Článek
Říká se, že pravda vítězí. Ale když se člověk rozhlédne, má pocit, že si ta vítězství bere spíš po kouskách a jen občas. Většinou je někde zalezlá a čeká, až se kolem přestanou hádat ostatní pravdy.
Ano, máme dnes více druhů pravd než druhů kafe. Existuje pravda vědecká, která se opírá o důkazy – ale jen do chvíle, než se objeví nové důkazy. Pak je pravda politická – ta se mění s každým tiskovým brífinkem. A samozřejmě pravda osobní – to je ta, která se nikdy nemýlí, protože „já to tak prostě cítím“.
Dřív se lidé hádali, kdo má pravdu. Dnes se hádají, čí pravda je hezčí na Instagramu. Pravda se totiž taky naučila pracovat s filtrem. Trochu rozmazat okraje, přidat světlo, ubrat stíny – a hned vypadá lépe.
Pak je tu pravda konsenzuální. To je taková, na které se všichni dohodnou, protože už je to nebaví řešit. A pravda paradoxní – ta, co říká, že i když máš pravdu, nikdo ti ji neuvěří, protože to zní moc logicky.
A někde v tom zmatku běhá i ta obyčejná pravda. Bez přívlastků, bez make-upu, trošku neučesaná. Ale moc ji nevídáme. Možná se stydí. Nebo zaspala. A možná prostě jen čeká, až si vzpomeneme, že pravda není o tom, kdo má poslední slovo, ale kdo se dokáže zasmát i sám sobě.
