Článek
Ježíš pokračuje (Matouš 5,19b-20): „Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého. Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království.“
Nepředkládám dnes své názory, vše lze dokázat. Svět církve a učedníka se výrazně liší, je možno stát v obou světech současně a nemít nemístná očekávání.
Neklademe si otázky: Proč Pán Ježíš přišel? Proč odešel? První položíme dnes.
- Existenciální nejistotu (podléhám vlivům, které neumím ovládat) člověka řeší božstva. Náboženství je uctíváním skupinového modelu božstva, zpravidla k uctívání vznikají chrámy s profesionálními prostředníky mezi lidem a božstvem. Ustálí se obřady se shromážděným davem. Božstvo je netečné, nedává najevo svůj postoj. Lidé se snaží pomocí darů božstvo naklonit. Není jasné, pomůže-li to. Ale nic lepšího nemáme. Stále mluvíme o hříchu lidí, ale vůbec nemluvíme o hříchu instituce (náboženská struktura sjednocuje i potlačuje, manipuluje s lidskou svobodou). Náboženství poskytuje falešnou jistotu, bez níž většina lidí neumí žít. * Izrael má zkušenost: existuje Hospodin, který se s několika jedinci setkal, mluvil s nimi. Tito praotcové svoji zkušenost předávají lidu, jehož jsou součástí. Přichází Ježíš a zve: „Náboženstvím uspokojujete svoje psychické potřeby. Vy, kdo na to máte, nezdržujte se vykonáváním náboženství a pojďte se mnou uspokojovat potřeby jiných, sloužit jim. Uvidíte, že tím získáte mnohem víc!“
- Hokejové utkání. Diváci žijí jinde, na stadion přicházejí kvůli liturgii. Někteří jsou fanoušky organizovanými v klubech (např. Jaromíra Jágra nebo Patrika Eliáše). Po divácích se mnoho nechce, ale hráči musí splnit náročné požadavky. Kdokoliv se může stát hráčem – je nutný trénink, společné úsilí, životospráva. Kdybychom tohle vyžadovali po fanoušcích, otrávili bychom je – našli by si jiného koníčka. * To se podobá modelu církve: v kostele se schází lidé ke společné liturgii. Členové např. katolické církve jsou obdobou klubu fanoušků nějaké hvězdy. Mají své rituály a role. Kněze můžeme považovat za zvláštního člena klubu, např. bubeníka nebo trumpetistu. V každém případě je členem fanouškovského klubu, zůstává v hledišti. I kněz se ovšem může stát hráčem na ledě – ale to je jiný proces a nesouvisí s kněžskou službou. Ostatně Ježíš kněze nepotřeboval, v dnešní podobě vznikají až od 9. století.
- Izrael čítal původně 11 kmenů obývajících vymezená území. Levité pobývali na území všech kmenů: byli vyhrazeni ke službě ve svatyni (nešlo o chrám obývaný božstvem!) a ostatní kmeny je živily. Země se rozdělila na Severní území se 7 kmeny, a Jižní území se 4 kmeny, z nichž nejpočetnější byl Juda. Za Ježíšova života už Severní území zaniklo, obyvatelé se rozplynuli v okolním obyvatelstvu. Zbytek Izraele tvořilo Jižní území okupované Římany. Byla zde římská legie, kterou museli Izraelité živit a ještě odvádět pravidelně daně do Říma. Zároveň byli chráněni před útoky nepřátel. Měli úplnou náboženskou svobodu s úplnou samosprávou. Výběrčími daní byli Izraelité (z evangelia známe zamindrákovaného skrčka Zachea). Výběrčí obcházel rodiny se dvěma římskými vojáky a zabavoval především naturálie. Neměl stanovený plat – zabavoval víc, než musel odevzdat a rozdíl si ponechal jako mzdu. Jen svědomí určovalo, kolik si přivlastní. Vybíralo se rovněž clo ze zboží proudícího do Jeruzaléma (apoštol Matouš byl původně celníkem). Ježíš byl vnímán jako revolucionář bourající tradici předků. Ve skutečnosti jen odstraňoval svévolné lidské nánosy posledních staletí a vracel se k původnímu smyslu mojžíšské Tóry. Lidé ovšem milovali právě ony svévolné přílepky – jako dnes.
