skutky). Téměř polovina populace je natolik rozbita na kusy, že potřebují (nedostupnou) psychologicko-psychiatrickou pomoc – lepidlo, které by se je pokusilo ‚dát dohromady‘.

I kdyby byla většina obyvatel celistvá, ještě to nezaručuje celistvost společnosti. Společnost, její zdraví a dokonce bezpečí (existenci) ohrožují především zoufalí lidé.[19] Naši společnost neohrožují všichni bezdomovci: někteří jsou jimi dobrovolně, protože nechtějí respektovat pravidla. Nebezpeční jsou ti, kdo jsou bezdomovci proti své vůli, kdo jsou z toho zoufalí. Pomáhat takovým lidem zpět do společnosti není milosrdenstvím, ale odstraňováním nebezpečí, které nás ohrožuje. Projevem pudu sebezáchovy. Stejně tak rozumíme zoufalství ukrajinské společnosti. Pomáháme jim dost v jejich zoufalství?

Hodně a nekvalifikovaně se debatuje o migrantech z Blízkého Východu a z Afriky. Přicházejí k nám (do EU, nikoliv do ČR) nejen zbídačelí cestou a ekonomicky vysátí převaděči. Oni mají především katastrofálně nemocné vztahy. Tohle není úkol pro státy, ale pouze pro jejich obyvatele (které má stát v jejich činnosti podporovat). Stát umí příchozí ‚odvšivit, nakrmit, ubytovat‘ – to je vše. Stát má zajistit pro migranty léčebnou péči, stravování, školství, případně ubytování. Ale nastěhuje-li je do ghet, přenesou si tam své pochroumané vztahy, před nimiž (marně) utíkali. A právo ‚šaría‘ odporující našim zákonům.

Římský biskup František to říkal jasně (ale nikdo jej neposlouchal): „Do každé farnosti jedna rodina migrantů.“[20] Takové rodiny se potřebují setkávat s krajany, ale nemají s nimi bydlet, mají poznat a oblíbit si náš způsob života – pak jej přijmou. Máme pomáhat léčit vztahy migrantů, ukázat jim náš způsob života.[21]

Jenže pomáhat jiným k celistvosti je extrémně náročné, pokud sami nejsme celiství. Ale lze to vidět i opačně: chceme-li pomáhat jiným k celistvosti, je to motivací pro naši snahu o vlastní celistvost (opět ‚být aspoň jednu lekci napřed‘).

(HM), nemám čas otevírat téma, které bylo uzavřeno po mnoha měsících debat. Leda by přišly převratně nové informace. Přemýšlím o nadřazené problematice.

V každé zemi je mnoho menšin (migranti, LGBTQ+, opuštěné děti, osamělí senioři, zdravotně handicapovaní, jazykové a kulturní menšiny…). Příslušníci těchto menšin mívají především narušené vztahy. Stát dokáže poskytovat technická (instrumentální) řešení. Ale nemá možnost uzdravovat jejich vztahy – to je záležitost pro občany (jednotlivce či sdružení navazující s nimi zdravé vztahy), které má stát podporovat.[22] Menšiny nemají vytvářet ghetta (to je pro stát nejlevnější řešení) ale mají skrze úplnou asimilaci ozdravit své vztahy. Cílem má být nejen menšinám, ale zejména jejich potomkům pomoci budovat kariéru zajišťující ‚příjemnou‘ budoucnost. Jen tak lze předejít teroristickým praktikám budoucích teenagerů. Vzpomeňme na graf mužské životní cesty dle Richarda Rohra.

Uvedl jsem konkrétní případ nešťastníka, jehož narušené vztahy byly řešeny instrumentálně (přál si jiné tělo, dostal atrapu).[23] Bylo splněno jeho přání, nebyly naplněny jeho potřeby zdravějších vztahů. Proto vraždil.

Zasadím do souvislostí typický, byť nepočetný příběh. Člověk trpí utkvělou představou, tedy pocitem, že se vyskytuje v nepatřičném těle. Pocity jsou vyvolány chemickými látkami vyráběnými v těle. Kdyby byly odhaleny tyto látky činící život úkorným, bylo by možné zásahem do metabolismu zabránit jejich vzniku nebo je průběžně likvidovat. Tím by se odstranil onen sžírající pocit. Jenže to by vyžadovalo celostní pohled na člověka. Dnes se takový ztrápený člověk dostane do péče psychiatrů, kteří nemají jinou možnost než zvěcnit (instrumentalizovat) jeho pocit – snažit se jej aspoň částečně naplnit iluzí ‚nového těla‘.

Ještě se podělím o zážitek (nemám k němu vlastní názor). Na počátku 80. let jsem strávil hodinu s knězem Františkem Ferdou (známý jako léčitel ‚Pater Ferda‘) v kuchyni domu v Sušici, kde dožíval se svou sestrou. Mimo jiné zavedl řeč na patrony: dle něj mají na své jmenovce mnohem větší vliv, než si připouštíme. Ferda varoval před dáváním mužských jmen dívkám (Martina, Václava, Michaela…) – dle něj takové dívky dostávají výrazné mužské rysy. A totéž platí pro ženská jména přechýlená pro muže.

[1] Podle toho, jakých zjednodušení použijeme, dostáváme pro tutéž skutečnost různě jemné modely. Určité jevy můžeme zkoumat na některých z nich, na jiných nikoliv – jsou pro daný účel příliš hrubé.

