Článek
Motto: „Bože, splň mi jedno přání!“ „A co by sis přál?“ „No, soused má krásné prase…“ „A ty bys chtěl také takové?“ „Ne, ale ať mu chcípne!“
Politici nám namlouvají, jak mnoho trpíme válkou na Ukrajině – tedy tím, jak moc pomáháme. Že na Ukrajinu šly miliardy korun na úkor našich lidí.
Lhář Tomio tvrdil, že Ukrajinka se dvěma dětmi v režimu strpení v ČR bere o 20.000 Kč více než naše samoživitelka. Když se ukázalo, že je tomu naopak, vše utichlo, jako by nebylo vyřčeno. Proč nebyl autor pomluvy (dezinformace) důsledně konfrontován? Pomluvy nevyřeší soudy, ale šíření prokazatelné pravdy.
Ukrajinci v jistém smyslu trpí za celý Západ, neboť jsou napadeni pro svoji snahu se vymanit z ruského vlivu a zařazení do západní kultury. Pokud neuspějí, jsme na řadě my. Bohužel, nikdo z politiků neříká dost nahlas, jak na této tragédii ekonomicky vyděláváme. Naše pomoc je nejen nezbytná (bojuje se tam i za nás), ale je pro nás výdělečná! To snižuje morální hodnotu naší pomoci. (Hovoří o tom třeba Petra Procházková.)
Dva příklady:
- Dodali jsme Ukrajincům světskou vojenskou techniku za několik miliard Kč – stejně by se rušila pro zastaralost a Ukrajinci ji uměli využít (byli na ni zvyklí). Za to jsme dostali z Německa i odjinud techniku nikoliv nejmodernější, ale o několik kategorií modernější: poslouží nám k výcviku pro nově pořizovanou techniku v rámci NATO. Získali jsme tím asi 17 mld. Kč.
- Fialova vláda podlehla tlaku lékařů a přidala jim 3,5 mld. Kč na mzdy. Kde peníze vzala? Ukrajinci pracující u nás platí odvody (zdravotní a sociální), ale čerpají minimálně (jsou mladí a zdraví). Tím vznikl VZP přeplatek asi 5 mld. Kč – takže bylo kde brát.
Pokud jsme na počátku zvládali krizovou situaci a něco nás to stálo, dávno jsme vše dostali zpět a na pomoci jsme vydělávali. Kdo prodělává, je Ukrajina: místo, aby její obyvatelé vytvářeli hodnoty doma, vytvářejí je u nás.
Udělali jsme si na Ukrajině dobré jméno: kdo rychle dává, dvakrát dává. A byli jsme ve zvláštní pozici při budoucí rekonstrukci válkou zničené země. Dokonce jsme měli být koordinátorem celé jedné rozlehlé oblasti. Zajištěné obrovské zakázky na desítky let.
Pak zvítězilo malé čecháčkovství. Ne drtivě, ale přece jen zvítězilo. Naše povedená koalice naslibovala hory-doly a teď se tváří, jako by nic. Během krátké doby jsme přišli o to, čeho jsme dříve dosáhli. Naše místo zaujmou jiné země, my opět budeme nejvýše subdodavateli…
Je všeobecně sdíleným předsudkem, že v demokracii vládne vždy většina. Není tomu tak, obvykle se prosadí menšina obalená mechanismem moci.
Uvedu příklad.
Byl jsem starostou městečka s 21 zastupiteli, z toho 7 členná rada. Stačily 4 hlasy v radě a bylo přijato usnesení – to se předkládalo zastupitelstvu. Stačily 4 další hlasy, čímž vznikla 11 členná většina. Ve skutečnosti se tedy prosadil názor pouhých 8 zastupitelů (13 jich vnitřně nesouhlasilo). Pro ‚přehlasované‘ členy rady šlo o trest za to, že nedokázali získat v radě potřebnou většinu.
Ve vládě to nechodí jinak. Motoristé byli jasně proti rušení poplatků za rozhlas a televizi. Aby se udrželi u moci, museli ‚otočit kabát‘. Bude tak prosazeno stanovisko vládní menšiny (ANO+SPD).
Andrej Babiš to nemá lehké. Pro jeho nemravné chování (už desítky let) s ním půjdou do party jen horší, než je on sám… (Stejně je na tom Fico.) Není co závidět.
Já už nějak dožiju závěr svého života. Pokud by ale mělo ANO vládnout ještě několik období, vážně poradím svým dětem (a hlavně vnukům) odstěhovat se tam, kde budou moci svobodně vytvářet hodnoty pro příští generace. Anebo se pokusím je burcovat, aby se nesmířili s tímto stavem a odvážně se postavili apatii. Proti ní kdysi protestoval krajním způsobem Jan Palach.
Problémem samozřejmě není Andrej Babiš (takoví lidé existují v každé společnosti), ale jeho nenapravitelní voliči, kteří vidí, co chtějí vidět a neposuzují skutky, pravdivost je nezajímá. Ostatně premiér otevřeně řekl, že nebude dělat ‚hodnotovou‘, ale ‚pragmatickou‘ (tedy bezzásadovou) politiku. Inu, co jsme si zvolili…
Moje životní poznání: většina se téměř vždy mýlí. V obdobích prudkých změn vytvářejí dějiny odvážní jedinci. U mne to bylo v dobách ‚sametové‘. Samozřejmě nešlo o žádnou revoluci.
Komunisté zbavení ruského vedení odevzdali politickou moc a odebrali se do předem připravených hospodářských pozic – věděli, že tam se přesune těžiště dění.
