Článek
I kdyby se mi dařilo sebelépe, nevím, co bude za hodinu, týden, rok, po smrti… Chaotičnost světa mi nedává smysl, proto předpokládám nějakou bytost, která to řídí nebo aspoň ovlivňuje. Pozemští vládcové milují ‚mazání medu kolem úst‘. Zkusím to uplatnit na jakési božstvo (nebo božstva) – třeba to bude fungovat. Když se zapojím do početné skupiny takto konajících lidí, zbavím se stresu, nejistoty: v davu pocítím pocit sounáležitosti. Budu zbožný, ocení to především souvěrci a možná i božstvo. Uvidíme.
Zamilovanost
Potkám hezkou slečnu. Vytvořím si o ní svůj obraz: promítnu do něj svá očekávání, své dosavadní zkušenosti. Pokud se dostanu do její blízkosti, časem uvidím, že se skutečnost trochu či hodně liší od mého obrazu. Nezačnu měnit svůj obraz podle skutečnosti, pokusím se naopak měnit slečnu podle své představy. Pokud to odmítne, vznikne spor a nejspíš rozchod. Nevadí – vyhlédnu si jinou, a pokus zopakuji. Tak mohu promarnit léta.
Mohl bych ovšem svůj obraz přizpůsobovat skutečnosti a prožívat překvapení. Někdy snad nemilá, často ale příjemná. Mohl bych se slečnou budovat vztah, který se bude prohlubovat a…
Model boha
Náboženství má stejný průběh! Skupina lidí si vytvoří svoji představu boha, svůj model. Jelikož většina bohů nijak nereaguje, nelze model přizpůsobovat skutečnosti. Skupinu brzy ovládnou samozvaní vůdcové a ti ‚domalovávají‘ model božstva. Ostatní jsou rádi, že mají ‚otce‘ (většinou to bývají muži); dodávají jim pocit jistoty: ‚někam patříme‘.
Zvláštností izraelského Hospodina je, že navázal kontakt s několika patriarchy (‚mluvil s nimi, mluvil k nim‘). Ti zprostředkovali tuhle informaci celému společenství. Hospodin se tedy projevil jako žijící, vztahový bůh zajímající se dokonce o svá stvoření. Skrze oslovené vůdce dokonce ukazuje cestu ‚svému lidu‘. Nevyvolil si jej proto, že by byli lepší než jiní; ale chce, aby se nepočetné společenství naučilo ‚chodit s ním‘ a pak aby to učilo okolní velké národy. Může tak vzniknout ‚šalom‘ (pokoj v srdci vylučující velká nepřátelství).
Okolní národy vnímají odlišnost Izraelitů a předpokládají jejich zranitelnost – proto na ně stále útočí. Izraelité skutečně nejsou mocní a odolávat přesile dokážou, jen když se semknou kolem Hospodina. To nikdy netrvá dlouho, proto též porážky. Ale Hospodin žádnou porážku nemá za definitivní, vždy přijde nový rozkvět ‚jeho lidu‘.
I ‚lid Hospodinův‘ vyžaduje berličku náboženství. Předlohou je živý, osobní Bůh schopný promlouvat k připraveným, ale lidé se neobejdou bez ‚modelů‘ tohoto Boha: vznikají tak modely velekněží (profesionální duchovní), farizejů (náboženští horlivci), saduceů (spravedliví), esénů (čistí žijící mimo hříšný svět), zélótů (revolucionáři připravující se k proti římskému povstání na pokyn Mesiáše). Obecný lid je ‚od každého trochu‘.
Každé náboženství je ze své podstaty pohanské. I když se odkazuje k Hospodinu! Pomocí liturgie se totiž neobrací k bohu, ale k lidmi vytvořenému obrazu (modelu) božstva. Proto je přirozené, že jen registrovaných křesťanských církví je údajně 385.
Ježíš
Nenarodil se ve světové metropoli Římě, ani v provinční metropoli Jeruzalémě, ale kdesi v zapadlém městečku judských hor. To mělo dobrý důvod, stejně jako doba jeho příchodu. Přišel včas na správné místo.
Věštci chtějí, aby se jejich věštby splnily. Písmo věštby přísně zakazuje, budoucnost není daná, odehraje se ve spolupráci člověka s Bohem.
Naproti tomu Hospodin posílá svému lidu proroky, aby varovali jedince i skupiny před hrozícím nebezpečím. Cílem není naplnění hrozby, ale naopak její odvrácení! Prorok je poslem, často ani nerozumí poselství – důležité je, aby mu porozuměl adresát. (Až zpětně chápeme, že poselství určená v jisté době jistým příjemcům jsou nadčasová: varují nás před stále se opakujícími nebezpečími.)
