Článek
Ježíš vybízí: „Snažte se udělat si bližního z každého, koho potkáte; ne vždy uspějete, ale zkoušejte to. Ale vlkům (obvykle v rouše beránčím), divokým sviním a zdivočelým psům se vyhněte!“ Pozor! To nejsou nadávky, ale diagnózy; Ježíš popisuje, koho tím míní. Výborná rada pro ‚lid‘! Jenže takových individuí se chceme zbavit jako větrných elektráren: „Pošlete je někam pryč, nechceme je tu!“ Očekáváme zásah ‚orgánů činných v trestním řízení‘. Nerudovská otázka však zní: ‚Kam s nimi? Kde budou vítáni?‘
Radikální politici útočí na nepřemýšlivé voliče: „Do basy s nimi. Zvolte nás, zařídíme vám to.“ Jednak ti, kdo tak volají, si s takovými týpky nezadají; a druhak: vyřešíme situaci tím, že všechny, kdo se nám nelíbí, zavřeme? To bychom museli rozšiřovat kapacitu věznic a množit zaměstnance. Stojí to hodně peněz a dospějeme do situace, kdy jedna část národa sedí v base a druhá ji hlídá?
Před léty jsem v ‚Přemýšlenkách‘ popsal:
Darebákem se nikdo nerodí, ač máme různé sklony (zděděné i získané). Každý z nás má v sobě spratka; někdo se naučí tohoto spratka držet na uzdě, jiný ne. Dělíme se tedy na vychované a nevychované spratky. Darebák měl v životě smůlu. Udělal cosi špatného – a prošlo mu to. Příště udělal něco horšího – opět mu to prošlo… A tak jsme si z něj postupně vychovali potížistu, který nás terorizuje. Když si už nevíme rady, voláme po tom, aby za každým takovým člověkem stál policista a hlídal ho, aby mu bránil v konání nežádoucího. A co my? My se nezúčastníme, abychom se neumazali!
Můj táta mi popisoval, jaké klukoviny dělal se svými vrstevníky. Např. bohatému a nepříjemnému sedlákovi v noci na dvoře rozebrali žebřiňák (koňský povoz na svážení sena a slámy), odnosili díly na hřeben střechy na stodole a tam jej sestavili; za jeho snesení dolů požádali výkupné… Nenapadlo je ovšem cokoliv ničit, vážili si věcí. Pokud byl výrostek spatřen jakýmkoliv dospělým kolemjdoucím při něčem nepěkném, byl napomenut (občas fackou), aby přestal. Doma se o tom nesměl zmínit, dostal by tuplovaně.
Vzájemná solidarita se projevovala mimo jiné i všímavostí. Pokud se sousedovi děje něco nepříjemného, nebudu se ‚koukat jinam‘. Ochráním zájmy souseda – zítra mi to soused oplatí! Zkušenost ukazuje: všímavost kolemjdoucích nahradí 90% zákroků policie, jen se musí začít včas!
Určitě nenabádám k fackování těch, kdo nejednají dobře – dnes je hranice tolerance úplně jinde. Ale všímavost doplněná o aktivitu (což vyžaduje dávku odvahy) zůstává potřebná.
Jezdil jsem časným ranním vlakem z malého nádraží do Prahy. Cestující byli místní i autobusy přivezení z okolních vesnic. Čekala zde pravidelně i jedna pohledná slečna, mohl jsem být něco mezi jejím otcem a dědečkem. Čas si krátila ranní cigaretou. Lidem to bylo nepříjemné, potichu hudrovali… Přišel jsem ke slečně a zeptal se jí, zda ví o zákazu kouření na nástupišti. Odsekla mi (jak to hezké slečny umějí): co je mi po tom!? Ať se starám o sebe a nechám ji na pokoji. Vysvětlil jsem jí, že se o ni starám výhradně proto, že ona porušuje zákon a mě a další nutí čichat kouř… Byl jsem slušný až zdvořilý – to ji zmátlo. Pokud by došlo k hádce, byla by doma – takhle byla nesvá. Situace se opakovala ještě 4krát.
Pak už si cigaretu nezapálila – vzal jsem jí radost z překračování zákona, ranní cigareta jí za těchto okolností přestala chutnat. Čekající mi byli vděčni, ale nikdo nic neříkal. Kdyby se k mým výhradám byli od počátku připojili 2-3 další lidé, slečna by ‚odpadla‘ mnohem dřív! Když jsem přestal jezdit tím spojem, slečna se nejspíš vrátila ke svému zlozvyku, protože ji nikdo nenapomenul. Já jsem jí dal šanci.
Sprostota a bezohlednost se dnes zhusta vydává za osobitý šarmantní styl. (Ale těmhle lidem to nevysvětlujte, nepochopili by, o čem mluvíte.) Prezident Pavel je ze zištných důvodů koalicí označován za vůdce opozice; ve skutečnosti jen brání slušnost a dodržování zákonů.
Nejsme policisté a nemůžeme zabránit mnoha přestupkům. Ale můžeme se snažit pachateli vzít požitek z jeho závadné činnosti. To nás mnoho nestojí. A pokud se budeme moci spolehnout na solidaritu okolo stojících, bude to snadnější a méně riskantní.
Jde zároveň o velikou službu pachateli i celé společnosti – je to investice do budoucnosti. Pokud nebudeme ochotni takto investovat (nejen instituce, ale i jednotlivci), vychováváme si další Putiny, Hitlery, Trumpy… ale (a to je mnohem horší) i jejich voliče!
Při dnešním stavu demokracie (říkám mu ‚demokrachie‘ – krachující demokracie) může dojít k tomu, že si demokraticky odhlasujeme konec zastupitelské demokracie! Co přijde potom? Určitě nic vlídnějšího…
Ještě jedna věc je pozoruhodná: zvolený politik skládá slib, bez jeho složení se nemůže ujmout funkce. Slib má vlastnosti přísahy. Program mnoha politiků spočívá v porušování zákonů – proto je jejich voliči vynesli do čela. Jakou platnost má třeba Trumpova přísaha (na Bibli!), že bude dodržovat ústavu a zákony? Byl usvědčen z 36 trestných činů… a předem hlásal, že bude kašlat na zákony, ale bude se řídit vlastní úvahou (nikoliv svědomím!). Je tedy vůbec Trump právoplatným prezidentem?? Ano, dostal nejvíc hlasů, ale…
Náš životní pocit ‚jak dobře je nám na světě‘ (dnes používáme anglický pojem well_being) nezávisí na množství námi vlastněné elektroniky či na počtu navštívených na ‚mega koncertů‘, ale na prostém ‚pobejt‘ s blízkými, sousedy (chcete-li ‚bližními‘). Mnoho lidí se dnes nudí; a přitom, chcete-li v životě být prospěšní a získat tím zdravé sebevědomí, času není nazbyt. Islandské přísloví říká: ‚Když se oslu vede dobře, jde na led a zlomí si nohu.‘ Proto se vzrůstající životní úrovní nastupuje tolik (nejen sociálních) neduhů.