- Dnes běžně mluvíme o Izraelských králích a o severním a jižním království. Panovníci v Izraeli nebyli králové (i když tak bývají chybně označování v překladech bible). Jejich funkce se označovala ‚melek‘ – služebník lidu. Nemělo se sloužit jemu, naopak on měl sloužit lidu. Nesměl jezdit na koni (to je bojové zvíře), ale jen na oslu (nedá se užít v boji).
- Věštci předpovídají budoucnost, která jistě nastane. Věštění bylo v Izraeli přísně zakázáno. Budoucnost není daná, vytváří se spoluprací lidí s Hospodinem. Místo toho Hospodin do určitých situací vysílá proroky, aby varovali před hrozícím nebezpečím. Úspěšný je prorok, pokud se varování nevyplní – Hospodin nechce trestat. Většina proroků nebyla vyslyšena, často byli zpupnými příjemci varování zabíjeni. Proroci předpověděli, že přijde jeden mimořádný prorok Mesiáš (bude pomazán Duchem). Mesiáš (na rozdíl od ostatních proroků) bude mít moc od Hospodina. Každý prorok se musí vykázat znamením, že ho skutečně posílá Hospodin. Mesiáš se vykáže dvěma znameními, které nikdy nikdo jiný nevykoná.
a. Daruje zrak slepému od narození, nepůjde o návrat zraku, ale o nový dar.
b. Oživí již se rozkládající mrtvolu.
Ježíš vystupuje jako ten, kdo má moc; ale nepoužívá ji k ovládání lidí. Janovo evangelium popisuje obě Ježíšova mesiánská znamení velmi zevrubně, každému věnuje celou kapitolu (Jan 9. kap. a Jan 11. kap.) Náboženští předáci měli jasné důkazy, že Ježíš je slíbeným a dlouho očekávaným Mesiášem. Přesto jej odmítli: měli pro něj jiný program, než se kterým přišel. To je ona druhá otázka zmíněná v úvodu a ta dnes není na pořadu.
Ježíš slavil s učedníky a učednicemi (nejen s apoštoly) poslední večeři. Byla to velikonoční sederová večeře, nejslavnostnější v roce. Na památku vysvobození vyvoleného národa z egyptského zajetí a na počest celé historie, kdy Hospodin vede svůj lid. Hostina měla svůj přesný rituál. Nedejme se zmást slavným, ale nebiblickým obrazem Leonarda da Vinciho. U hostiny se nesedělo, stoly a židle se začaly používat až o mnoho století později. Při liturgické hostině se leželo v kruhu nebo oválu na lehátkách, hlavami doprostřed. Vprostřed byly pokrmy, liturgické nástroje, nápoje svitky s texty.
Ježíš jako ten, kdo má moc, do ustáleného rituálu vložil dvě šokující vsuvky.
1. Během večeře umyl účastníkům nohy! Obešel ležící účastníky po vnějším obvodu a omýval jim volně přístupné nohy. To se považovalo za tak ponižující, že ani izraelskému otrokovi nesmělo být nařízeno, aby myl nohy svému pánovi. Nešlo o hygienu – účastníci před hostinou procházeli rituální lázní. Ježíš ukazuje: žádná služba lásky není ponižující.
