Článek
Teologové nám jich ustanovili 7 (v Písmu je to znamení úplnosti). Běhen dějin církve jejich počet kolísal v rozmezí 2-14. Podle definice jde o zvláštní setkání s Kristem. Použiju biblickou metodu – vycházet z našich dnešních zkušeností.
Vysoké Tatry
Můžeme je vidět na mnoha obrazech a ve filmech, můžeme je vidět z dopravního letadla míjejícího Poprad, můžeme si zaplatit vyhlídkový let práškovacím dvojplošníkem nebo helikoptérou. Taky se můžeme vydat pěšky. Ale to už vyžaduje odvahu, správné ocenění svých možností (nejlépe podpořených předchozím tréninkem). Nejde jen o fyzičku, ale i o šikovnost (poznat, který kámen pevní drží a který se pode mnou zhoupne či převrátí; že i jen lehce mokré dřevo klouže bez ohledu na reklamní slogany na podrážky; vidět nebezpečný jemný písek na šikmých kamenech; atd.). A především umět vyhodnotit nástrahy počasí!
Vrcholem pro turistu je absolvovat (placenou) túru s horským vůdcem. Zatímco turistické chodníky jsou vcelku bezpečné, túry s průvodcem mívají své nástrahy, na které je turista upozorněn těsně před místem výskytu.
Překrásný je třeba výstup na Bradavicu (má 4 vrcholy, jeden je pouze pro horolezce). Když se kousek pod námi vlnila krásná pěšinka, zatímco jsme se prodírali kamennou sutí, zeptal jsem se: „A proč nejdeme tudy?“ Dostal jsem odpověď: „Ta pěšinka po 100m končí šestkovou stěnou!“
Jedno místo mi utkvělo: lezete asi 10m mezi dvěma plotnami tvaru ‚V‘ – před vámi jen obloha. Jsou zde dolíčky pro bezpečný nášlap, ale vepředu nic! Dostal jsem poučení: ‚Až dojdeš na konec, levou rukou nahmatáš za rohem výčnělek. Ten uchopíš levou rukou, a pravou nohu otočíš za roh, najdeš tam skulinu, do které si stoupneš. Pro pravou ruku najdeš o kousek dál úchop, a pak už uvidíš, kam máš stoupat.“
Jak vidíte, přežil jsem to ve zdraví. Ten chyt byl ve stěně asi 5m vysoko. A byl to nezapomenutelný zážitek na celý život. Bez průvodce by to byl hazard!
Když absolvujete horskou túru, vidíte stejné hory, jako na obrázku nebo z letadla. Ale váš zážitek je nesrovnatelný a zřejmě nepopsatelný člověku, který nic takového nezažil. Za takový zážitek samozřejmě zaplatíte: možná průvodci, ale zcela jistě sobě přípravou, námahou… A nikdy vám nechutnalo víc než ‚obyčejná‘ svačina někde na štítě nebo polévka v horské chatě.
Zjistíte mj., že hory za těchto okolností voní!!! Jednak vegetace podle ročního období, dokonce i vítr a mraky mohou vonět! A hory vám zejména voní potem vlastním i spolu-turistů. I občas tlející mršinou… Nic obtěžujícího, patří to logicky a neoddělitelně k věci – počítáte s tím.
Ke koloritu patří i otlaky na nohou a puchýře (prošít bílou nití a nechat asi 1cm čouhat na obou koncích jako drén!) i komáří štípance (díky změně klimatu už lezou i sem, potvory!).
Můžete pronášet moudra typu: „Letos jsem dal Tatry. Dobrý, ale Alpy a Dolomity jsou větší.“ Ale dokud nezažijete ‚vůni Tater‘, nebyli jste tam doopravdy.
Svátosti
Jsou zatíženy mnoha pověrami, předsudky, které se míjejí se skutečností.
Dle církevní definice jde o ‚mimořádné setkání s Kristem‘ a míváme je spojeno s nějakým čarováním ‚řádně zřízeného kněze‘ (jak říkává Václav). Cosi se děje pozorovatelného našimi smysly, podstata je ale ‚za zrakem‘.
Předně víme, že jediným skutečným Božím chrámem je srdce každého člověka (mám na mysli ‚centrum‘ a nikoliv nepřetržitě pracující pumpu). Bůh je nám tedy stále nablízku, bydlí v nás: odnikud nepřichází a nikam se nevzdaluje (kněz ho nepřivolává). To jen my pro svoji roztěkanost s ním dokážeme udržet kontakt jen výjimečně.
