Článek
Televize odpočítává tropické dny, internet měří rozpálené chodníky a sociální sítě soutěží, kdo naměřil vyšší teplotu na balkoně.
Jenže historie má dlouhou paměť.
Před tisíci lety kronikáři zapisovali, že studny vyschly, potoky se ztratily a lidé i dobytek trpěli žízní. Rok 1540 vstoupil do dějin jako „megasucho“, kdy ve střední Evropě místy téměř rok nepršelo. V roce 1616 lidé na polích omdlévali horkem. Roku 1718 ničily krajinu požáry a sucho. A kdo pamatuje rok 1947, ví, že ani naše generace není první, která se dívala na popraskanou zem.
Stejně tak nebyla minulost jen rozpálená. Přišla i Malá doba ledová, kdy zamrzaly velké české řeky natolik, že po nich jezdily povozy. A ještě dříve, během středověké teplé periody, Vikingové hospodařili v Grónsku a víno dozrávalo i tam, kde bychom to dnes sotva čekali.
To všechno připomíná jediné: klima se měnilo vždy. Období tepla střídala období chladu, roky sucha vystřídaly povodně. Dnes máme přesnější měření, lepší vědu i více informací než naši předkové. Víme také, že současné oteplování má své specifické příčiny a tempo. Ale jednu věc bychom si měli zachovat – historickou paměť.
Protože když každé horké léto označíme za bezprecedentní, jako bychom zapomněli na zkušenosti mnoha generací před námi.
Slunce totiž svítí pořád stejně. Nové nejsou paprsky. Nový je jen náš sklon věřit, že svět začal jen včera.