2. Do ustáleného rituálu vložil část svatebního obřadu! Nechal kolovat svůj pohár s vínem a natrhal svoji chlebovou placku a nechal na podnose kolovat, aby si každý vzal. Ženich s nevěstou tak činí znamení, že teď budou jedno. Na překvapené pohledy vysvětlil: „Až uvěříte, stanete se mou Nevěstou, já budu vaším Ženichem. Do mé Nevěsty budete patřit vy i ti, kdo uvěří vaším prostřednictvím.“ Zváni jsme tedy i my! Smyslem rituálu bylo vytvořit společenství Nevěsty, ne trans-substanciace chleba a vína. Nevěsta už se dávno měla stát plodnou manželkou. Jenže my ani netušíme, co Ježíš mínil slovy: „To čiňte na mou památku!“ Ježíš rozhodně chléb a víno nesvětil, neproměňoval, pouze nad nimi dobrořečil Otci a děkoval za ně. To jen pohané mají potřebu světit – a tím oddělovat posvátné předměty od obyčejných. Izraelitům je posvátné vše, neboť to vyšlo z Hospodinovy ruky. Mimochodem: teologové mylně vykládají obraz z Janova zjevení Nevěsty Beránkovy ‚oděné sluncem s měsícem pod nohama‘ jako Ježíšovu matku Marii. Nikoliv, jde právě o Nevěstu vzniklou při poslední večeři, jejíž je ovšem Marie důležitou součástí.
Dvě katastrofy v dějinách církve
První křesťané byli Izraelité, křesťanství bylo nadstavbou nad Tórou (mojžíšskou biblí). Při slavení byl ustanoven episkopos (dohlížitel): podával, co bylo třeba, aby účastníci nemuseli vstávat. Z této funkce se vyvinul biskup. Petr a Pavel dožili v Římě a křesťané byli vykázáni ze zaslíbené země.
- Centrum Ježíšova kultu se tak přesouvá do Říma, centra moci, ale i intrik, spekulací a neřesti. Po delším koketování je roku 115 přijata řecká klasická filozofie za druhý zdroj křesťanství. Bůh filozofů je neosobním principem, obálkou všeho bytí. Podléhá spravedlnosti a nesmí odpouštět: provinilec si musí kvůli spravedlnosti odtrpět svůj trest do poslední kapky. Tento abstraktní bůh byl naroubován na osobního, vztahového, milujícího a odpouštějícího Hospodina. Od té doby máme dva bohy: jednoho přísného a spravedlivého, druhého milujícího a odpouštějícího (za známých podmínek). Vytáhne se vždy ten, který se lépe hodí. Bezvýhradná poslušnost se zaštiťuje přísnou verzí. Tento ústupek umožnil bleskové rozšíření do tehdy známého světa, ovšem za cenu kontaminace Ježíšovy odkazu. Kvůli tomu bylo nutné dokonce vykuchat Desatero. Filozofie do teologie vnesla nedokazatelné spekulace o bohu. Nenesou pravdivostní hodnotu (nejsou ověřitelné), ale o to větší spory vyvolávaly; spory byly neodlučitelně spojeny s mocí a vlivem. Řešily se dogmaticky: jedné straně bylo autoritativně (bez důkazu) dáno za pravdu, druhá strana byla odstavena. Ježíš říká: „Já jsem kmen, vy jste ratolesti.“ Každé dogma od kmene odťalo nějaké výhonky. Naposled, při vyhlášení neomylnosti papeže ve věcech víry a mravů, se od katolické církve oddělila starokatolická církev.
- Křesťané v Římě bývali občas pronásledováni pro svoji odlišnost od davu. Skončilo to roku 313 po Diokleciánově smrti. Když církev zažívala klidné časy, do prestižních náboženských struktur se dostávali lidé jiného ražení. Roku 380 se sešli biskupové a císař Konstantin Veliký je oslovil: „1 říše, 1 vládce, 1 víra. Zformulujte, v co musí věřit všichni občané mé říše. Když neposlechnete, půjdete do vyhnanství.“ Křesťanství se stává povinným, biskupové vytvářejí mocenskou strukturu v církvi.Ta slouží též jako infrastruktura říše: zajišťuje hlásání pokynů císaře, kontrolu jejich plnění a postih. Za to biskupové obdrží šat a postavení orientálních velmožů. Magisterium nehlásá Ježíšovu, ale církevní nauku; křesťanství se stává nadstavbou nad pohanstvím. Upravují se texty ‚Nového zákona‘, mojžíšská bible (‚Starý zákon‘) se považuje za překonanou. Časem moc Magisteriu zachutná tak, že začne s císařem soupeřit. Je nejvyšším vládcem světa císař nebo papež? Nastává tzv. boj o investituru.
