Článek
Dnes to bude delší, prosím o trpělivost.
Motto: Mohu kočku považovat za psa a marně ji učit štěkat. Promarním mnoho času, pak zklamán rezignuji. Chyba není v kočce, ale v mých očekáváních.
Od jednoho biskupa jsem na vlastní uši slyšel, že u Poslední večeře byla ustanovena církev i svátost kněžství. Trestuhodná neznalost Písma! Jak to tedy je?
Hokejoví diváci
Žijí mimo stadion svými životy. Přicházejí do hlediště zúčastnit se své ‚liturgie‘ – jsou zde jiní. Mohou znát mnoho podrobností ze života svých idolů – ale nemusejí o nich vědět vůbec nic.
Diváci jsou pro zápasy důležití – hrát před prázdným hledištěm je zvlášť pro domácí velkým trestem. Oddíly přicházejí nejen o vstupné, ale o atmosféru (‚šestého hráče na ledě‘). Ovšem role diváků a hráčů jsou jasně rozděleny. Divák nemůže přihrát Jágrovi na gól, ani od něj nemůže dostat gólovou přihrávku. Profesionální hráči musejí dodržovat životosprávu a tvrdě trénovat. Kdybyste tohle žádali od diváků, otrávili byste je natolik, že by si našli jiného koníčka.
Fanoušci Jaromíra Jágra (či Patrika Eliáše, Martina Nečase…) mohou zakládat kluby v Kladně, v Praze, v Brně… Členové klubů mívají své rituály, bubeníky, roztleskávače… Dokonce se může stát, že klub Jágrových fanoušků z Kladna se popere s klubem Jágrových fanoušků (řekněme) z Brna či Ostravy. Inu, jsme jenom lidé.
Divák, ale zejména ‚organizovaný fanoušek‘ se může hokejem nadchnout natolik, že se naučí bruslit, začne trénovat hokej pod vedením zkušeného trenéra a stane se z něj ‚použitelný‘ brankář, obránce či útočník. A možná se ocitne na hrací ploše vedle svého idolu. A pak mu může nahrát na gól nebo dostat gólovou přihrávku. Nebo vychytat hvězdného útočníka soupeře. Bude ovšem muset dodržovat profesionální pravidla (životosprávu, trénink…). Je to náročné – ale zvolil si to sám a stojí mu to za to.
Tento obraz nám poslouží k pochopení úlohy církve (rozdělené do mnoha denominací = ‚církví‘) ve společnosti. Pojem ‚církev‘ je ovšem mnohoznačný a směšování různých významů tohoto pojmu vede k vážným nedorozuměním. Pro snadnost přirovnejme:
- Lid k divákům občas jdoucím na hokej.
- Církev k ‚množině fanoušků‘, z nichž jsou mnozí členy různých fanouškovských klubů. (Ti, kdo sebe označují za ‚věřící‘ se někdy hlásí k některé formální denominaci.)
- Denominace jako jeden z klubů (katolíci, evangelíci…)
- Učedníci jako hráči na ledě. (Zde narazíme na hranice analogie: hráči hokejového mužstva se snaží porazit soupeře, učedníci se snaží spolupracovat na Ježíšově díle.)
Poslední večeře
Izraelité slaví o Velikonocích jako nejslavnější liturgii během roku ‚sederovou večeři‘. Je to mnoha hodinová liturgie slavená v rodinách! Podává se nejméně 21 pokrmů v přesném pořadí. Jídlo je proloženo modlitbami, zpěvem, vyprávěním. U stolu předsedá stařešina, účastní se celá rodina – muži, ženy, děti. Oslavují se celé dějiny Hospodinova vedení jeho lidu počínaje osvobozením z egyptského otroctví.
[Pozn.1: Ženy v Ježíšově době nesměly veřejně vystupovat, ale v rodině i při slavné večeři měly zastupitelnou roli! Nejen připravovaly pokrmy a zkrášlovaly jídelnu, ale měly i liturgické úkony.]
