Článek
Čím jsem starší, tím více obdivuji lidi, kteří se dobrovolně stávají předsedy spolků, starosty obcí, vedoucími oddělení nebo organizátory čehokoliv, kde se sejde více než pět lidí. Je to totiž zvláštní druh odvahy. Asi jako dobrovolně vstoupit do vosího hnízda a tvářit se, že vás zajímá pouze kvalita medu.
Všiml jsem si jedné pozoruhodné vlastnosti lidského rodu. Když všechno funguje, nikdo si toho nevšimne. Když se něco pokazí, objeví se odborníků tolik, že by jimi šlo osadit několik akademií věd.
Představte si, že uspořádáte sousedskou slavnost. Měsíc běháte po úřadech, sháníte stany, kapelu, pivo i záchody. V den konání je krásné počasí, lidé se baví a děti pobíhají s cukrovou vatou. A přesto se najde člověk, který vám sdělí, že párek byl vlažný a hudba začala o sedm minut později. Na těch sedmi minutách bude trvat s takovou vážností, jako by šlo o zpoždění letu na Mars.
Podobně je tomu všude. Když je úroda dobrá, děkujeme přírodě. Když přijde sucho, hledáme viníka. Když je ekonomika v pořádku, je to samozřejmost. Když se nedaří, víme přesně, kdo za to může. Člověk má zřejmě od pradávna sklon připisovat úspěchy vyšším silám a neúspěchy sousedovi.
Nejvíce to schytají ti, kteří stojí nejvíce na očích. Strom na vrcholku kopce dostane každou ránu větru. Keř dole u potoka si v klidu šumí svým listím a nikdo si ho nevšímá. Čím vyšší funkce, tím větší terč. A čím větší terč, tím více kamenů letí jeho směrem.
To ovšem neznamená, že bychom měli přestat dělat užitečné věci. Jen bychom si měli uvědomit, že potlesk bývá krátký a stížnosti mají překvapivě dlouhou životnost. Kdo očekává vděčnost jako odměnu za své skutky, bývá často zklamán. Kdo je dělá proto, že je považuje za správné, spí klidněji.
A tak jsem dospěl k závěru, že lidská nespokojenost je asi stejně věčná jako změna počasí. Když prší, chtěli bychom slunce. Když svítí slunce, stěžujeme si na vedro. A kdyby někdo dokázal zařídit ideální den, nejspíš bychom mu vytkli, že mohl začít o sedm minut dříve.