[Pozn.2]: Aby bylo jasno, spekulace jsou důležitým nástrojem vědeckého pokroku. Vědec zahloubaný do svého oboru si může vypěstovat intuici. Může ho napadnout: „Takhle by to mohlo fungovat.“ Z tohoto předpokladu vyvodí praktické závěry, které je nutno ověřit: předpoklad ověří nebo vyvrátí. Pokud nelze spekulaci ověřit, nenese pravdivostní hodnotu, a je bezcenná. Jelikož žádnou spekulaci o Bohu ověřit nelze, jsou všechny bezcenné a zavádějící. Přesto velmi oblíbené. Už antičtí filozofové říkali: „Nic nebaví filozofa víc než spekulace o bohu, protože si připadá jako bůh.“
Poznámky
Církevní struktura měla pomáhat odstraňovat obtíže ze života lidí. A potíže neodstranitelné měla aspoň pomáhat nést. Pro trpícího je velmi přitěžující, je-li na své trable sám. Místo plnění tohoto posvátného úkolu vstoupila mocenská struktura církve do služeb císaře jako represivní složka říše a na životních těžkostech lidu se aktivně podílela. Jak z toho vybruslila? Nazvala sama sebe Magisteriem – učitelským úřadem v církvi. Začala hlásat záslužnost utrpení: „Do nebe dojdeme, když hodně vytrpíme!“ Místo Ježíšovy nauky začala hlásat svoji, církevní nauku, která toto chování ospravedlňovala. Ideálem se staly bezvýhradná poslušnost a trpělivé snášení utrpení. Ti, kdo tuhle zvrácenost hlásali, ovšem po utrpení netoužili – naopak žili blaze. Z dějin víme, že Marie i apoštol Jan nemuseli prožívat tělesné utrpení – je jim snad nebe zapovězeno? Zvrácenost došla tak daleko, že se začalo velebit i Ježíšovo utrpení na kříži a začala se mu připisovat mystická, magická moc. Okradu-li vás nebo pomluvím, Ježíš údajně vynesl i tento můj hřích ‚na dřevo kříže‘. Co to znamená? Je tím můj hřích menší? Je tím menší škoda, kterou jste utrpěli? Ale tím se dostáváme ke druhé otázce položené v úvodu: Proč Ježíš odešel? Tou se dnes nezabýváme.
Ježíšovy nároky k různým vrstvám obyvatel se velmi liší.
- Od davu mnoho neočekává, stačí být slušný.
- K náboženským vůdcům je přísný: „Schováváte se za Hospodina, ale nejste jeho lidé. Způsobíte zničení národa!“
- K učedníkům je vlídný, ale náročný – jako otec přející si, aby to jeho syn někam dotáhl. Vyučuje, vysvětluje, jde příkladem.
Pokud ovšem budeme Ježíšovy požadavky na učedníky a též jeho zaslíbení učedníkům vztahovat na církev, jsme na špatné cestě. Církev jako masová společenská organizace má vlastní pravidla, vlastní život a vlastní potíže, které jsou ovšem dlouhodobě neřešeny. Magisterium učinilo mnoho špatných rozhodnutí. Jelikož si odsouhlasilo neomylnost, nemůže chyby přiznat, natož napravovat. Řešíme následky a nikoliv kořeny potíží. Sexuální či ekonomické delikty v církvi páchají vyhořelí duchovní; a neptáme se, proč kněží a další duchovní osoby tak masově vyhořívají.
Teologie není vědou o Bohu, ale naukou o lidských řečech o Bohu – jistě cítíte ten rozdíl.