‚Sederová večeře‘ se slaví v pátek večer (východem hvězd už začínala sobota). Ježíš slavil s učedníky (nejen s apoštoly, ale i s dalšími muži, ženami, možná i s dětmi) o den dřív – v pátek večer už jeho tělo odpočívalo v hrobě.
Nedejme se zmást slavným obrazem da Vinciho Poslední večeře Páně – byl namalován podle dobového vkusu, bez znalostí biblických zvyků.
[Pozn.2: Účastníci večeře neseděli za stolem na židlích – to je vynález až mnohem pozdějších staletí. Leželo se v kruhu (oválu) na rohožích, hlavami do středu. Uprostřed byly (průběžně doplňované) pokrmy a nápoje.]
Ježíš nikdy nebyl zbožný (to je pohanské), ale byl velmi uctivý ke svému Otci. Dodržoval důsledně mojžíšské předpisy (v jejich původním významu). Vystupoval jako osoba mající (od Boha) moc – ale používal ji výhradně ke službě! Do ustáleného, pečlivě dodržovaného rituálu vložil dvě šokující vsuvky:
- Mytí nohou. Během večeře vstal, přepásal se zástěrou, vzal umyvadlo s vodou a všem přítomným (i Jidášovi!) umyl nohy – ne symbolicky, ale skutečně! Nešlo o hygienu – účastníci před večeří procházeli rituální koupelí. Vysvětlení? (Jan 13,3.12-17): Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všechno do rukou a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstal od večeře, odložil plášť a opásal se ručníkem… Když jim umyl nohy, znovu se oblékl, posadil se zpět za stůl a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu, neboť jím jsem. Když jsem však já, váš Pán a Mistr, umyl nohy vám, máte i vy mýt nohy jeden druhému. Dal jsem vám příklad, abyste se chovali, jako jsem se já zachoval k vám. Amen, amen, říkám vám: Služebník není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Teď to víte; blaze vám, když se tím budete řídit."
- Pití ze společného kalicha a lámání jedné chlebové placky je částí svatebního obřadu! Z Ježíšovy tzv. velekněžské modlitby (Jan 16,25-17,26) a dalších událostí lze vyvodit: Ti, kdo se účastnili Poslední večeře a následně ‚uvěří‘ (ne tedy všichni), jakož i ti kdo v budoucnu uvěří skrze tyto učedníky, tvoří Nevěstu a Ježíš je jejich Ženichem. Takových lidí bude vždy jen malinko (asi jako soli v pokrmu), ale to stačí – skrze ně bude Bůh působit ve společnosti.
[Pozn.3: Mytí nohou bylo tak ponižující, že nesmělo být nařízeno ani izraelskému otrokovi! Jelikož účastníci leželi nohama ven z kruhu, obešel je Ježíš po vnějším obvodě. (Uvádí to pouze evangelista Jan. Aby tohle gesto nerozmělňoval dalšími podrobnostmi, uvádí Ježíšovu eucharistickou řeč při jiné příležitosti.)]
[Pozn.4: ‚Uvěřit v Boha‘ neznamená jen nepochybovat o jeho existenci, ale mít jej za skutečného průvodce životem, radit se s ním, dát na jeho doporučení.]
V překladech Písma jsou četné (úmyslné) chyby mající podpořit církevní nauku. Není úplně snadné se dobrat toho, co autoři vložili do původního textu. Co z Ježíšovy tradice zbývá dnes? Téměř nic. Kněz na Zelený čtvrtek může symbolicky umýt (zpravidla jednu nohu) 12 mužům jako symbolu 12 apoštolů. Při bohoslužbě kněz cituje ‚správná slova‘ s představou, že přivolává Ježíše na oltář, aby proměnil chléb a víno na své Tělo a Krev – což má být vrcholem bohoslužby.
Ježíšovi ale šlo o něco jiného: Cílem liturgie bylo (aspoň na chvíli) ustrašené a rozjívené účastníky proměnit ve svoji Nevěstu. Posvátné nebyly chléb a víno, ale tato chvíle, takto vzniklé společenství! Pití z jednoho kalicha a lámání z jednoho chleba byly rituálními znameními této změny. O tento skutečný vrchol bohoslužby se ani nepokoušíme – dokonce ani netušíme, že bychom se měli pokoušet.