[2] Např. o metylalkoholu se traduje, že je jedovatý. Není tomu tak. Ovšem v těle se odbourává na kyselinu mravenčí, která otravuje organizmus.

[3]Popisoval jsem osud mé ležící sestry žijící v domově důchodců. Byla schopná sama přesednout na vozík a pohybovat se po budově. Mnohokrát pobývala na interní oddělení okresní nemocnice. Internisté se zabývali léčbou neduhů (za to jsou placeni) a nezajímaly je souvislosti, nezajímal je člověk jako celek. Sestra ležela několik týdnů na posteli bez rehabilitace, ztratila schopnost se přemístit na vozík. Byla pak schopná aspoň sednout na posteli s nohama na zemi a zvedákem byla přemístěna na vozík. Po několika delších pobytech na interně bez rehabilitace už sestra není schopná se posadit na posteli – čímž ztratila schopnost se pohybovat na budově. V nemocnici nešlo o zanedbání; provoz interny vůbec nedává možnost každodenní rehabilitace pacientů. Tak byl sestře prodloužen život, ovšem za cenu, že se stala ‚ležícím lazarem‘.

[4] Jejich problémy nejsou soukromou záležitostí, jsou to problémy celé společnosti.

[5] Ještě před pár desítkami let se ‚důstojnému pánovi‘ tolerovalo ‚právo sáhnout si‘ na dítě.

[6] Sokrates řekl: „Chceš-li vychovat dítě, začni jeho babičkou.“

[7] Odvozujeme-li normu od vžité praxe, musí zákonitě docházet k rozvolňování! Co bylo nepřijatelné včera, bude přijato zítra nebo pozítří. Náš ústavní soud opakovaně vyhlásil: „Je to lumpárna, porušení zákona. Ale děje se tak dlouhodobě, společnost to toleruje, proto nezasáhneme.“

[8] (Mt 13,15): ‚Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘ Při ohrožení života (války, katastrofy) množství duševních odchylek neklesá, ale projevují se minimálně – lidé mají jiné starosti.

[9] „Má je celá země a svěřuji ji vám, abyste s ní dobře hospodařili. Pokud někomu upřete něco důležitého pro jeho život, poženu vás k odpovědnosti“, vzkazuje Hospodin.

[10] Naše tělo je zevnitř i zvenku obaleno mikroorganismy (tvoří mikrobiom). Těchto mikroorganismů (3,8*1013) je víc než buněk našeho těla (3*1013).

[11]Podobenství O boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31) se vykládá jako Boží pokyn: „Milujte utrpení!“, zatímco je varováním pro mocné (především pro Magisterium).

[12] Člověk napojený na Boha je schopen i hrdinství.

[13] Až 90% mladých lidí ucházejících se o službu v ozbrojených složkách neprojde fyzickými a psychickými testy. To, co před 50 lety dovedl průměrný páťák, je dnes výjimečným výkonem uchazeče. Proto se u ‚kancelářských‘ profesí snižují fyzické požadavky.

[14] Kdo nás měl vychovávat/vzdělávat? Tihle lidé přece chybějí i u západních dárců. Důsledkem neúměrné životní úrovně je i pokles porodnosti. (Zaznamenává jej už i Čína: loni se tam narodilo tolik dětí jako v roce 1760.)

[15] Nepouštět se s ním do debaty, která vždy musí končit naší prohrou.

[16] Znalost Kanta či Descarta nepomůže při správném rozhodování.

[17] I my jsme měli své sny, svůj vysněný svět. Ale nežili jsme v něm, žili jsme v realitě.

[18] Nedává smysl porovnávat skutečnost s hypotetickou situací ‚kdybych byl‘. Skutečnost je vždy jen jedna.

[19] V dnešním globalizovaném světě nás neohrožují jen zoufalci v našem okolí. Zejména pokud vzniká (i ve vzdálené části světa) velká skupina zoufalých. Není podstatné, kdo způsobil jejich zoufalství. Pomoci jim z jejich zoufalství není charitou ale projevem pudu sebezáchovy, (V Africe 500 milionů obyvatel nemá přístup k pitné vodě.)

[20] Praxe ukazuje, že na jednoho migranta stačí 5 domorodých dobrovolníků. Stát má tyto dobrovolníky podporovat.

[21] Ukázat migrantům, co z domova neznají: jak budovat kariéru svých dětí, aby se v budoucnu necítily na okraji společnosti! Aby měly vzdělání, řemeslo, trvalý příjem. Migranti většinou projevují vděčnost; problémy způsobují především výrostci 2.-3. generace, kteří se ‚nechytají‘.

[22] Už jsem psal: V roce 1993 jsem byl na stáži v  Arhusu – největší dánské municipalitě (Kodaň je sice větší, ale je rozdělena na 17 municipalit). Ve městě se 177.000 obyvateli je na výplatní pásce města 77.000 občanů! Kromě hasičů, zdravotníků, učitelů a neziskovek jde o 49.000 dobrovolníků (s částečným úvazkem). Mají smlouvu s městem: tím jsou pojištěni, jsou jim hrazeny věcné náklady a částečně i strávený čas. Dobrovolnictví je velmi prestižní a podmínky jsou nastaveny tak, že není problém získat potřebný počet kvalitních lidí.

[23] Samozřejmě neumíme ‚předělat‘ muže na ženu. Připustíme-li takový proces, nevystačíme se dvěma biologickými pohlavími. ‚Předělaná žena‘ je něco zcela jiného než biologický muž či biologická žena.