Model církve
Církev jako společenství křesťanů je složená z jednotlivých náboženství registrovaných jako jednotlivé církve. Podstatně se liší modelem boha, který je uctíván i liturgickými úkony – ač se všichni odkazují k Hospodinu, k Ježíšovu Otci. Církev byla nejprve vydávána za reálné tělo Kristovo a eucharistie za mystické tělo Kristovo. Ve středověku se to otočilo. Skutečnosti ovšem neodpovídá ani jedno, ani druhé
Mohu Kočku považovat za psa a hodiny promarnit tím, že ji budu učit štěkat. Když pochopím marnost, rezignovaně ustanu. Chyba ovšem není v kočce, ale v mých neopodstatněných očekáváních.
Pojďme si na vysvětlujícím obrázku ukázat, o čem byla řeč. Křesťanství jako celek označím jako církev. Jednotlivé skupiny věřících si vytvářejí specifické modely Boha i formy uctívání tohoto modelu (vznikají jednotlivá náboženství registrovaná jako denominace, jednotlivé církve). Přít se o to, který model (náboženství) je lepší nedává smysl, lepší je jen originál. Bylo smutné, že se kdysi biskupové různých vyznáni vzájemně proklínali a je dobře, že dnes spolu dokážou již na pivo. Ale tím ekumena končí. Aby teologové z různých modelů boha vytvořili jeden společný, je marné očekávat. A pro službu církve to není nutné! Možné je něco jiného: začít nějakou činnost a ochotně přijímat nabízející se spolupracovníky bez jakéhokoliv kádrování (třeba i bez zjišťování ‚původu‘) – tedy jakási ‚utajená ekumena‘.
Model církve
Podívejme se na osoby 1+2: jsou v téže církvi a jsou si velmi vzdálené. Bližší jsou si 1+3 (blíží se učednictví) a dokonce 2+4 (setrvávají v pohanství).
Důležitější než ekumenické snahy mezi církvemi je snaha o posouvání věřících od pohanství směrem k učednictví (přibližování se Nevěstě). To samočinně povede ke sbližování věřících různých náboženství. Jenže to současně povede k poklesu důležitosti církví a k jejich zániku (podle Ježíšovy rady) – nelze to tedy očekávat od náboženské vrchnosti.
Do skupiny ‚bezejmenní‘ patří křesťané hlásící se ke Kristu, ale k žádné registrované církvi. Typickým příkladem je Mahátmá Gándhí. Zatímco křesťanští vládcové tvrdili: „Horské kázání je pěkné, ale nedá se použít v politice.“, on to předvedl. Odmítl křest proto, že nesouhlasil s praktikami křesťanů, které viděl kolem sebe (byli mu pohoršením).
Proč tedy Ježíš přišel?
Měl především dva úkoly.
1. Připomenout nebeské království a jak nás tam dostat: Když Ježíš popisoval nebeské království a dokonce lidi nasytil, jásali a provázely jej davy. Když začal popisovat, co je pro účast třeba dělat, odpověděli: „Poslechneme si tě jindy!“ Odešli a už se nevrátili. Od této tzv. galilejské krize s ním chodila už jen hrstka učedníků. Jak předpověděl učedníkům pro všechny časy: „Bude vás jen tolik, kolik je soli v pokrmu.“
2. Zkusit zachránit ‚zbytek Izraele‘ – náboženská instituce vede lid do zkázy. O tom snad někdy příště.
Jsem přesvědčen, že kdyby dnes Ježíš přišel do naší farnosti nebo do Vatikánu, nebyl by ukřižován, ale byl by jako potížista vykázán. Knězem (tedy ani biskupem) by se Ježíš stát nemohl. Jednak by nesplnil požadavky kladené na bohoslovce. Při zkoušce z dějin církve by se rozplakal, při zkoušce z dogmatiky by planul spravedlivým hněvem. Pokud by rozdýchal ustrojení světicího biskupa, jak by se asi tvářil při povinné přísaze věrnosti osobě sídelního biskupa a jeho nástupcům?