Zpředmětnili jsme Ježíšovu Hostinu a nahradili ji úctou k doprovodným znamením (chleba a vína). Je to, jako bychom svatební obřad zaměnili za svatební kytici nebo za svatební dort.
Ježíš nebyl pohanem: nikdy žádné předměty nesvětil a nežehnal (už vůbec ne znamením kříže – to bylo znamení prokletí). To jsou praktiky podstatné pro pohanství. Pouze nad dary dobrořečil Otci a děkoval za ně.
Když Ježíš mluví o své krvi má na mysli ‚transfúzi Ducha‘. Krev se považovala za sídlo ducha (aby se s krví nemohlo čarovat, byla obětní zvířata ‚košer‘ odkrvena; jejich krev patřila Hospodinu). My jsme tento pramen života zaměnili za krev vyteklou na kříži z mrtvoly!
Ale pozor! Pojmy ‚tělo‘ a ‚duše‘ neexistovaly – to jsou spekulace cizorodé řecké klasické filozofie vnesené až mnohem později. Ježíš je určitě ve své rodné aramejštině nemohl používat. Právě tak pojem ‚král‘ vzniklý až v 9. století podle Karla Velikého.
[Pozn.5: Ježíš tedy nemohl říci: „Toto je moje tělo.“ – to je tak trochu český vynález. Němci např. říkají ‚mein Fleisch‘ (moje maso).]
[Pozn.6: Izrael měl funkci ‚melek‘– služebník lidu Božího (nesměl jezdit na koni, což umožňovalo vést války) směl jezdit jen na oslu, což je zvíře nepoužitelné ve válce. Proto Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslu.]
Apoštolové i další učedníci byli vesměs ženatí (jen mladíček Jan ještě ne) a starali se o své rodiny! Občas docházeli za Ježíšem, občas se vypravili na několika denní misi, ale rodiny natrvalo neopouštěli.
Po Ježíšově Nanebevstoupení (odcházel vzhůru, aby nikoho nenapadlo jít ho hledat) učedníci nadále žili liturgickým i rodinným životem celé komunity, a navíc se scházeli v sobotu večer (to už začínal ‚den po sobotě‘) ke slavení vzpomínky na Ježíše. Slavili rodinnou slavnost (ne s tolika chody jako při ‚sederové večeři‘) a připomínali si Ježíšova slova a gesta.
Pověřený dohlížitel (episkopos) se staral, aby nikomu při hostině nic nechybělo, aby nikdo nemusel vstávat. (Z této funkce se vyvinul biskup.)
Ježíš převážně působil jako potulný kazatel a jeho misi logisticky zajišťovaly ženy (byly též jeho učednicemi).
Další vývoj
Ježíš se nenarodil ve světové metropoli Římě, ani v provinční metropoli Jeruzalémě, ale ve městečku zapadlém v judských horách jako středo stavovský Izraelita. Nepodařilo se mu přesvědčit ani hrstku svých nejbližších, že je nezbytné svrhnout náboženské autority, jinak ‚vlci v rouše beránčím‘ zahubí Boží lid. Stalo se. Zachránili se podle Ježíšovy rady jen ti, kdo utekli. Do dnešní doby přežili jen příslušníci farizejské vrstvy kmene Juda (přes francouzskou výslovnost jim říkáme židé), ostatní utečenci splynuli s davem.