Kněz je obvyklou rekvizitou svátostí, ale podstata je jinde. Boha máme stále na dosah (je to ošidné), ale ve svátosti můžeme ucítit jeho ‚vůni‘. To, co nám je k dispozici stále, a my to nedokážeme uchopit; vzít si a použít můžeme při této výjimečné příležitosti. Pokud se na ni dobře připravíme, natrénujeme.
Jan Rybář říká (je s námi; příčí se mi mluvit o něm v minulém čase): „Svátostí si můžete udělat stovky, z mnoha událostí. Jen si s tím dát práci.“ Bůh je stále ve službě přípraven nám pomoci, obdarovat nás.
Bohužel příprava na svátosti leckdy probíhá podle Katechismu – svátosti jsou podávány jako geografická mapa, která ovšem nevoní, dokonce ani netuší, že by měly vonět. Katechismus dává teologicky přesné odpovědi na více než 2.580 otázek, které si nikdo neklade…
Katechismus katolické církve
Citováno z ‚Přemýšlenek o smyslu‘, článek Tridentský koncil.
V době sílící reformace zasedal Tridentský koncil (1545-1563). Řešil nepořádky v církvi, zavedl jednotný ritus sloužený latinsky. (Nevzdělaní lidé dokázali rozlišit, zda jsou na katolické či protestantské bohoslužbě pouze podle jazyka: rodný=protestanti, latina=katolíci.)
Zavedl se Katechismus katolické církve jako ‚slabikář‘ pro výuku biskupů v situaci, kdy mnozí biskupové (natož kněží) neměli žádné vzdělání. Biskupům bylo nařízeno teologicky se vzdělávat natolik, aby mohli vzdělávat kněze. Katechismus jim má ukázat témata. (Koncilu se účastnilo pouze 50-70 biskupů, na závěr 150-200. Bylo hodně sebevědomé, když se tahle nepatrná hrstka biskupstva stavěla do role věčných zákonodárců.) Byla to opatření pro tehdejší situaci. Bohužel zůstala v platnosti do roku 1970 a v něčem dodnes – nebral se v úvahu vývoj společnosti!
Později se Katechismus stal hlavní a často jedinou příručkou používanou i kněžími. Studium Bible se zanedbávalo. Katechismus se začal vnucovat jako jediný zdroj poznání dokonce laikům! Samostudium Bible bylo zakázáno.
Na 2. vatikánském koncilu (1960-1965) byla předefinována role církve ve světě i sebe-pojetí církve. Biskupové žádali nový Katechismus. Dostali správnou odpověď: „Už žádný Katechismus! Ježíšovu Dobrou zprávu je nadále nutno hlásat úplně jinak. Je třeba dialogu s těmi, kterým chceme ukazovat Boha!“ Nicméně v následujících letech ‚couvání od koncilu‘ si biskupové (1983) vynutili nové vydání Katechismu. A ten bývá dodnes používán i pro ‚výuku‘ laiků. Je jasné, kdo se podílel na jeho zpracování. Proto nepřekvapí kapitoly o prvotním hříchu, apod.
V krizové situaci Tridentského koncilu, jako trucovitá reakce na protestantské ‚mše není oběť‘, hlásalo katolické Magisterium: ‚Mše je zpřítomněním kalvarské oběti nekrvavý způsobem.‘ A tohle, spolu s Katechismem a dalšími historicky podmíněnými tvrzeními zabetonovalo mysl katolíků po staletí. Zcela se tím setřel význam, který do Poslední večeře vložil její Zakladatel.
Krizová situace rychle se rozšiřujícího protestantismu byla vystřídána krizí ‚setrvávání na dědictví otců‘. Nesmělý a nedotažený pokus 2. vatikánského koncilu vrátit se k Ježíšovi a patristické církvi 1.-2. století byl opuštěn dřív, než se mohl uchytit. Zůstala jen snadno uskutečnitelná technická opatření: oltář se otočil k lidu a vrátili jsme se k mateřštině. Vše ostatní je zapomenuto, byť je občas tento koncil ještě zmíněn.
Nezměnila se atmosféra v církvi: marně se koncil pokoušel nově definovat svůj vztah ke světu i sebe-chápání církve. (Dnes z nevzdělanosti sílí touha po ‚krásné‘, tajemné tridentské mši: místo svatebního obřadu se připomíná utrpení.)
