Článek
Bavíme se o tom, že dětem do nějakého věku zakážeme vstup do infekčního prostředí sociálních sítí. Že se infikují v 15, 20, 30, 40 letech nám zjevně nevadí. Problém není v chytrých telefonech nebo v sociálních sítích – ale v pravidlech!
Ta umožňují účastníkům otrávit pomocí svých příspěvků prostředí pro všechny. Vina je samozřejmě v anonymitě účtů. Zavádět např. věkovou kontrolu anonymních účtů nedává smysl. Na internetu se já, starý dědek, mohu vydávat za růžolící 16letou slečnu. Jsem-li průměrně chytrý, nepoznáte to! Dokonce existují roboty, které dokážou za den vychrlit desetitisíce falešných (dnes říkáme ‚fejkových‘) účtů, které potom ovládají. Snadno tak vzniká dojem že ‚o tom mluví kdekdo‘ a přitom může jít o sdílenou lež z jediného zdroje.
Přitom stačí tak málo! Stačí připojit každý účet k bankovní kartě! Pokud si rodiče přejí, aby jejich dítě navštěvovalo sociální sítě, stačí mu založit bankovní účet, k němuž dostane bankovní kartu. Věk bude čistě na rozhodnutí rodičů. Nebo odvážní rodiče k tomuto účelu propůjčí svoji vlastní kartu. To vyřeší převážnou část potíží a hnojiště přestane smrdět:
- Skončí fixlující účty.
- Každý účastník bude snadno dohledatelný oprávněnými státními autoritami. Účastníci si to uvědomí a začnou se podle toho chovat. (I pan Turek přestane v hospodě půjčovat telefon štamgastům, aby psali na jeho účet.)
- Toto opatření (na rozdíl od jakéhosi částečného zákazu) nelze obejít – aspoň ne masově.
Bohužel si do čela volíme politiky, jejichž jedinou snahou je ‚nechat si posloužit‘ a nikoliv sloužit. Nepřemýšlejí koncepčně, někteří nepřemýšlejí vůbec (přemýšlení ocení jen nepatrná část voličů).
Zajímavé je uvědomit si, proč vůbec sociální sítě existují. Jejich provoz je mimořádně nákladný a přece jsou ‚zadarmo‘. Kdo a čím je platí?
První, co nás napadne, je reklama. Ano, jenže reklama taky vydělává – jinak by se přece neprovozovala. Aby byla reklama účinná, potřebuje ji zkonzumovat co nejvíc lidí. Prvotní snahou je tedy udržet účastníky co nejdéle online! Konečným plátcem provozu sociálních sítí jsou tedy uživatelé!! Platí svým promrhaným časem, který mohli strávit seberozvojem. Vychovávají se k ‚hloupé konzumaci‘ – a to vysoká cena; nemyslíte?
Nabídne se převratný vynález (nejlépe uzdravující vše možné i nemožné). Než se prokoušete zaklínáním vědou a neznámými superprofesory, shlédnete množství reklam – nakonec vás stejně čeká úžasný preparát za ‚nižší tisíce korun‘. Influenceři se stávají pouhými prodavači (‚dealery‘) – bohužel i ideologie. Zábava je výbornou relaxací po výkonu, mnozí ji ovšem vyžadují jako životní náplň (to je nemůže uspokojit).
Direkt-marketing je založený na tom, že na ulici či v telefonu odpovíte 1-2 nevýznamné otázky. Za tři dny jste telefonicky osloveni: zapojením do vědeckého/sociologického výzkumu jste pomohli zachránit lidstvo a budete oceněni – bude s vámi dále pracováno. Získáte možnost za úžasnou cenu koupit jakýsi krám (nerezový hrnec, nadpozemský elektrospotřebič, lék na všechny neduhy lidstva…) za zlomek ‚původní ceny‘ – právě na výši slevy se klade důraz. Nesmíte přemýšlet, rozmýšlet se – musíte koupit ihned. (Jinak byste došli k poznání, že celé je to blbost.) Sociální sítě nejsou především prostředky k přenášení informací(informovat a být informován), ale k manipulaci (formovat a být formován). Samozřejmým důsledkem je hloupnutí uživatelů, místo rozumu nastupují emoce a právě ty sociální sítě vybičují na maximum – velmi účinně vás podrží online po dlouhý čas. Vztahy ve skutečném světě jsou nahrazovány virtuální realitou.
Proč s tím politici něco nedělají?? Ale oni přece dělají! Naučili se tento mechanismus využívat k manipulaci voličů. ODS kdysi celé volební období cynicky (měla k tomu vhodného šéfa) opomíjela rodiny a jejich potřeby, a následující volby vyhrála s plakátem dětské ručičky natahující se k ruce dospělého. Od té doby ovšem došlo k (nevratnému?) posunu. Politika už se netváří principiálně a manipulaci voličů neskrývá – chlubí se s ní. Dokonce se ‚obrátil vítr‘: nedávno létaly fekálie z Hradu, dnes létají na Hrad.
Politika se stala jednou velkou ‚šou‘. Nejvíc hlasů dostane největší ‚kašpar‘. (Kdybychom si demokraticky volili obvodního lékaře či okresního soudce, zvolíme si populárního holiče.) Že jde o stovky miliard, které tak přijdou vniveč, nás nezajímá – ‚aspoň je sranda‘.
Jenže tuhle ‚šou‘ někdy někdo zaplatí, ač se k tomu nikdo vážně nechystá. Politici v čele států s námi přece hrají ‚Ponziho schéma‘ (‚letadlo‘)!Mnozí z nás jsou klidní: „Stát přece nemůže zkrachovat!“ I může! Viděli jsme to… A masový rozpad (v mnoha zemích souběžně) naší ‚demokraCHie‘ (krachující zastupitelské demokracie) vyvolá události, které si neumíme představit v nejbujnější fantazii. Jenže: když voda zaplavovala strojovnu Titanicu, na palubě hrála hudba a tančilo se.
Co s tímto vývojem lze dělat? Přemýšlet (nenahrazovat přemýšlení pocity) – a učit to své děti. A mít odvahu postavit se těm, kdo přemýšlet odmítají. Důsledky dopadnou na nás všechny.
* * *
P.S.: Chcete-li řídit motorku, musíte získat licenci – abyste neohrožovali sebe ani jiné účastníky silničního provozu. Uzavřít manželství či volit smí každý dovršením věkové hranice – podle toho obě instituce vypadají.