[Pozn.7: Nešlo o hříchy jednotlivých představitelů, ale o hřích instituce! Nepomohlo by vyměnit její členy. Příchozí nebyli darebáci. Patříte-li k hříšné instituci, pak z vás darebáky časem učiní! Původní úmysl vypadal dobře: chránit lid před zlým. Jenže úmysl skončil manipulací lidí, zabráním jejich svobody. Jeden ruský generál po útoku na Ukrajinu prohlásil: „Mysleli jsme tob dobře – a dopadlo to jako vždycky.“]
Náboženská elita vytlačila ty, kdo jim připomínali Ježíše (dnes jim říkáme křesťané) ze svého středu. Tím je vystavila životnímu ohrožení: občané římské říše museli jednou ročně na znamení loajality vzdát císaři bohopoctu (např. vhodit špetku suchých bylin na rozpálený kámen v pohanském chrámu). Dostali o tom potvrzení, které se kontrolovalo. Izraelité si vyjednali výjimku – jejich víra jim to nedovolovala. Když byli křesťané vytlačeni z izraelské komunity, přestala pro ně platit tato výjimka. Museli se buď provinit proti víře, nebo byli stíháni jako ‚odpůrci režimu‘. Bohatí dokázali uplatit úředníky, ale na chudé tvrdě dopadla nevraživost jejich bývalých spolubratří.
Petr se marně snaží situaci zlehčit (Skutky apoštolské 3,17): „Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové.“ Vůdcové nejednali z neznalosti a roztržce Petr stejně nezabránil.
Díky známým okolnostem (Petr i Pavel se ocitli v Římě) nastaly dvě významné změny:
- Centrum křesťanů se přesunulo do světové metropole. Ta byla mocenským bojištěm plným intrik, spekulací…
- Křesťany byli zpočátku jen Izraelité (dnes mluvíme nepřesně o žido-křesťanech). Postupně mezi křesťany převážili pohané (mluvíme o pohano-křesťanech). Klesala znalost Tóry (mojžíšského zákonodárství). Křesťanství přestávalo být nadstavbou nad Tórou (mojžíšskou biblí s osobním Hospodinem, dnes říkáme nehezky Starý zákon) a stávalo se nadstavbou nad spekulativní řeckou klasickou filozofií přísného, netečného boha. Dokonce se mělo za to, že ‚Starý zákon už není třeba‘, že je překonaný.
A co církev?
V římském prostředí byli křesťané často pronásledováni, nejkrutěji za císaře Diokleciána (do r. 311, výnos byl zrušen r. 313). V dobách pronásledování bylo hrdinstvím být křesťanem (scházeli se tajně např. v katakombách). Po zisku svobody být biskupem bylo prestižní; tuto roli začali zastávat lidé jiného druhu než dřív. V dobré víře se biskupové snažili sjednocovat názory křesťanů (to není možné ani žádoucí, křesťané mají sloužit bez ohledu na názory – jako v rodině).
Když se několik desítek biskupů sešlo na koncilu, dal jim císař Konstantin Veliký příkaz: „Jedna říše, jeden vládce, jedna víra! Sepište, čemu musí obyvatelstvo věřit!“ Od r. 380 se stalo křesťanství přikázaným v celé říši. Tedy: do r. 313 vám mohli uříznout hlavu pro křesťanství, od r. 380 vám mohli uříznout hlavu proto, že se ke křesťanství nehlásíte. Císař jednal lišácky: dobýval velká území a potřeboval budovat to, čemu dnes říkáme infrastruktura:
- Jeho příkazy se musely dostat do poslední vesnice – někdo je musel vyhlásit.
- Někdo musel kontrolovat, že se příkazy plní.
- Někdo musel trestat ty, kdo příkazy neplní.
Této role se (ne zcela dobrovolně) ujali biskupové – mezi křesťany začala postupně vznikat mocenská struktura. Sama sebe označí za Magisterium (učitelský úřad v církvi). Šíří ovšem postupně vznikající církevní nauku, která vytlačuje poselství Ježíše opřeného o Mojžíše. Bují až nezvladatelně spekulace o bohu, dochází ke krvavým střetům (střet názorů je vždy doprovázen bojem o moc v církvi). Biskupové vstupují do císařových služeb a ten je za odměnu povýší na velmože – dá jim právo nosit roucha orientálních hodnostářů. Zalíbila se jim tak, že je nosí dodnes.
