Článek
Takovou situací je i spor o účast prezidenta republiky na summitu NATO.
Od vstupu České republiky do Severoatlantické aliance se těchto vrcholných jednání účastnili všichni naši prezidenti. Bylo to tak za Havla, Klause i Zemana. Nikdo nad tím nekroutil hlavou, nikdo neřešil, zda prezident smí nebo nesmí být součástí delegace. Prostě jel. Reprezentoval stát stejně jako premiér a další představitelé vlády.
A najednou se dozvídáme, že o něčem takovém musí rozhodovat soud.
Nejsem právník a nehodlám rozebírat jednotlivé články Ústavy. Od toho máme odborníky. Jako občan si ale kladu jednoduchou otázku: Pokud něco fungovalo více než čtvrt století bez problémů, proč se z toho najednou stává předmět politického boje?
Summit NATO není školní výlet ani pracovní porada okresního úřadu. Jde o setkání nejvyšších představitelů zemí, které společně zajišťují svou bezpečnost. V takové chvíli by měla Česká republika vystupovat jednotně a sebevědomě. Místo toho jsme svědky sporu, který nakonec musí rozsoudit soud.
Přitom nejde ani tak o Petra Pavla. Dnes je prezidentem on, zítra to bude někdo jiný. Podstatný je princip. Prezident je hlavou státu a jeho účast na vrcholných jednáních spojenců by měla být stejně samozřejmá jako účast premiéra.
Možná je dobře, že celá věc dostala právní tečku a prezident na summit pojede. Jen mě mrzí, že bylo vůbec nutné se k takovému rozhodnutí propracovat.
Někdy totiž vzniká dojem, že čím více máme zákonů, právních rozborů a kompetenčních sporů, tím méně používáme obyčejný selský rozum.
A právě ten mi říká, že prezident České republiky má na summitu NATO své místo. Stejně jako ho tam měli všichni jeho předchůdci.
