Článek
Motto: Pan Novák přijde do nebe. Sv. Petr nabízí: „Můžeš si vybrat, chceš-li do nebe, nebo do pekla. Prohlédni si to.“ Pan Novák vidí v nebi zástupy nebešťanů pít nektar a zpívat Bohu oslavné písně. V pekle vidí, jak víno teče proudem, obsluhují mladé slečny ‚nahoře bez‘, všichni juchají… Říká: „Sv. Petře, mně by se asi víc líbilo v pekle.“ Dostane odpověď: „Jak si přeješ“. Pan Novák zaťuká na dveře pekla, dveře se otevřou, jakási ruka ho chytí za límec, strčí do kotle a přikryje poklicí. Nešťastník z kotle volá: „Ale teď je tady všechno jinak!“ Dostane se mu odpovědi: „Co se divíš? Volební kampaň skončila!“
- Politik často ve volební kampani hlásá opak toho, co po 4 roky konal. Ví, co voliči chtějí slyšet - a o poctivost přece nejde. Politiků máme, kam se podíváš.
- Státník bývá považován za sýčka, potížistu, bývá mu nadáváno. Teprve další generace mu stavějí pomníky jako zachránci. Politický brzký konec státníků bývá neodvratný. Ale oni vědí, co musí konat. Vědí, že musí jít proti proudu, aby ho zachránili. Mají naději: to není víra v to, že vše dobře dopadne. Naděje je konáním toho, co je nezbytné – bez ohledu na úspěch či přízeň davu.
Státníků se vynoří jen několik za století. Na dnešní politické scéně vidím dva: Volodymyra Zelenského a Petra Pavla. Do této kategorie nakoukl i Karel Řehka – není jasné, zda bude v politice působit..
Boj o vládnutí
Stává se bojem o ovládnutí!
Uzavírání koalic na radnicích bývá legrační. Strana A deklaruje: „Se stranou B jsme se rychle shodli, máme prakticky stejný program.“ Proč tedy kandidovaly proti sobě? Jen proto, že každý chce být šéfem?
Teorie říká: stranu tvoří program a členstvo. Dnešní pidi strany mají program jen jako řečnické cvičení před volbami. ‚Řekněte nám, co vám máme slíbit, abyste nás zvolili.‘ A členstva mají strany jako šafránu. Kde jsou statisíce členů z doby První republiky? Hnutí jsou navíc s evidencí členstva ještě pružnější…
Je zřejmé: politické subjekty neusilují o prosazování svých myšlenek, ale pouze o podíl na moci. Jde o to moc získat a udržet za každou cenu. Nejde ani tak o moc zákonodárnou, která politikům přísluší. Jde zejména o moc výkonnou, kterou si politici svévolně ukradli za nezájmu občanů. Kéž bychom si jednou týdně přečetli článek ‚Demokracie nebo demokrachie?‘,[1] aby nám jeho obsah přešel do krve. Je to jediná ústavní cesta, jak se zbavit zhoubného působení politických vlád. Přestaneme konečně hledat ‚lepší politiky‘, kteří nám budou vládnout?[2]
Takové chování vylučuje uskutečňování předem daného programu, a vytváření koncepcí rozvoje na 20-40 let dopředu. Stejně to příští vláda zruší; a naopak zavede zpět to, co zrušila tato vláda. Volební dárečky (samozřejmě z erárního a na dluh) se ukazují jako spolehlivý prostředek. Lze se samozřejmě vymlouvat na nutné ústupky koalici.
Důsledek je jasný: místo aspoň pomalého postupu určitým směrem jen přešlapování na místě či točení se v kruhu. Palčivé problémy se odkládají na ‚potom‘, neboť jejich řešení by vzbudilo nevoli řady voličů.
Krize
Ano, i politici musejí řešit krize vyvolané jejich nečinností nebo jejich předešlými mizernými rozhodnutími. Dokud to lze, směle zadlužují budoucnost, aby zacpali ústa nenasytným voličům.[3]
- Jenže politici řeší krize, teprve když je v nich společnost až po uši.
- Státník vidí včas přibližující se krizi, dokáže ji veřejně pojmenovat (má k tomu odvahu) a nabízí preventivní řešení! Plní roli proroka – jeho proroctví se nemá naplnit, má být odvráceno!
To je ten zásadní rozdíl. Státník se pokouší ze všech sil krizi odvrátit, předejít jí – bez ohledu na popularitu. Právě proto bývá (ke škodě společnosti) ‚na jedno použití‘.
V době, kdy se nám mimořádně daří, a současně už se mezi nás vkradlo zásadní ohrožení (nejen našeho blahobytu), vláda místo přípravy na to, co jistě přijde (jen nevíme kdy přesně) rozdává dárečky. A médiím, která na to upozorňují, chce dát náhubek, aby neštěkala a nekousala. Osvědčený, mnohokrát použitý recept.
Potíž je v tom, že řada občanů si to uvědomuje, ale stále ještě mnoho občanů to nevnímá – poměřují život jen velikostí řízku na svém talíři![4]
O tomhle, vážení, byl vpravdě státnický projev pana prezidenta Pavla k 28. říjnu 2026.
Vládní koalicí bývá pan prezident osočován jako mluvčí opozice. Politicky je to přece nesmysl: má výhrady ke všem stranám, chovají-li se krátkozrace (viz ‚Chvála sobectví‘[5]). Je ovšem oponentem vládě v jejím sprosťáctví vydávaném často za ‚osobitost‘. Bohužel i demokratické strany občas překračují meze slušnosti ve snaze upoutat pozornost. Neuvědomují si, že mluví k jiným voličům – netolerujícím to, co je příjemné voličům nynější vládní koalice.
Pan prezident Pavel tak trochu nahrazuje chybějícího pastýře. (Dnešní biskupové mají zřejmě jiné, vnitro-církevní starosti.) Pastýř ovce nekrmí, ony samy se učí rozeznávat chutný plevel od jedovatého a předávají tuto znalost potomkům.Dobrý pastýř se stará výhradně o bezpečí svých ovcí – má psa a ohradu, umí odehnat vlky. V případě nutnosti i kulovnicí. Bázlivec nemůže být pastýřem.
Jenže mnoho ovcí se nechalo ustájit. Ve smrádku a pohodlíčku přežvykují, co jim krmiči předkládají. Je to bezpracné, snadno se to kouše, zažene to hlad – ale výživa v tom není. Jejich potomci už zpravidla nevidí jinou možnost existence.
- - -
[2] Dokud nám politici vládnou, má samozřejmě smysl mezi nimi vybírat. Někteří jsou zjevně zběsilejší než jiní.
[3] V ‚Přemýšlenkách‘ uvádím: ‚Hřích znamená zadlužovat do budoucnosti své vztahy. Hřích není investicí!‘
[4] Tamtéž píšu: ‚Ohrnujeme nos nad tím, co máme na talíři. Nechceme si uvědomit, že je to oběd našich vnuků. Oběd svůj i oběd našich dětí už jsme snědli dávno.‘