[Pozn.8: (Mt 6,24a; Lk 16,13a): „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne.“]
[Pozn.9: Dnes už ani Putin není vyzdoben stovkami medailí na saku a chodí v civilu.]
Spekulace jsou povoleny a bují, proto nezbývá než je řešit dogmaticky: autorita prohlásí jednu stranu sporu za ‚hájící pravdu‘ a je jí přiznán úřad v církvi, druhá strana je umlčena (někdy poslána do vyhnanství, někdy popravena).
V hádkách velmi často neměla pravdu ani jedna strana sporu. Vítězem se stal obhájce silnější pozice. (Např. bylo zakázáno titulovat Marii ‚Kristo-rodička‘, naopak přikázán titul ‚Boho-rodička‘; přitom Marie neporodila Boha, ale Krista=Duchem pomazaného.)
Jen v jediném případě se Magisterium zachovalo rozumně. Vznikl spor ‚filioque‘ (skrze): Přichází Duch svatý od Otce a Syna – nebo od Otce skrze Syna? Magisterium po dlouhých hádkách vyhlásilo: „Ať si obě strany sporu ponechají svůj názor. Nesmějí přesvědčovat druhou stranu.“
Kdyby Magisterium takhle rozhodlo hned na počátku spekulací, nemusely tisíce křesťanů zbytečně zahynout či být vyhnáni v občanských válkách uvnitř církve.
Zjednodušeně řečeno: Církev vzniká na pokyn císaře postupně od 4. století, dnešní podoby nabývá od 9. století. Na Ježíše a Poslední večeři (na vznik Nevěsty) se odvolávat nemůže. Zásadní rozdíly:
Církev
- Masová organizace (kdysi s povinným členstvím).
- Praktikuje náboženství s typickými rysy pohanství.
- Nelze uplatňovat Ježíšovy pokyny učedníkům (např.: nikomu neříkejte otče, mistře, učiteli, nepřísahejte); to je podstatný rys náboženství!
- Uplatnění moci, lze dělat kariéru.
- Spor o názory, vzájemné vylučování (soudy), mnohá hnutí.
Nevěsta
- Nepočetná (množství ‚jako soli v pokrmu').
- ‚Uvěřivší v Hospodina‘ pracují na Ježíšově díle a jeho metodami.
- Řídí se pokyny obdrženými od Ježíše. (Viz popsané rozdíly mezi diváky a hokejisty.)
- Slouží, nevládne.
- Nepodmíněná pomoc nabízená všem.
Lidi patřící do Nevěsty najdeme v církvi i mimo ni. Církev je asi nejlepší lidskou organizací, která se může stát líhní lidí řadících se do Nevěsty. Ovšem ne výlučnou: učedníci se budí i mimo církev (např. Mahátma Gándhí).
Dnešní církev je plně klerikalizovaná (moc mají biskupové a kněží), odborné rady zkušených laiků bývají nevyžádanými radami, o které ‚nahoře‘ nestojí. Klerikalismus je dokonce vyžadován mnohými členy církve! (Ježíš žádné kněze neustanovil, nepotřeboval je. V pohanství však mají nezastupitelnou roli prostředníků mezi božstvem a lidem. Církev ustanovuje kněze od 9. století.)
Probíhá stále marný boj o synodalitu (aby mocenská struktura naslouchala radám a názorům zdola; dokonce aby se jimi řídila). Důležité je: stane-li se laik knězem, nestává se hráčem, ale bubeníkem či trumpetistou v hledišti. Stát hráčem se samozřejmě může, ale to je jiný proces. Má to ovšem složité – biskup je jeho zaměstnavatelem.
Musíme se povznést nad paradoxy církevní praxe. Katolická církev je církví svatých, Učitelů církve (máme jich desítky, už dokonce i ženy). Ježíšovi přiznáváme mnoho přihlouplých titulů (naposledy Věčný Velekněz), ale mezi Učiteli církve jej nenajdeme…
Takže: kočka není pes a církev není Nevěsta – za 2.000 let se štěkat nenaučila…