Po staletí proroci předpovídali příchod jedinečného proroka Mesiáše (pomazaný duchem, vonící po Bohu). Každý prorok měl povinnost se legitimovat (ukázat, že není samozvanec) a jeho posluchači měli povinnost vyžadovat jeho ‚legitimaci‘ (aby nenaletěli). Bylo to rozumné, ale stejně se lidé často napálili.
Mesiáš mohl zachránit existenci národa natrvalo. Měl se prokázat dvěma skutky, které před ním i po něm nikdo nezopakuje:
- měl dát zrak slepému od narození (nešlo o pouhé navrácení zraku!),
- a oživit již se rozkládající mrtvolu.
Náboženští vůdcové zvídali, zda Ježíš vypadá jako Mesiáš, nebo jím skutečně je. Ježíš dal zrak od narození slepému mládenci – náboženští vůdcové se snažili z jeho rodičů vymlátit doznání, že jejich syn dřív viděl. Když vzkřísil Lazara za účasti stovek truchlících ležícího mnoho dní v hrobě (schválně otálel s návratem z cesty), nedalo se to ‚zasunout pod koberec‘ – proto chtěli zabít Ježíše i Lazara. Aby zanikl důkaz.
Po obou činech už nikdo neměl pochybnost: Ježíš je slíbený Mesiáš, na kterého ‚se čeká‘ po staletí. Jenže náboženským autoritám se nelíbil: rozhodli se jej odstranit – ať Hospodin pošle lepšího. Proč ta zášť? Všeobecně se předpokládalo, že Mesiáš se postaví do čela, z náboženských elit udělá ministry své vlády – a pod Hospodinovým vedením svrhnou římské okupanty a nastolí politickou svobodu (náboženskou svobodu měli i za okupace).
Jenže ouha! Ježíš místo toho začal čistit ony náboženské elity. Sice to předpověděli dávní proroci, ale ti, jichž se to týkalo, to ochotně vytěsnili… Ježíš vytýká náboženské elitě: „Jste tu od toho, abyste sloužili lidu – a vy si zatím necháte sloužit. Nejste Hospodinovi lidé, jen se za něj schováváte!“ Farizeům vytýká: „Plníte na víc než 100% své náboženské povinnosti – ale zapomněli jste na smysl těch ustanovení.“ Inu, prorok varující před zkázou, a nikoliv vítězný vojevůdce!
Ježíš přišel s těmito úkoly:
- Ukázat, co nás čeká po smrti a připravit nás na to. (Nebeské království.) Davy byly nadšeny do chvíle, (galilejská krize) kdy začal mluvit o tom, co je pro to třeba udělat. (Lidé odcházeli: „Poslechneme si tě jindy!“ A už se nevrátili.)
- Zachránit ‚zbytek Izraele‘. Půlka Izraele už zanikla, rozplynula se v okolním pohanství. Záchrana zbytku vyžadovala svržení náboženských elit a zabránění připravovanému povstání proti římské okupaci. To se nepovedlo; ani své nejbližší Ježíš nepřesvědčil o svévolnosti a zlovolnosti této instituce (nešlo o hříšnost jednotlivců – nemělo smysl je nahradit jinými). A tak přežila jen vrstva farizejů z kmene Juda (skrze francouzskou výslovnost jim říkáme židé). Všichni ostatní zahynuli či se rozpustili v pohanském okolí (přes 70.000 Izraelitů bylo ukřižováno).
- Vytvořit nepočetné společenství Nevěsty (svých učedníků). Pokrevní Boží lid nahradit ‚novým národem‘: nikdo se do něj nerodí, ale kdokoliv smí vstoupit a setrvat. Sám se u Poslední večeře prohlásil za jejich Ženicha. (Nezaměňovat s masovou církví vznikající mezi 4.-9. stoletím.) Bohužel ani jeho učedníci nedokázali svrhnout náboženskou elitu. I když se snažili s ní vycházet po dobrém, byli nakonec vypuzeni a vystaveni život ohrožujícím podmínkám. Národ nezachránili kvůli svým náboženským předsudkům. Tohle známe z našich životů…
Ježíš nabádá: „Vy, kdo na to máte, nezdržujte se náboženstvím uspokojujícím vaše psychické potřeby. Pojďte raději se mnou sloužit, uspokojovat potřeby druhých! Uvidíte, že tím získáte mnohem víc.“
Rádi se dojímáme historií. Poučme se a starejme se o současnost – z ní se rodí budoucnost. Souvisí to s výročím srpnové sovětské okupace?? Kam nás vedou naše elity, které si (zatím) svobodně volíme?
