Článek
V roce 1863 přijíždí do Halifaxu mladá Francouzka. Jmenuje se Adèle Hugo a pochází z jedné z nejslavnějších rodin tehdejší Francie. Je dcerou Victora Huga, autora Chrámu Matky Boží v Paříži a Bídníků.
Mohla mít prakticky všechno: vzdělání, společenské postavení, peníze i rodinu. Místo toho přijela do Kanady kvůli jednomu muži — britskému důstojníkovi Albertu Pinsonovi.
A právě zde začíná jeden z nejpodivnějších příběhů posedlosti v dějinách.
Milovala ho. On ji ne.
Adèle se s Pinsonem seznámila už dříve v britském Guernsey, kde rodina Hugo žila v exilu. Pinson byl pohledný důstojník a Adèle se do něj zamilovala.
Jenže její láska nebyla opětována.
Pinson jí dával najevo, že o vztah nestojí. Přesto Adèle odmítla přijmout skutečnost, že ji nemiluje. A čím více se jí vzdaloval, tím více se na něj upínala.
Když Pinson odjel do Kanady, Adèle ho následovala.
Nebyla to romantická cesta za velkou láskou. Byla to cesta, ze které už se prakticky nedokázala vrátit.
„On mě miluje.“
Adèle začala věřit, že Pinson ji ve skutečnosti miluje, jen jí to z nějakého důvodu nedokáže přiznat.
To je právě jeden z nejděsivějších momentů jejího příběhu.
Realita jí říkala jedno. Její mysl něco úplně jiného.
Pinson se jí vyhýbal. Adèle přesto hledala vysvětlení, proč se tak chová. Jeho odmítnutí pro ni nebylo důkazem, že ji nechce.
Naopak. Mohlo být důkazem, že je jeho láska nějakým způsobem komplikovaná.
A tak za ním cestovala, sledovala jeho pohyb, zjišťovala, kde slouží, a čekala na něj. Postupně kvůli němu utrácela stále více peněz a vzdalovala se vlastní rodině.
Život se začal točit kolem Pinsona
Adèle se dokázala přesvědčit, že Pinson si ji nakonec vezme. Když se to nestalo, našla další vysvětlení.
Možná nemůže. Možná mu v tom někdo brání. Možná má nějaké povinnosti. Možná ji miluje, ale okolnosti jim nedovolují být spolu.
Její představa o vztahu se tak začala stále více oddělovat od skutečnosti.
Pinson mezitím žil svůj vlastní život. Adèle však žila především ve světě, jehož středem byl on.
Její posedlost trvala roky a nebyla pouze emocionální. Postupně se změnila v něco, co začalo ovládat prakticky celý její život.
Dokonce si změnila identitu
Jedním z nejbizarnějších detailů příběhu je, že Adèle se v určitém období představovala jako paní Pinsonová, přestože Pinson nebyl jejím manželem.
Bylo to, jako by se její vysněná budoucnost stala skutečností alespoň v její vlastní mysli.
V některých pramenech se dokonce uvádí, že nechávala okolí věřit, že už jsou manželé.
Její život se stále více uzavíral do této představy. A právě zde začíná být příběh Adèle Hugo zajímavý nejen jako tragická milostná historie, ale také jako případ, který dnes připomíná některé psychické poruchy spojené s bludnými přesvědčeními.
Co je „syndrom Adèle Hugo“?
Ve skutečnosti nejde o oficiální lékařskou diagnózu.
Pojem „syndrom Adèle Hugo“ vznikl jako neformální označení extrémní, jednostranné zamilovanosti a posedlosti.
Někdy se její příběh spojuje s erotomanií, známou také jako Clérambaultův syndrom. U erotomanie může člověk nabýt přesvědčení, že ho určitá osoba miluje, přestože pro to neexistují odpovídající důkazy a daná osoba jeho city například výslovně odmítá.
A čím více realita odporuje jeho přesvědčení, tím složitější může být přesvědčit ho o opaku.
Je však důležité říct, že zpětně není možné Adèle Hugo přesně diagnostikovat. Nemáme k dispozici její psychologické vyšetření ani moderní diagnostické metody.
Můžeme pouze pozorovat její chování a porovnávat ho s tím, co dnes o podobných stavech víme.
A Pinson?
A tady je možná nejkrutější část celého příběhu.
Adèle ho nepřestala milovat ani tehdy, když bylo zřejmé, že Pinson její představu nesdílí.
Pinson se nakonec oženil. Ne s Adèle.
Adèle přesto zůstávala přesvědčená, že jejich příběh ještě neskončil.
Její život se mezitím rozpadal. Rodina se jí snažila pomáhat, ale Adèle se od ní vzdalovala.
Její otec Victor Hugo byl v exilu a sám měl složitý osobní život. Adèle navíc svou situaci před rodinou částečně skrývala.
A tak se z kdysi talentované a vzdělané mladé ženy stávala stále izolovanější postava.
Návrat domů
Po letech strávených mimo Francii byla Adèle nakonec nalezena v žalostném psychickém stavu. Rodina ji dostala zpět do Evropy.
Jenže návrat domů neznamenal návrat k původnímu životu.
Adèle už nebyla tou mladou ženou, která kdysi žila v rodině Victora Huga. Zbytek života strávila převážně v psychiatrické péči.
Zemřela v roce 1915. Bylo jí 85 let.
Albert Pinson zemřel o mnoho let dříve. Jejich skutečný vztah prakticky nikdy neexistoval tak, jak si ho Adèle představovala.
Tragédie, která se stala legendou
Příběh Adèle Hugo později fascinoval spisovatele, psychology i filmaře.
V roce 1975 natočil režisér François Truffaut film Příběh Adèle H.(L’Histoire d’Adèle H.), ve kterém Adèle ztvárnila Isabelle Adjani.
Film její posedlost zachycuje jako tragickou cestu člověka, který postupně ztrácí schopnost rozlišovat mezi tím, co si přeje, a tím, co se skutečně děje.
A právě proto je příběh Adèle Hugo dodnes tak působivý.
Protože začal něčím, co všichni známe: láskou, touhou a nadějí, že člověk, kterého milujeme, naše city jednou opětuje.
Jenže u Adèle se hranice postupně posunula.
Z „doufám, že mě miluje“ se stalo „on mě miluje“.
A z „jednou budeme spolu“ se stalo „my spolu jsme“.
Realita mezitím zůstala někde úplně jinde.
Možná nejtragičtější na celém příběhu
Adèle Hugo nebyla hloupá. Nebyla nevzdělaná. Nebyla obyčejnou dívkou, která se bezhlavě zamilovala do pohledného vojáka.
Byla dcerou jednoho z největších spisovatelů své doby.
A přesto se její vlastní vnitřní svět postupně stal silnější než skutečnost.
To je možná největší varování, které její příběh nabízí.
Člověk může začít tím, že si něco velmi přeje. Pak začne věřit, že se to stane. A nakonec může uvěřit, že se to už stalo.
A právě v okamžiku, kdy přání přestane být přáním a stane se „skutečností“ v naší mysli, může začít cesta, ze které už není jednoduché najít cestu zpět.
Adèle Hugo ji nenašla.
A její příběh tak zůstal jedním z nejpodivnějších a zároveň nejsmutnějších příběhů neopětované lásky, jaké známe.
